Ukrajinská válečná tragédie, začíná rok třetí…

25. 2. 2024 / Pavel Veleman

 

Podívejte se do tváře za mne stále obrovsky statečného prezidenta (Volodymyr Zelenskyj) před dvěma lety a dnes. Z té tehdy mladé, vtipné a neuvěřitelně odvážné tváře se dnes stala ustaraná, ztrhaná, nesmírně unavená a občas i velmi tvrdě požadující svým chraplavým hlasem finanční a vojenskou pomoc od tzv. spojenců, jelikož má stále větší pocit zrady.

Ukrajina a její situace, to je již velmi těžké posoudit, Tragická chvíle statečného národa, který zůstává (možná i vlastní nedůsledností boje s korupcí) - stále více opuštěn, ponechán sám sobě a své strašlivé únavě všeho a všech na tomto území války.

Česká republika má (jako vždy) dvě politické tváře, naneštěstí obě špatné směrem k ČR a v konečném důsledku i k Ukrajině:

• tu první zastupuje až “haškovsky” směšný (ve své vojenské jednoduchosti nesmírně tupý) militarismus ministryně Černochové, generála Řehky a lidí kolem této matky pluku se všemi spřízněnými politiky, umělci, politology…. Společensky to situaci příliš nepomáhá, tzv. obyčejní lidé většinou této rétorice nerozumějí, mají z ní strach - v době ekonomické krize vyvolává ještě větší stres ve společnosti

• politicky neskutečně špatně komunikující vláda a naprosto nefunkční opozice vytvářejí dojem, že “ukrajinská komunita” je v ČR  velkým problémem - za který si mohou Ukrajinci sami. Opět velký omyl, který pomáhá obskurním politickým figurám získávat politické body.

Má zkušenost v sociální oblasti s touto skvělou komunitou je dlouhá a a tak mohu opravdu pravdivě sdělit, že většinu problémů vždy vytvářel nefunkční český stát, který přenechal historicky tuto agendu spíše podsvětí, které vždy obchodovalo s tehdy ekonomickými migranty jako s otroky, kteří v  ČR  pomáhají k obrovským ziskům nejen této mafií napojenou na státní správu a politiky, ale hlavně stavebním firmám, pracovním agenturám, obchodníkům s ubytováním, lichvářům…

Ukrajinský člověk zajímal českou společnost většinou vždy, když potřebovali na chatě vykopat studnu nebo opravit střechu. Tehdy najednou ti citlivější občané byli jaksi překvapeni, že jim studnu kope lékař, inženýr nebo muzikolog.

Před dvěma lety se situace na chvíli změnila, stát převzal otěže řízení masového útěku obyvatel z válečných území alespoň částečně od mafie, nebyl však schopen změnit (sám ho má ve své DNA) český myšlenkový stereotyp: Ukrajinec - to je hlavně levná pracovní síla.

Český stát naprosto nevyužil  odborné kapacity Ukrajinců a postupně opět nenápadně předal tento byznys s chudobou a lidským neštěstím do rukou ukrajinsko/české mafie, která to vždy s Hospodářskou komorou, státní správou, lobbisty a politiky uměla využít k svému prospěchu.

A tak sleduji, jak se snažíme těchto lidí nenápadně (pokrytecky) zbavit. Díky každodenní šikaně přes cizineckou byrokracii, tvrdým zákonem o možnosti získat české občanství nebo trvalý pobyt, sociální/dávkovou dvojí politikou. 

Ukrajinští občané na rozdíl třeba od Polska nejsou součástí českého systému sociální pomoci. A tak se postupně v existenčním ohrožení válkou (staří lidé, ženy, děti) vracejí na Ukrajinu, případně odcházejí do jiných zemí. V Česku jich v současné době žije více než 68 procent v existenční chudobě a například zaplatit nájemné bez možnosti čerpat příspěvek na bydlení - prakticky nelze.

A tak v sociální oblasti zažíváme vzrůstající stres, agresivitu způsobenou obrovskou nejistotou a zejména v mužské populaci narůstajici alkoholismus a stoupající případy domácího násilí.

Čeští politici a český byznys hrají opět své různé politické hry, kdy staví svými špatnými politickými rozhodnutími (často účelově) proti sobě české a ukrajinské obyvatele na našem území, kdy slovní agresivita směrem k ukrajinským uprchlíkům od českých prekarizovaných je na denním pořádku.

Sociální pracovník na to velmi doplácí stále narůstajícím stresem a ani českým, natož ukrajinským rodinám nemá vlastně co nabídnout. Situace je velmi vážná a setkání prezidenta Pavla s podnikatelskou elitou obyvatel Ukrajiny na našem území toto rozhodně nevyřeší.

Držme při sobě, všichni jsme na jedné lodi, to říkám vždy v kanceláři…Zoufalá slova zoufalého sociálního pracovníka bez nástrojů pomoci.

Únor 2024, ČR.