O iluzi "ruského úpadku"

18. 3. 2024

To neznamená, že Západ snil o "rozkouskování Ruska", jak s oblibou říká Putin. Naopak, kolaps Ruska byl a zůstává noční můrou amerických a evropských politických elit. Z nějakého důvodu se však věřilo, že Rusko už nikdy nebude schopno zasahovat do záležitostí "velkých hochů" mezinárodní politiky, natož porušovat pravidla hry, která zavedli. V devadesátých letech bylo Rusko "vytrženo ze stavu" světové politiky, neboť se na ně pohlíželo spíše jako na objekt než jako na její subjekt. O to nečekanější bylo překvapení, které Rusko přineslo v 21. století. Na jeho návrat do velké hry nebyl nikdo připravený, ani fyzicky, ani psychicky.

Realita, jak se často stává, se ukázala být mnohem složitější než schémata, která ji popisují. Na konci 20. století Rusko ztratilo příležitost hrát ve světové politice i nadále stejnou roli, jakou hrálo během čtyř desetiletí od konce 2. světové války, a upevnilo si pozici jedné ze dvou světových "supervelmocí". To však, jak se ukázalo, neznamenalo, že by zcela opustilo scénu světové politiky. A tak to bylo defaultně předáno ostatním hráčům. Odchod z pódia a odchod ze hry nebylo úplně totéž. Rusko se stáhlo, ale neodešlo.

V důsledku 2. světové války vznikla v systému mezinárodních vztahů jedinečná situace, která Rusku umožnila proniknout do stratosféry světové geopolitiky na téměř půl století. Následná ztráta této "výšky" byla z nějakého důvodu na Západě (a částečně i v Rusku) vnímána jako nekontrolovatelná vývrtka, ze které Rusko buď vůbec nevyjde, nebo se vynoří na samém okraji zeměkoule, aby pokračovalo ve své další cestě stránkami světových dějin pouze "letmo". Z nějakého důvodu se ztratilo z dohledu, že mezi stratosférou a úrovní země je mnoho meziúrovní. Téměř nikdo si však nepředstavoval, že "sestřelený pilot" začne opět nabírat výšku.

Dokonce i nyní, kdy Rusko dělá na obloze jednu "mrtvou smyčku" za druhou, je jeho šaškování nadále sledováno spíše s úžasem než se strachem. A ještě jedna věc: Nelétat a létat na špatném místě jsou dvě různé věci. Dnes Rusko zjevně letělo špatným směrem, ale stále letí, a to je okolnost, se kterou je třeba počítat.

Horní pozice, kterou Rusko zaujímalo během tohoto krátkého historického období a kterou dnes mnozí považují za výchozí bod historického odkazu, by neměla být považována za normu, ale za výjimku. Naopak ztráta této výšky by měla být interpretována jako návrat k historické normě, a vůbec ne jako civilizační katastrofa. Když "sovětské motory" vyčerpaly své zdroje, Rusko nepadlo, ale jednoduše se přesunulo na svou obvyklou úroveň vlivného "podpůrného aktéra" ve světové politice, kde zůstávalo asi dvě stě let, dokud po dobytí Berlína za Stalina nezískalo status "supervelmoci".

Po celou tu dobu – snad s výjimkou krátkého mezidobí mezi válkou s Napoleonem a první krymskou válkou, kdy byla role Ruska v Evropě srovnatelná s rolí SSSR ve světě po 2. světové válce a až do konce perestrojky – Rusko světovou politiku spíše ovlivňovalo než určovalo. V dějinách velmi často nejednalo ani tak ve svém vlastním zájmu, jako spíše ve prospěch "třetích stran". Jeho evropská spojenectví byla ve většině případů nevýhodná a někdy i vynucená. Málokdy mělo prospěch z válek, které vyhrálo, častěji jednalo na bitevním poli v zájmu jiných. Jeho účast i v takových konfliktech, jako byla válka s napoleonskou Francií a 1. světová válka, lze jen stěží považovat za promyšlenou a nevyhnutelnou.

Během těchto 200 let bylo těžké si představit evropské dějiny bez ruské účasti. Je nepravděpodobné, že by k nějaké vážné globální události mohlo dojít bez zohlednění "ruského faktoru". A přestože myšlenka omezení ruského vlivu nikdy neopustila mysl Evropanů, v praxi nikdy nikoho nenapadlo ignorovat Rusko jako centrum moci a vlivu. Ale na konci 20. století, poté, co Rusko sestoupilo ze svého supervelmocenského piedestalu, se tato myšlenka mnohým zdála docela sympatická a hlavně praktická. Základy dnešní krize byly pokládány po celá desetiletí, a to i západní bezpečnostní politikou. A to, že o tom dnes Putin mluví a snaží se tímto způsobem mimo jiné ospravedlnit svou agresi proti Ukrajině, neznamená, že tato politika nebyla špatná a nemůžeme ji kritizovat.

Západ na jedné straně toleruje ruské elity a umožňuje jim, aby se nekontrolovaně korumpovaly. Na druhou stranu podnikal jednu akci za druhou, aby Rusko přiblížil Číně, protože byl přesvědčen, že Rusko stejně nikam nepůjde (možná právě proto, že věděl, jak je zkorumpované). Zájmy Ruska nebyly odděleny od zájmů Putinových elit, nebyly správně pochopeny a vzaty v úvahu, což následně přispělo ke konsolidaci ruského obyvatelstva kolem Putinových elit na protizápadní platformě. Západní elity neměly čas ponořit se do všech těchto jemností – koneckonců, Rusko "jde ke dnu" tak jako tak, tak proč ztrácet čas? A je to.

Ještě větší chybu však udělaly samotné ruské elity. Místo toho, aby přijaly rozpad SSSR jako normální a přirozený proces, v němž Rusko zaujímá svou obvyklou letovou hladinu, vrhly veškeré své úsilí na návrat do geopolitické stratosféry za každou cenu – a začaly vší silou tahat starou shnilou sovětskou sovu po zeměkouli. Podceňování Ruska Západem uzamklo nafouknutá očekávání Ruska a vyvolalo jiskru války. Cesta ven z této války předpokládá reciproční pohyb: Aby Západ pochopil, že úpadek Ruska je ještě daleko, aby Rusko pochopilo, jak žít bez nároků na supervelmocenské postavení.

Podrobnosti v ruštině: ZDE