Krátká dějepisná lekce: V 17. a 18. století polský zákonodárný orgán, Sejm, fungoval na principu jednomyslnosti: Kterýkoliv člen mohl potopit zákon, pokud vykřikl "To nedovolím!" To učinilo zemi prakticky neovladatelnou, a sousední režimy z ní začaly oddělovat kusy jejího území. V roce 1795 Polsko zmizelo a neobnovilo se po více než století.

Zdá se, že dnešní americký Senát se rozhodl dosáhnout toho, aby ve srovnání s ním Sejm vypadal ještě dobře.

Minulý týden, po devíti měsících, Senát konečně schválil Marthu Johnsonovou do čela General Services Administration, která spravuje vládní budovy a nakupuje zásoby. Je to v zásadě nepolitická pozice, a nikdo nezpochybňoval personální předpoklady Johnsonové: Byla schválena poměrem hlasů 94 ku 2. Ale senátor Christopher Bond, Republikán z Missouri, zablokoval její jmenování, aby vládu donutil schválit stavební projekt v Kansas City.

Tento pochybný úspěch možná inspiroval senátora Richarda Shelbyho, Republikána z Alabamy. Pan Shelby v každém případě nyní zablokoval všechny nevyřízené Obamovy administrativní nominace - kolem sedmdesátky vysokých vládních pozic - dokud jeho stát nedostane podíl na projektu tankeru pro letectvo a protiteroristické centrum.

Co dává jednotlivému senátorovi takovou moc? Většina senátních aktivit závisí na jednomyslném souhlasu: Je obtížné prosadit cokoliv, pokud všichni nesouhlasí s procedurou. A vznikla tradice, podle níž senátoři, v odměnu za to, že vše neshodí ze stolu, získávají právo blokovat nominace, které se jim nelíbí.

V minulosti tohoto práva užívali zřídka. To proto, jak říká zpráva Congressional Research Service, že Senát se řídil "tradicemi zdvořilosti, ohleduplnosti, vzájemnosti a vzájemného přizpůsobování". Ale to bývávalo. Pravidla, která fungovala, se nyní stala překážkou, když jedna z hlavních politických stran země sklouzla k nihilismu, a když nevidí nic špatného - fakticky jen politické dividendy - na tom, že stát učiní neovladatelným.

Jak moc špatné to je? Je to tak špatné, že se mi stýská po Newtu Gingrichovi.

Čtenáři si možná vzpomenou, že v roce 1995 pan Gingrich, tehdy předseda Sněmovny reprezentantů, zastavil vládě financování a vynutil si dočasné zastavení její práce. Bylo to odporné a extrémní, ale pan Gingrich aspoň měl určité požadavky: Přál si, aby Bill Clinton dal souhlas s výraznými škrty v programu Medicare.

Naproti tomu dnes Republikánští lídři odmítají předložit jakýkoliv konkrétní požadavek. Prudce útočí na deficit - a minulý měsíc jejich senátoři hlasovali proti jakémukoliv zvýšení limitu na federální dluh, což je krok, který by znamenal další přerušení práce vlády, pokud by Demokraté neměli šedesát hlasů. Ale oni také odsuzují cokoliv, co by mohlo deficit skutečně snížit, včetně, což je opravdu ironické, jakéhokoliv úsilí utrácet rozumněji prostředky z programu Medicare.

A když se Republikánská strana na federální úrovni vzdala veškeré zodpovědnosti za to, že věci budou fungovat, je jen přirozené, že jednotliví senátoři cítí možnost vzít národ za rukojmí, dokud nedostanou prostředky na své soukromé projekty.

Pravda je, že vzhledem ke stavu americké politiky způsob, jímž Senát funguje, už nadále není slučitelný s funkční vládou. Senátoři by sami měli tuto skutečnost rozeznat a prosadit změny v jednacím řádu, včetně zrušení, nebo aspoň omezení možnosti likvidace zákona protahováním rozpravy. To je něco, coby mohli a měli udělat, většinovým hlasováním, v první den příštího zasedání Senátu.

Ale nečekejte, že se to stane. Situace je taková, že dokonce ani Demokraté se nezdají být schopni sebrat politické body upozorněním na obstrukcionismus protivníků.

Měla by to být jednoduchá zpráva (a měla by to být hlavní zpráva v Massachusetts): Hlas pro Republikána, a je jedno, co si o něm myslíte jako o člověku, je hlasem pro paralýzu. Ale víme, jak Obamova administrativa jedná s těmi, kdo ji mohou zničit: jde jim rovnou po kapilárách. Jistě, Robert Gibbs, tiskový tajemník Bílého domu, obvinil pana Shelbyho z "hlouposti". Jo, to voliče jistě osloví.

Po rozpadu Polska polský důstojník sloužící pod Napoleonem složil píseň, která se nakonec - po obnovení země koncem I. světové války - stala státní hymnou. Začíná: "Jescze Polska niezgyniela".

Jistě, Amerika ještě nezhynula. Ale v Senátu už se na tom pracuje.

Celý článek v angličtině: ZDE