O latinskoamerických "alternativách kapitalismu" bez iluzí

10. 2. 2014 / Karel Dolejší

Kolumbijský analytik Andrés Calla nedávno popsal ekonomickou situaci venezuelského režimu, který je opouštěn čínskými investory a nedostatečná míra investic podkopává jeho schopnost financovat sociální výdaje. V kontrastu s tím stojí Webberova kritika Moralese za to, že prý dbá na podmínky reprodukce kapitálu. To je jistě pravda, avšak Maduro na ně ve stopách Cháveze vůbec nedbá - a kam se tímto způsobem dostal? Staré a rutinní dilema "více trhu-více státu" se ani zde nejeví být řešením jakékoliv otázky. Morales spravuje kapitalismus a přitom zčásti plní očekávání a přání lidu, zčásti je (především indiány) zklamává, zčásti se jim zcela odcizuje; kdežto Maduro si lid zatím kupuje na úkor prošustrované budoucnosti - a sotva mu to dlouho vydrží.

Jakkoliv odlišné jsou ekonomické politiky obou režimů, některé jejich zásadní rysy se ovšem také shodují. Webber cituje uruguayského politického ekologa Eduarda Gudynase, jenž v souvislosti s latinskoamerickými levicovými režimy hovoří o "kompenzačních státech", jež redistribuují část vytvořeného bohatství ve prospěch extrémně chudých, ale třídní strukturu jako takovou ponechávají beze změny. A tento typ "reformismu" se ovšem při bližším zkoumání dá vztáhnout jak na Bolívii, tak na Venezuelu. V obou zemích najdeme příjemce rozsáhlé sociální pomoci, ale nikoliv sebevědomou a aktivní "dělnickou třídu" usilující úspěšně o překonání závislého postavení, v úzce marxistickém slova smyslu překonání "oddělení od výrobních prostředků". Webber popisuje, jak ani formálně družstevní vlastnictví bolivijských dolů fakticky neodstranilo sociální stratifikaci a na vrcholu pyramidy nalézáme opět buržoazii, zatímco dole je stále prekarizovaný proletariát.

Tyto státy převážně založené na těžbě surovin a rentě z ní odvozené jsou přirozeně spravovány skupinami, jež mají primárně zájem na zachování renty. Kde se požadavky "lidu" dostávají do sporu s požadavky produkce renty, "kompenzační stát" se v praxi zpravidla stává stále více represívním státem. První obětí jsou domorodé komunity bránící vlastní území před likvidací těžebním průmyslem. Vláda nakonec brání zájmy nadnárodních těžebních společností proti vlastnímu obyvatelstvu, nebo podkopává své vlastní zájmy.

Latinskoamerické levicové režimy jsou místními kritickými teoretiky stále častěji označovány gramsciovským pojmem pasívní revoluce. Mexičan italského původu Massimo Modonesi popisuje tyto nové režimy jako aktéry provádějící modernizaci shora, kteří částečně a obezřetně berou v úvahu požadavky ze spodních sociálních pater. Státní manažeři se přitom snaží zajistit pasivitu a mlčení lidových hnutí spíše než jejich součinnost.

Toto uspořádání umožňovalo oproti neoliberálním modelům sociálně stabilnější fungování kapitalistických ekonomik založených na těžebním průmyslu - v období, kdy ceny komodit v důsledku rostoucí zejména čínské poptávky výrazně stoupaly. V čele takové nové mocenské konfigurace stál charismatický populista spolu s institucionálními mechanismy byrokratizace.

Je zřejmé, že levicové požadavky politické emancipace nebo očekávání spojená s představou participativní společnosti mají se zmíněnými režimy jen velmi málo společného - a že navíc tyto režimy lze dost těžko napodobovat v podmínkách zemí, které nemají šanci založit ekonomiku na soužití s nadnárodním těžebním průmyslem.