12. 1. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
12. 1. 2004

Castro: Věřili jsme v právo na nezávislost a na vzpouru proti tyranii

Snít o nemožném je označováno za utopii, bojovat za cíle dosažitelné a nezbytné k přežití druhu, se nazývá realismus

Jak napsalo ve čtvrtek 8. 1. 2004 Právo, Fidel Castro ve svém projevu k 45. výročí kubánské revoluce poprvé vynechal slovo socialismus. To je jedna část pravdy. Tu druhou část už Právo (šifra aa) neřeklo. Kubánský prezident totiž nevynechal ze svého snad doposud nejkratšího projevu obsah slova socialismus. Fidel se už dlouhodobě zaměřuje ve svých vystoupeních na teorii soudobého socialismu - reflexe globalizace, expanzi onoho globálního liberálního kapitalismu, kterému Kuba pro některé nepochopitelně čelí už desítky let a při jehož analýze evropská "new labour" levice selhává a podléhá mu...

Fidelův projev v divadle Karla Marxe nebyl určen jen Kubáncům, ale všem levicovým intelektuálům, zejména v zemích třetího světa a jižní Ameriky. Protože "divadlo Karla Marxe", toto theatrum mundi je nechtěným symbolem dneška, symbolem řečí, které se vedou, zatímco je třeba pracovat. Zpráva o stavu Kuby byla bilanční přehlídkou toho, co udělali občané ostrovního státu nejen pro sebe, ale i pro chudé v ostatních zemích třetího světa. V závěru projevu pronáší Castro slogan francouzských socialistů a antiglobalistů a tím se paradoxně blíží rétorice papežova projevu k Mezinárodnímu dni míru, kterého také cituje : Lepší svět je možný. Castro této větě stále věří.

Castrův projev česky v plném znění ZDE

Projev presidenta Kubánské republiky Fidela Castra Ruz u příležitosti 45. výročí vítězství kubánské revoluce, Divadlo Karla Marxe, 3. ledna 2004

Drazí spoluobčané, vážení hosté,

mnozí z nás, jimž se dostalo výsady být svědky onoho úžasného dne, jsou dosud naživu, mnozí jiní již zemřeli. Naprostá většina zde přítomných byla tehdy mladší deseti let, nebo se ještě nenarodila, či měla prvního ledna 1959 k narození ještě daleko.

Naším cílem nikdy nebyla sláva, pocty ani osobní či kolektivní uznání. My, kdo dnes máme legitimní právo nazývat se kubánskými revolucionáři, jsme ovšem byli nuceni napsat stránku nemající v dějinách obdoby. Nespokojeni s politickou a sociální situací v naší zemi, byli jsme prostě odhodláni ji změnit. Na Kubě nic nového, během téměř jednoho století k tomu došlo mnohokrát.

Věřili jsme v práva národů, mimo jiné v právo na nezávislost a na vzpouru proti tyranii. Díky uplatnění těchto práv na naší polokouli, kterou evropské mocnosti dobyly krví a ohněm i za cenu masového vyvražďování domorodců a zotročení milionů Afričanů, vzešla skupina nezávislých národů, mezi nimi i Spojené státy americké.

V době, kdy kubánská revoluce sváděla 26. července 1953 svou první bitvu s protiprávním, zkorumpovaným a krvavým režimem, uplynulo necelých 8 let od konce 2. světové války rozpoutané fašismem v roce 1939, která stála více než 50 milionů životů a způsobila zkázu ekonomiky všech tehdejších průmyslově vyspělých zemí s výjimkou Spojených států, ležících mimo dosah pum a nepřátelských děl.

Myšlenky fašismu, jež vedly k onomu gigantickému válečnému střetu, byly v naprostém rozporu se zásadami, proklamovanými Deklarací nezávislosti 13 bývalých anglických kolonií v Severní Americe z 4. července 1776. Doslova v ní stálo: "Pokládáme za zřejmou skutečnost, že všichni lidé se rodí sobě rovní, že všechny nadal jejich Stvořitel určitými nezadatelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a dosažení štěstí (...) a že vždy, když určitý způsob vládnutí směřuje k potlačení těchto zásad, má národ právo ho reformovat nebo odstranit a nastolit novou vládu, založenou na zmíněných zásadách, a uspořádat její pravomoci tak, jak budou podle jeho názoru lépe zaručovat jeho bezpečnost a štěstí."

Francouzská deklarace lidských práv zrozená z revoluce 1789 šla v této věci ještě dále, když vyhlásila, že: "Porušuje-li vláda práva lidu, má tento lid svaté právo a nejnaléhavější povinnost povstat".

Fašistické ideje byly rovněž v přímém rozporu se zásadami, jež po gigantickém válečném konfliktu představovaném 2. světovou válkou vytyčila Charta Spojených národů, jež mimo jiné deklarovala jako základní princip světového politického řádu respektování práva národů na svrchovanost a nezávislost.

Fakticky nebyla práva národů nikdy v průběhu známé historie lidstva, plné dobyvačných válek, impérií a nejrůznějších forem rabování a vykořisťování člověka člověkem respektována. Avšak v onom okamžiku historických událostí, bez ohledu na skutečnost, že vítězné mocnosti prosadily světový politický řád zajišťující nepatrné skupině nejmocnějších států stále znepokojivější privilegia, chovaly mnohé národy, instituce a lidé naději, že lidstvo vstupuje do nové a slibné etapy. Přes sto národů, národnostních skupin, či dokonce skupin lidí, kteří dosud nedosáhli národního uvědomění, získalo formální uznání jako nezávislé státy. Byla to doba mimořádně příhodná pro iluze a klam.

Početná skupina zemí, jež formálně získaly status nezávislých států, se skládala v naprosté většině z bývalých kolonií, domínií, protektorátů a dalších forem podřízenosti a kontroly, jež po celá staletí uplatňovaly nejsilnější mocnosti.

Jejich závislost na bývalých metropolích byla téměř totální, jejich boj za získání a výkon větší svrchovanosti je obtížný a mnohdy až heroický. Svědčí o tom strašlivý tlak, jemuž jsou vystaveny, aby v Ženevě podpořily Spojené státy nebo se alespoň zdržely hlasování proti nim. Obdivuhodný je postoj těchto států ve Valném shromáždění Spojených národů, kde vyjadřují sílící a již téměř jednomyslnou podporu Kubě proti blokádě.

Nejhorší bylo, že nemálo zemí až do onoho válečného střetnutí zdánlivě nezávislých ani netušilo, do jaké míry se jim nezávislosti nedostává. Patřila mezi ně i Kuba a, jak se mělo ještě bohatě ukázat, řadily se na tento tristní seznam téměř všechny latinskoamerické země. Jakmile náš hrdinný lid dosáhl skutečné a plné nezávislosti, téměř všechny (latinskoamerické) vládnoucí elity se spojily se Spojenými státy, aby revoluci zničily a odstranily politické a společenské výdobytky, jež jsme rychle realizovali.

Již od roku 1959 započaly agrese využívající všech hospodářských a politických prostředků, včetně násilí, terorismu a hrozby masovým užitím vojenské síly Spojených států.

Co se odehrálo na Kubě, přispělo k odhalení toho, kolik iluzí a klamu obsahovaly elegantní texty o zásadách a právech proklamovaných Organizací spojených národů.

Stejně jako po celá tisíciletí byla i nadále rozhodujícím faktorem v životě lidstva síla, nikoli právo.

Vše, co se dosud stalo od prvních historických dokladů, jež máme k dispozici, je výsledkem přirozeného a spontánního, slepého a neuspořádaného vývoje lidské společnosti. Nikoho nelze činit zodpovědným za různé politické, ekonomické a společenské systémy, jež se za pět tisíc let vystřídaly.

Různé civilizace, jež vznikaly v nejvzdálenějších krajích světa: v Číně, Indii, na Středním východě, ve Středomoří, ve Střední a Jižní Americe, o sobě zjevně navzájem více méně nevěděly, byly nezávislé, avšak mnohé svědčí o mimořádném rozsahu jejich znalostí. Některé nás oslňují, např. tzv. řecká civilizace - její umění, její filosofie, její literatura, její znalosti historie, fyziky, matematiky, astronomie a dalších oblastí.

Stále více se dozvídáme o Mayích a dalších předinckých civilizacích. Svědčí to o tom, že lidé, vzdálení od sebe desítky tisíc let v čase a desítky tisíc kilometrů v prostoru, byli již přesto tvůrci schopnými vytvořit mimořádná díla. Ve všech civilizacích, jež předcházely naší, i v té současné však existovaly a existují ty či ony formy impérií, dobyvačných válek, otroctví a feudalismu, bohatí a chudí, privilegované vládnoucí společenské třídy a třídy vykořisťované, zatlačené na okraj společnosti a vyvržené. Přehlížet to, by bylo známkou krajního ignorantství.

Musím dát zapravdu Marxovi, který načrtl myšlenku, že člověk opustí prehistorii, až bude na zemi existovat skutečně racionální, spravedlivý a rovný společenský řád.

Byl-li vývoj lidské společnosti dosud nevyhnutelně chaotický, neuspořádaný, nepředvídatelný a naprosto krutý a nespravedlivý, pak v těchto chvílích její historie, jež se v ničem nepodobají žádné jiné předcházející etapě lidstva, představuje boj za vytvoření jiného, skutečně racionálního světa hodného inteligence našeho druhu cosi, co bylo za jiných okolností nemožné a dokonce nepředstavitelné, totiž pokus člověka poprvé programově řídit svůj vlastní osud.

Snít o nemožném je označováno za utopii. Bojovat za cíle nejen dosažitelné, nýbrž nezbytné k přežití druhu, se nazývá realismus.

Bylo by chybou předpokládat, že takový cíl je jednoduše veden ideologickými důvody. Jde o cosi, daleko přesahující ušlechtilé a plně opodstatněné pocity smyslu pro spravedlnost, či přání, aby všichni lidé mohli žít důstojně a svobodně: jde o přežití druhu.

Velký rozdíl mezi řeckou epochou a dneškem spočívá ve schopnostech lidského ducha. Věda a technika se v posledních 150 letech rozvíjí exponenciálním a zřejmě neomezeným tempem, daleko předbíhajícím nepatrné až směšné politické schopnosti čelit rizikům zániku našeho druhu, jež nás reálně ohrožují.

Před necelými 60 lety, při výbuchu první atomové pumy o ničivé síle rovnající se 20 000 t TNTnad Hirošimou se jasně ukázalo, že technika stvořila nástroj, jehož rozvoj může přivést k zániku lidský život na planetě. Od té doby neustal ani na jediný den vývoj různých nových, až stokrát silnějších, přesnějších zbraní a systémů tohoto druhu. Dnes jich existují desítky tisíc a jen málo jich bylo na základě klamných a omezených dohod zničeno.

Malá skupina zemí majících na tyto zbraně monopol si osobuje výhradní právo na jejich výrobu a zdokonalování. Rozpory a zájmy členů této skupiny procházejí změnami a lidstvo žije na skladišti jaderných zbraní ohrožujících jeho existenci. Někdo by mohl zvolat podobně jako onen perský panovník blížící se s ohromnou armádou ke 300 Sparťanům hájícím soutězku u Thermopyl: "Naše jaderné hlavice zastíní Slunce".

Životy miliard lidí obývajících tuto planetu závisí na tom, co si myslí, v co věří a co rozhodne několik málo jedinců. A nejhorší je, že lidé s tak pohádkovou mocí nemají psychiatry. Nemůžeme rezignovat. Máme právo kritizovat, činit nátlak a žádat změny a ukončení této neslýchané a absurdní situace, která nás všechny staví do role rukojmí. Nikdo nesmí mít takové pravomoci, nebo již nikdo na světě nebude moci hovořit o civilizaci.

K tomu se přidal další fatální problém: před necelými 40 lety začali někteří lidé vyslovovat obavy týkající se životního prostředí, jak se mu začalo říkat, a důsledků působení barbarské civilizace ničící přirozené podmínky k životu. Toto krajně citlivé téma se poprvé ocitlo na tapetě. Nemálo lidí se domnívalo, že jde jen o poplašné zprávy a přehánění, o neomaltusiánství ve stylu minulých století.

Ve skutečnosti problém otevřeli dobře informovaní a inteligentní lidé, kteří si kladli za úkol vnést toto téma do povědomí veřejnosti, leckdy hnáni obavou, aby nebylo příliš pozdě na přijetí příslušných opatření. Ti, kdo měli být z titulu svých vysokých politických funkcí znepokojeni nejvíce, neprojevovali nic než nevědomost a lhostejnost.

Od Summitu v Rio de Janeiru svolaného Spojenými národy uplynulo více než deset let, ale vykonáno bylo přes obvyklý příval projevů, závazků a slibů velmi málo. Roste však vědomí smrtleného nebezpečí. Musí a bude sílit boj. Není jiné cesty.

Docela nedávno se v Havaně konalo setkání k otázce šíření pouští a klimatických změn, uspořádané rovněž Spojenými národy - významná snaha po rozšíření informovanosti a uvědomění a výzva k boji.

V Rio de Janeiru jsem byl svědkem obav a starostí těch, kteří zastupovali malé ostrovy v Pacifiku a další země ohrožené nebezpečím, že budou v důsledku klimatických změn částečně nebo zcela pohlceny vodami. Je to smutné. První, kdo pociťují důsledky poškození životního prostředí, jsou chudí. Nemají automobily, ani air condition, možná že nemají ani nábytek, pokud mají vůbec kde bydlet. Právě na ně však nejbezprostředněji dopadají důsledky rozsáhlého znečišťování kysličníkem uhličitým způsobující ohřívání atmosféry a zhoubné působení ultrafialových paprsků pronikajících poničeným filtrem ozonóvé vrstvy. Když ochoří, nejsou pro ně a jejich rodiny žádné nemocnice, lékaři ani léky, jak je dobře známo.

Třetí problém: podle velmi zdrženlivých odhadů trvalo lidstvu nejméně 50000 let, než dosáhlo počtu jedné miliardy obyvatel. Došlo k tomu přibližně v roce 1800, na začátku 19. století. O 130 let později, v roce 1930, ve 20. století mělo lidstvo dvě miliardy. V roce 1960, třicet let nato završilo tři miliardy, o čtrnáct let později, v roce 1974 čtyři miliardy, za 13 let nato, v roce 1987 pět miliard, dvanáct let poté, v roce 1999 šest miliard. Dnes čítá 6,374 miliard.

Je skutečně šokující, že z počtu jedné miliardy v roce 1800, dosaženého podle relativně hrubého a střídmého odhadu, který bude třeba ještě zhodnotit, po nejméně 50 000 letech vývoje (mohlo to být daleko déle), se světová populace za pouhých 204 let znásobila 6,4krát.

Jakým tempem roste v současnosti?

Rok 1999: pupulace 6,002 mld. obyvatel, růst, 77 milionů.
Rok 2000: pupulace 6,079 mld., růst, 75 milionů.
Rok 2001: populace 6,154 mld., růst, 74 milionů.
Rok 2002: populace 6,228 mld., růst, 72 milionů.
Rok 2003: populace 6,3 mld., růst, 74 milionů.
Rok 2004: odhad populace 6,374 mld., růst, 74 milionů.

Jak velká bude světová populace v roce 2050?

Nejstřídmější odhady předpokládají 7,409 miliard, nejvyšší očekávají 10,633 miliard. Podle názoru mnoha expertů, dosáhne počet obyvatel kolem 9 miliard. Velké znepokojení vyvolané touto kolosální populační explozí, spojenou s rychlým znehodnocováním základních přirozených podmínek k přežití druhu, se v mnoha zemích mění ve skutečné zděšení, neboť tento přírůstek připadne téměř ze sta procent na země třetího světa.

Uvážíme-li další zhoršování stavu a ubývání pevninných i vodních zdrojů, hladomory, k nimž dochází v mnoha zemích, lhostejnost a plýtvání konzumních společností i problémy v oblasti vzdělání a zdraví světové populace, pak nenalezne-li se řešení, můžeme si začít představovat lidskou rasu jako společenství, jehož členové se požírají navzájem.

Stálo by za to, zeptat se západních přeborníků přes lidská práva, zda někdy věnovali jedinou minutu zamyšlení nad těmito skutečnostmi, jež jsou ve velmi značné míře důsledkem ekonomického a společenskému řádu, co soudí o systému, jenž namísto toho, aby především vedl masy k dosažení pokroku v hledání schůdných a naléhavých řešení právě s pomocí vědy, techniky a kultury, vynakládá každoročně miliardu dolarů na ohlupující, konzumní reklamu. S prostředky, jež se za jediný rok utratí na šíření tohoto specifického jedu, by bylo možné vymýtit za necelých deset let negramotnost, dovést všechny negramotné a pologramotné obyvatele světa na úroveň deváté třídy a žádné chudé dítě by nemuselo zůstat bez vzdělání. Bez vzdělání a dalších sociálních služeb se nikdy nesníží ani prakticky neodstraní zločin a užívání drog. To vzkazujeme z Kuby, země, čelící po 45 blokádě, pronásledované a nejednou odsuzované Spojenými státy a jejich bezvýhradně poslušnými společníky v Ženevě, která však již téměř dosáhla takové kvality zdravotních, vzdělávacích a kulturních služeb, o nichž se rozvinutému a bohatému západu ani nesnilo, a ještě ke všemu naprosto bezplatných pro všechny občany bez výjimky.

Neoliberální globalizace vnucená světu, vymyšlená tak, aby umožńovala další rabování přírodních zdrojů planety, přivedla většinu zemí třetího světa a zejména Latinské Ameriky po neblahém "Washingtonském konsensu" do zoufalé a neudržitelné situace.

Prvním plodem této nešťastné politiky byla "ztracená osmdesátá léta", v nichž zůstal růst regionu na 1 procentu. V letech 1990-1998 činil 2,7 % a zaostával daleko za falešnými iluzemi a naléhavými potřebami. Nato, v letech 1998 až 2004 znovu poklesl na 1 %.

Zahraniční dluh, jenž ve zrádném roce "konsensu" dosahoval 300 mld dolarů, dnes již překročil 750 mld.

Privatizace připravily národní majetek vytvářený po mnoho let o stovky miliard dolarů, které se vypařily stejnou rychlostí, jakou z těchto zemí odplýval kapitál do Spojených států a Evropy.

Nezaměstnanost dosáhla rekordní výše. Z každé stovky nově vytvořených pracovních příležitostí připadá 82 na tzv. neformální sféru, zahrnující dlouhý seznam těch, kteří si na živobytí vydělávají všemožnými způsoby, bez jakékoli sociální či právní ochrany.

Chudoba, zejména extrémní vzrostla alarmujícím způsobem - o 12,8 % - a zasáhla 44 % populace. Rozvoj stagnuje a sociální služby se stále zhoršují. V nich, v první řadě v oblasti vzdělání a zdraví populace, způsobila neoliberální globalizace skutečnou pohromu.

Připojí-li se k tomu staré i nové formy drancování, jako je nerovná výměna, neustávající a obligátní únik kapitálu, odčerpávání "mozků", protekcionářství, dotace a nařízení Světové organizace pro obchod, nemůže nikoho překvapit krize ani události, k nimž v Jižní Americe dochází.

Právě Latinská Amerika byla regionem, kde se nejpřísněji a nejstriktněji uplatnila neoliberální globalizace. Nyní čelí výzvě představované Celoamerickou dohodou a volném obchodu ALCA, jež by smetla národní průmysl a z MERCOSURu a Andského paktu učinila přívěsky hospodářství USA. Je to finále útoku na hospodářský rozvoj, jednotu a nezávislost latinskoamerických národů.

Kdyby se však tento pokus o anexi naplnil, jím zavedený ekonomický řád by byl nadále neudržitelný jak pro národy Latinské Ameriky, tak pro samotný lid Spojených států, jehož pracovní příležitosti jsou ohroženy početnou levnou pracovní silou rekrutovanou z řad těch, jimž chudoba, vzdělanostní katastrofa a vládnoucí nezaměstnanost znemožnila získat potřebnou kvalifikaci. Levná a nekvalifikovaná pracovní síla je něco, co mohou latinskoamerické oligarchie nabídnout v masovém měřítku.

Syntézou všeho, o čem jsem zde hovořil, je hluboké přesvědčení, že náš lidský druh a s ním každý jeden z našich národů, se ocitl v rozhodujícím okamžiku své historie: buď změní běh událostí, nebo nemůže přežít. Neexistuje jiná planeta, kam bychom mohli přesídlit. Na Marsu není atmosféra, vzduch, ani voda. Ani dopravní spojení, jež by tam umožňovalo masovou emigraci. Buď zachráníme naši planetu, nebo bude muset uplynout mnoho milionů let, než vzejde jiný inteligentní druh, schopný znovu započít dobrodružství, jež prožil ten náš. Papež Jan Pavel II. již osvětlil, že evoluční teorie není nesmiřitelná s učením o stvoření.

Musím končit své vystoupení. Práce, jež nás v roce 2004 čeká, není málo.

Chtěl bych blahopřát našemu lidu ke všemu, co za ta léta dokázal, za jeho hrdinství, za jeho vlastenectví, za jeho bojového ducha, jeho věrnost a jeho revoluční nasazení.

Zvláště blahopřeji při příležitosti 45. výročí těm, kdo naplnili slavné internacionální mise, jejichž symbolem je dnes příkladné chování pěti hrdinů vězněných impériem, kteří s nesmírnou důstojností čelí nespravedlnostem, odvetným a krutým krokům nepřítele jejich vlasti a jejich lidu, a činnost patnácti tisíc lékařů, kteří s nesčetnými obětmi, bez ohledu na rizika a nebezpečí, plní svou internacionální povinost v jakémkoli koutě více než 64 zemí, v hrdinném lidském vzepětí, jakého by Spojené státy a Evropa nikdy nebyly schopny, neboť jim chybí lidský kapitál, s jehož pomocí by mohly prokázat, jaká lidská práva vlastně hájí.

Nikdo nemůže zabránit solidárnímu chování našeho lidu a statečnosti jeho synů ani hrozbami ani útoky na naše lékaře, učitele, sportovní instruktory či spolupracovníky jakéhokoli druhu, neboť mnozí jsou připraveni zaujmout místa těch, kdo by dokonce i ztratili život a stali se obětí teroristických akcí podněcovaných a odporovaných extremistickými představiteli vlády Spojených států.

Blahopřeji všem, kdo bojují, kdo nikdy necouvají před nesnázemi, kdo věří v lidskou schopnost tvořit, zasévat a pěstovat hodnoty a ideje, kdo sázejí na lidstvo, všem kdo sdílejí nádherné přesvědčení, že lepší svět je možný!

Budeme bojovat spolu s nimi a zvítězíme!

Překlad: Kubánská ambasáda v Praze

                 
Obsah vydání       12. 1. 2004
10. 1. 2004 Plánoval Bush svrhnout Saddáma už v lednu 2001?
10. 1. 2004 Syrský novinář "ví, kde jsou irácké zbraně hromadného ničení"
12. 1. 2004 Karlovarská spravedlnost Štěpán  Kotrba
8. 1. 2004 Bohužel, nic není zadarmo
10. 1. 2004 Dáme to dohromady?
12. 1. 2004 Smrt Davida Kellyho povede k radikální reformě v britské špionáži
12. 1. 2004 Kilroy Silk: Rasistický útok či oběť politické korektnosti?
12. 1. 2004 Nezaměstnanost v Moravskoslezském kraji na historickém maximu Jaroslav  Hlaváček
12. 1. 2004 Greenpeace stane v Americe před soudem: hrozí ji pokuta a státní dohled Martin  Kloubek
11. 1. 2004 Dánští vojáci našli v Iráku stopy yperitu
12. 1. 2004 Amerika se už nyní stává obětí vlastní preventivní bezpečnostní doktríny Štěpán  Kotrba
12. 1. 2004 Američtí vojáci versus novináři Laura  Rozen
12. 1. 2004 Ve své zemi cizincem? Josef  Vít
12. 1. 2004 Soužití různých etnik a kultur není nemožné, je ale obtížné Štěpán  Kotrba
12. 1. 2004 Jsem Čech, který je doma ve Skotsku Jan  Čulík
12. 1. 2004 Zeď ničí mír - bude nakonec Izrael etnicky vyčištěn? Štěpán  Kotrba
9. 1. 2004 Proč existuje v ČR rozpočtový deficit? Martin  Myant
9. 1. 2004 Why is there a budget deficit? Martin  Myant
12. 1. 2004 Hlásat evangelium o Boží nemilosti * Štěpán  Kotrba
12. 1. 2004 Biblická brána opět funguje
12. 1. 2004 Digitalizace v digitálně rozpačité podobě Štěpán  Kotrba
12. 1. 2004 7. leden 2004 a digitalizace Zdeněk  Duspiva
12. 1. 2004 Aktualizovaná Koncepce digitalizace ve finále! Zdeněk  Duspiva
12. 1. 2004 Setkání nevládních organizací k Rámcovému vzdělávacímu programu
12. 1. 2004 Ještě si trochu užít... Ivan  David
12. 1. 2004 Kuba se rozhodla omezit řadovým občanům přístup k internetu
12. 1. 2004 Castro: Věřili jsme v právo na nezávislost a na vzpouru proti tyranii Štěpán  Kotrba
12. 1. 2004 J’accuse? Simone  Radačičová
12. 1. 2004 Doposud jedno procento státního rozpočtu Simone  Radačičová
12. 1. 2004 Přímá demokracie na postupu - participativní rozpočty
12. 1. 2004 Žebrácká hůl Martina Švehly Štěpán  Kotrba
12. 1. 2004 Televize s harddiskem
9. 1. 2004 Kultura v mediálním supermarketu Jan  Čulík
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
22. 11. 2003 Adresy redakce
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
31. 12. 2003 Hospodaření OSBL za prosinec 2003

Kuba a Fidel Castro RSS 2.0      Historie >
12. 1. 2004 Castro: Věřili jsme v právo na nezávislost a na vzpouru proti tyranii Štěpán  Kotrba
12. 1. 2004 Kuba se rozhodla omezit řadovým občanům přístup k internetu   
26. 11. 2003 Kuba: Kriminálne embargo Ivan  Štefunko
13. 11. 2003 Castrova zpráva pro OSN: Důsledky půlstoletí americké blokády Kuby   
13. 11. 2003 Kuba může být odbytištěm pro český průmysl Zdeněk  Jemelík
15. 10. 2003 Půjdete demonstrovat také proti americkému porušování lidských práv, Fabiano Golgo a Lidé v tísni?   
14. 10. 2003 Pozor, Kotrbo: protestovat proti Fidelovi je také veřejná služba Fabiano  Golgo
14. 10. 2003 Člověk v tísni: Měli by reportéři BBC také jít demonstrovat před vyslanectví Vatikánu? Jan  Čulík
13. 10. 2003 Stížnost Radě České televize na Člověka v tísni Štěpán  Kotrba
2. 10. 2003 Text petice Fidelu Castrovi: Propusťte vězněné   
29. 9. 2003 Kubánské velvyslanectví: "Policie selhala - záměrně?"   
29. 9. 2003 Jak se Praha rozloučila s básníkem Zdeněk  Jemelík
29. 9. 2003 "Kubánský socialismus přežil, protože je nezávislý" Zdeněk  Jemelík
25. 9. 2003 Kdo brzdí emigraci Kubánců?   
23. 9. 2003 Prečo sa USA boja Kuby