Díky jistému časovému odstupu víme již, jak celé to slibující třesení rolničkami dopadlo: Skupina G-20, která byla jediným subjektem alespoň teoreticky schopným obnovit kontrolu nad globálními trhy, dala na jaře přednost chytrácky vymyšleným politikám jednotlivých členů před pokusem o vážnou reformu světového finančního systému, jenž by mohla podniknout jedině společným úsilím. Bez tohoto úsilí ovšem není žádného jednotlivého mocného vládce schopného vytvořit nový mezinárodní ekonomický pořádek. Srovnávat prvních dvě stě dní Baracka Obamy v úřadu s první stovkou dnů Franklina Delano Roosevelta prostě není možné, neb by to bylo nekonečně legrační. Jednotlivé váhavě prosazované Obamovy reformní kroky, samy o sobě značně zatížené vypočítavými kompromisy, už nyní torpéduje i prezidentova vlastní strana.

Kevin Rudd má ovšem pravdu v tom, že se sociální demokracie v klíčových okamžicích dějin vždycky snaží obhájit a zachránit kapitalismus. Kromě případů, které australský premiér sám zmínil, můžeme uvést například i německou sociální demokracii v době Výmarské republiky. Tehdy se ovšem tato strana akceptováním nevýhodných podmínek vládnutí a kompromisy jdoucími daleko za hranici toho, co bylo pro voliče přijatelné, svou "záchrannou misí" zkompromitovala natolik, že její místo brzy zaujala úplně jiná "dělnická" strana slibující radikální nápravu poměrů...

Ruddův text dnes není ničím víc než historickým dokumentem vypovídajícím o ztroskotavších plánech na změnu, které vznikly z přefouknutých nadějí bezprostředně po střídání stráží v Bílém domě. Svědčí o odhodlání symbolicky napadat protivníka, jehož reálnou a hmatatelnou mocenskou převahu však od té doby ani Rudd, ani Obama, ale ani celá skupina G-20 nedokázali byť jen na okamžik ohrozit.