Z války na Ukrajině plynou dvě ponaučení: Rusko nepředstavuje bezprostřední hrozbu. Evropa musí přezbrojit

26. 2. 2024

 
Rusko jednoduše nepředstavuje pro EU a NATO vážnou hrozbu konvenčního útoku. Vladimir Putin často říká - naposledy v rozhovoru s Tuckerem Carlsonem - že Rusko nemá v úmyslu a nemá zájem zaútočit na NATO, pokud NATO nezaútočí na Rusko. Z celé řady objektivních důvodů mu přinejmenším v tomto ohledu můžeme věřit.

Za prvé, Rusko se ukázalo jako mnohem slabší vojenská mocnost, než se myslelo - a než Putin předpokládal - před invazí. Od porážek v roce 2022 se ruská armáda na Ukrajině vzpamatovala a poměr sil se mění v její prospěch; přesto jediným ruským úspěchem za poslední rok bylo dobytí dvou malých měst v Donbasu, přičemž tento postup trval měsíce a stál Rusy desítky tisíc obětí. Mezitím Ukrajinci způsobili vážné škody ruské černomořské flotile.

Proč by vzhledem k těmto neradostným výsledkům měl ruský plánovač očekávat vítězství v ofenzivě proti NATO? I bez USA evropské země dohromady silně převyšují Rusko, pokud jde o počty, výzbroj a vojenské výdaje (největším problémem je neschopnost tyto zdroje sdružit); a válka na Ukrajině ukázala, jak velkých výhod se v současnosti těší strana, která stojí v defenzivě. Navíc v případě útoku na některou ze zemí NATO by západní země zcela jistě zavedly úplnou a ochromující námořní blokádu ruského vývozu energie po moři.

Putinovy jaderné hrozby měly USA a NATO odradit od přímé intervence na Ukrajině. Pokud však jde o vlastní akce proti NATO, byla ruská vláda doposud velmi opatrná, a to navzdory masivní pomoci, kterou NATO Ukrajině poskytlo.

Odstraňte hrozbu ruské invaze a skutečným argumentem pro evropské vyzbrojování je téměř diametrální opak: že je nutné uzavřít mír s Ruskem. Pouze Evropa, která si je jistá svou schopností se bránit, totiž může prolomit kruh - nejen začarovaný, ale stále absurdnější -, v němž se zoufale bojí, že USA přestanou garantovat její bezpečnost, a proto podporuje americkou politiku, která její bezpečnost vážně poškozuje. Z nedávných výroků Donalda Trumpa a jeho příznivců je samozřejmě také zřejmé, že vojenský závazek USA vůči Evropě ve skutečnosti nelze dlouhodobě zaručit.

Kdyby si evropské země byly jisté svou schopností bránit se bez USA, mohly by - nebo alespoň Francouzi a Němci - sebrat vůli k zablokování amerického tlaku na rozšíření NATO a vyvinout skutečnou snahu o dosažení kompromisu s Ruskem ohledně Ukrajiny. Tato sebedůvěra by také Evropě umožnila vymanit se ze zapletení do rostoucí konfrontace mezi USA a Čínou.

A co je ještě důležitější, umožnilo by to Evropě postavit se proti katastrofální politice USA a Izraele na Blízkém východě, která hrozí návratem terorismu a etnicko-náboženských sporů s početnými a rostoucími muslimskými menšinami v Evropě.

Vezměme si příklad Německa, které je ukázkou neschopnosti předních evropských zemí brát vážně hospodářskou a vojenskou bezpečnost v uplynulé generaci. Konec levných ruských dodávek energie a možné narušení čínských trhů pro německé technologie představují vážnou hrozbu pro jeho průmysl a sociální a politickou stabilitu; a německá liberální demokracie je oporou EU. To je hrozba pro evropskou demokracii, která výrazně převažuje nad tím, co se děje na východní Ukrajině.

V roce 2007 by to znamenalo, že by Německo a Francie vetovaly - nikoli pouze odložily - členství Ukrajiny v NATO. V roce 2013 by to znamenalo usilovat o hospodářskou dohodu s Ruskem, která by ponechala Ukrajinu otevřenou jak pro obchod a investice EU, tak pro ruské investice - k čemuž v té době vyzýval mimo jiné italský premiér a předseda Evropské komise Romano Prodi.

Dnes, kdy se vyhlídky na úplné ukrajinské vítězství rozplývají, by moudrý evropský postup nezávislý na Washingtonu znamenal vzepřít se Bidenově administrativě - a předejít případné Trumpově administrativě - a přijmout Putinovu nabídku na mírové rozhovory. Bez těchto rozhovorů totiž nebude možné prozkoumat, jaké jsou ruské mírové podmínky, a tedy zda je možný kompromisní mír.

Je pravda, jak říkají zastánci zbrojení, že svět je nebezpečnější, než si Evropané v uplynulé generaci představovali; a v nebezpečném světě musí být země a aliance schopny hájit své zájmy. Tito zastánci zbrojení však hovoří pouze o vojenské obraně; opomíjejí nebo záměrně ignorují jinou zásadní potřebu národů žijících v nebezpečném světě: chladnokrevnou, rozvážnou, na vlastních zájmech založenou a realistickou diplomacii. Obě tyto oblasti jsou na sobě naprosto závislé. Bez důvěry ve vlastní schopnost obrany bude země nebo region vždy podřízen přáním a zájmům vojenského ochránce.

Od chvíle, kdy se v polovině devadesátých let poprvé objevila otázka rozšiřování NATO, mi ruští představitelé, novináři a zahraničněpolitičtí intelektuálové říkali, že jim sice na východní Evropě, a dokonce ani na pobaltských státech příliš nezáleží, ale že se obávají, že NATO nebude vědět, jak se zastavit; a že pokud bude hrozit, že zabere Ukrajinu, Rusko bude muset bojovat. Za celá ta tři desetiletí mi žádný ruský establishment nikdy neřekl, že by Rusko mohlo zaútočit na Polsko; a jediný případ, kdy to zaznělo v souvislosti s pobaltskými státy, bylo, kdyby Litva zablokovala ruskou exklávu Kaliningrad.

Vzhledem k tomu, že neexistuje bezprostřední ruská hrozba, má Evropa čas na to, aby provedla uvážený program přezbrojení. Ten by měl zahrnovat omezené zvyšování vojenských výdajů, ale mnohem důležitější by mělo být sdružování a koordinace vojenské výroby, sjednocování vojenských sil a jejich rozmístění ve východní Evropě, aby se tam uklidnili členové EU. Toto přezbrojení však bude naprosto zbytečné, pokud se nestane základem strategické autonomie a obrany skutečných zájmů a skutečné bezpečnosti Evropy.