Paradoxně tato otázka trápila už Franklina D. Roosevelta, který v roce 1938 upozorňoval, že se obsah fosforu v amerických půdách značně snížil, což může vést ke snížení množství i kvality pěstovaných potravin, a obojí zase ovlivní fyzické zdraví a ekonomickou bezpečnost národa.

Fosfor je klíčově důležitý například při tvorbě DNA a buněčných membrán. V zemské kůře je přitom relativně vzácný - a nedostatek fosforu je často limitujícím faktorem při rozvoji rostlin a řas. Pro lidi je klíčový z hlediska tvorby kostí. A bez stabilního přísunu fosforu moderní průmyslové zemědělství, tak jak ho známe, bude čelit těžké krizi.

Naše závislost na fosforu se dramaticky zvýšila se "Zelenou revolucí", což byla série zemědělských inovací, jež v současnosti umožňuje uživit populaci o 4,2 miliardy větší než v roce 1950. Nestačí dodat vodu a dusík - bez přísunu fosforu by rostliny nemohly růst tak, jak to moderní zemědělství vyžaduje.

Poptávka po fosforu roste tempem zhruba 3% ročně - a dost možná, že se růst ještě zrychlí, protože i rozvojové země postupně odbourávají tradičnější způsoby pěstování a ve větší míře pěstují průmyslová biopaliva. Přitom fosfor dochází. Odhad Global Phosphorus Research Initiative říká, že nejpozději za 30-40 let nebudou ložiska fosfátů schopna uspokojit globální poptávku. Ale účinky nedostatku fosforu se projeví dávno předtím, než bude všechna surovina vytěžena. Postupně roste cena suroviny, která vyvolá růst cen potravin a mnoho lidí tak bude hladovět. Mezi lety 2003 - 2008 ceny fosfátů již vzrostly přibližně o 350%.

Geografické umístění ložisek fosfátů naznačuje budoucí konkurenci o tento zdroj. Takřka 90% odhadovaných zásob se nachází v pěti zemích: Maroku, Číně, Jihoafrické republice, Jordánsku a USA. Pro srovnání: Ropný kartel OPEC tvoří dvanáct zemí a kontroluje 75% světových rezerv...

Spojené státy mají pouze dvanáct fosfátových dolů. Ten nejlepší na Floridě je rapidně vyčerpáván a během 20 let bude úplně vytěžen. V současnosti již USA dovážejí cca 10% fosfátů ze zahraničí. A jsou to bezpečnostní experti, kdo upozorňují, že je třeba stávající trendy změnit, odstranit plýtvavé hospodaření s fosforem v zemědělství. Zmiňují mimo jiné prevenci eroze, cílenější aplikaci hnojiv, "vývoj nových plodin", které by s fosforem lépe hospodařily. Jen letmo zmiňují, že v přírodě je fosfor na veliký rozdíl od průmyslového zemědělství jednoduše recyklován a využíván znovu a znovu...

Pokud se tento problém nepodaří vyřešit, lidstvo bude čelit tradiční malthusiánské pasti - kdy populace roste rychleji než dostupné zdroje, varují na závěr Elser a White.

Ve skutečnosti je tomu tak, že zlepšeným hospodařením s fosforem se vyznačují zejména rostliny žijící na kvalitních půdách nezhutněných těžkou mechanizací v symbióze s arbuskulárními mykorhizními houbami, jež mohou efektivnost jejich získávání fosforu ze substrátu zvýšit až šestinásobně. K tomu, aby naše zemědělské plodiny mohly ve větším měřítku takto spolupracovat s rozvinutými podzemními sítěmi půdních symbiotických hub, bychom ovšem na současném způsobu zemědělského hospodaření museli změnit takřka všecko. Už žádné fungicidy. Žádné orání a obracení půdy. Žádné jednorázové hromadné aplikování minerálních hnojiv... Zeptejte se někoho, kdo pracuje v českém zemědělství, a řekne vám, že to takhle prostě nejde.

Nicméně jak ukazují Elser a White, nepůjde to dál ani tak, jak jsme zvyklí. Moderní zemědělství nemá odpověď na fosforový zlom, tak jako ji nemá ani v případě zlomu ropného.

Proto nezbývá než se při četbě každého článku, který s vážnou tváří tvrdí, že všechny problémy s potravinami lehce vyřeší nějaké redistributivní opatření, když čelíme problému nadcházejícího rozkladu samotných produktivních kapacit, jen smutně pousmát...