Kam jsme se jako svět od roku 1989 dostali a co s tím

17. 11. 2026 / Boris Cvek

čas čtení 3 minuty

Když se dnes ohlédneme za rokem 1989, můžeme říci, že Sovětský svaz i Čína musely řešit problém ekonomické, vědecké, intelektuální, kulturní dominance Západu. Že Západ je třeba „dohnat“, o to usiloval už Chruščov. Čínské a sovětské řešení se od sebe diametrálně lišila. Čína vsadila na spojení diktatury s kapitalismem, Sovětský svaz na demokratizaci socialismu (tak trochu po vzoru tzv. Pražského jara 1968).

 

Přibližně do velké finanční krize 2008-2010 se zdálo, že dříve či později demokracie a svoboda zvítězí všude právě na základě síly západní modelu společnosti. Čínská cesta se ale ukazovala až monstrózně úspěšná ve spojení diktatury a kapitalismu. Plodem napodobování Západu v technologiích, konzumního blahobytu, ve vědě a kultuře je neočekávaně ideologie nacionalismu, spojující čínský pokrok s tradiční společností a milující státostranou. Sovětská cesta naopak v bývalém sovětském svazu a ve východní Evropě vedla k nacionalismu zrozeného z neúspěchu, což ovšem Čínu mohlo jen povzbuzovat. Jak bychom asi dopadli, kdybychom chtěli demokracii a právní stát! – mohli si říkat a ukazovat na Rusko.

Po roce 2008 je Západ pro Čínu stále méně tou skutečně vitální alternativou, se kterou se musí počítat. Nacionalismus jako výraz frustrace se ostatně objevuje právě i na Západě a svědčí o jeho úpadku. Brexit a Trump 2016, růst AfD a Le Pen po ruské agresi na Ukrajině, tedy agresi, která se Putinovi vymkla z rukou a která by bez podpory Putina Čínou byla zřejmě neudržitelná. Do toho přidejte globální změnu klimatu, problém v kapitalismu i bez změn klimatu nutné a po staletí probíhající transformace ekonomik, migraci, úpadek levice, úpadek důvěry v experty a osvícenského univerzalismu.

Vůbec to neznamená, že by Čína objevila lepší model stability, prosperity a síly než Západ. A taky to neznamená, že stačí ideově čelit nacionalismu a krajní pravici, aby Západ byl zachráněn. Ostatně i změna čínského pohledu na svět je jen symptom toho, jak se stala úspěšnou technologicky, ekonomicky, životní úrovní. Osobně si myslím, že s případným pádem Západu čeká pád i ji a model despotických junt chránících svůj blahobyt na úkor zbídačené většiny se stane normou (víceméně standard po většinu dějin lidstva).

Samozřejmě mi velmi záleží na tom, aby Západ nepadl a chopil se své role uvěřitelného, smysluplného vzoru s jasnou budoucností a důmyslnými odpověďmi, která dává svoboda bádání, podnikání a tvorby na nové a nové výzvy a záhady světa. Je ale třeba nejprve vidět tu cestu, kterou od roku svět 1989 urazil, a vidět ji nikoli jako otázku akademické disputace, ale reálných politik a jejich dopadů.

Tím vůbec nechci říci, že různost dobře podložených názorů a politických pozic je nežádoucí, naopak je to hlavní síla Západu a jeho tradic. Chci tím říci, že cílem nemá být disputace, učené pokývání nad tím, že možné jsou různé výklady, ale naopak smysl pro to, že realita je jen jedna a že při selhání zahyneme reálně spolu bez ohledu na to, jak se názorově lišíme.

Naprosto je třeba odmítnout představu nějakého nevyhnutelného vývoje, ať optimistického nebo pesimistického, to právě realistický zájem o dějiny musí postřehnout na prvním místě. Nikdo nečekal to, co se nakonec po roce 1989 do dnešního dne stalo. Jedno se zdá ale jisté: rozhoduje schopnost či neschopnost zajistit blahobyt pro široké vrstvy populace.  

0
Vytisknout
718

Diskuse

Obsah vydání | 16. 11. 2026