S čím jsme šli do Občanského fóra... (1.)

11. 11. 2009 / Miloslav Štěrba

V Koordinačním centru Občanského fóra Zlín jsem měl na starost školství. Jako samozvanec. Profesí jsem byl učitel, a uvedený resort mi doslova spadl do klína. Bez dekretu, dle představy zdejšího lídra OF, který mezi řečí prohodil: "Budeš mít na starost školství, jsi přece kantor!" Od prvního setkání v divadle až do rozdělení OF na ODS a OH jsem se amatérsky věnoval zejména zlínským školám. Dopoledne, někdy až do dvou do tří na gymnáziu v práci, a pak často až do půlnoci na sekretariátu KC OF Zlín. K tomu je zapotřebí přidat nejrůznější jednání na akcích OF na školách v okrese, na sněmech OF... a pak předvolební shromáždění s občany, doprovázení kandidátů, psaní článků do novin, atd. Bože, jak málo jsem měl na řádnou přípravu do výuky ve své škole! Snad mi to moji tehdejší studenti odpustí?!

Život na mém předchozím pracovišti, na gymnáziu ve Valašských Kloboukách, byl v letech normalizace pro kantory a studenty ze širokého okolí šancí, jak svobodně plout životem. Až na epizodní příhodu s prohlášením Charty 77, kterou jsem přinesl ukázat žákům a... řediteli. Netušil jsem, jakou štvanici na autory textu rozpoutají stranické orgány a poslušná média, a tak posléze i jinak "hodný" soudruh ředitel na mě upozornil Státní bezpečnost. Vše skončilo několika výslechy. Ve Valašských Kloboukách jsme měli na škole pouze jednoho soudruha -- ředitele. V pedagogickém sboru se tak nahromadily různé "podvratné" živly ze široka daleka. Zeměpis učil bývalý ředitel z Vítkova, kde se po Palachovi upálil jeho student Jan Zajíc. Za trest byl přeložen. Několik kolegů mělo jako já příbuzného emigranta, a městečko na konci Jihomoravského kraje skýtalo vhodné útočiště pro nespolehlivé kantory. Studenti, stejně jako mnozí pedagogové, se neskrývali se svojí teistickou "úchylkou". Co je vám po tom? zněla odpověď, kterou odzbrojila horlivého ředitele profesorka němčiny Schmidtová, když ji na pedagogické radě káral za návštěvy kostela.

Přivandrovalí ředitelé představovali určité nebezpečí jen do chvíle, než všechna negativa zjištěná na škole uznali za neřešitelná a ovládla je potřeba pěstovat si kult osobnosti bez ohledu na potenciální nebezpečí. K jejich eliminaci měla sloužit stále dokola se opakující ideologická školení. Trapně skončil pokus naverbovat předsedu místní KSČ, aby vzdělával a diskutoval s učiteli gymnázia. Jeho odborností byly opravy zemědělských strojů. Jednoroční školení vystřídalo dvouleté a znovu roční marxisticko-leninská filosofie a politická ekonomie. Praxe však degenerovala do čtení novinových článků bez následné diskuze, která by prokázala, že vedou mládež k světlým zítřkům.

Poetickou vílou školy byla profesorka českého jazyka Milena Fucimanová. Její intimní verše pokropené vírou v boha neměly šanci, aby se ocitly na stránkách oficiálních sborníků, které školy vydávají při různých výročích, nemluvě už o publikaci třeba na novinových stránkách. Tam dostal prostor její pracovitý kolega, denuncující "nespolehlivé" adepty o vysokoškolské studium. Se svým zaujetím pro "náročnou a vysoce zodpovědnou práci". Ta méně náročná spočívala v každodenní výuce. Až po letech jsem se setkal s užitkem, který francouzština přinesla do Nedašovy Lhoty. To když jsem překládal na svatbě své studentky Elišky J., která si brala Francouze. Moc si z hodin francouzštiny nepamatovala, ale vzpomněla si na jedno podmínkové souvětí: Kdyby byla nuda smrtelná, škola by byla velký hřbitov.

V září 1988, už na gymnáziu ve Zlíně, jsem napsal dopis do Rudého práva s poukazem na změny v SSSR, na setrvávající nesmyslná ideologická stavidla vytažená v našich školách, o hloupém, stále se opakujícím ideologickém školení učitelů. Z téměř stovky zaměstnanců školy se podepsalo patnáct. Byl to určitě úspěch, neboť poměry ve školství byly napjaté do krajnosti, pořád fungovala zákulisní praxe postihující nespokojence. S onou primitivní snahou zavděčit se chlebodárcům, neriskovat, protože přece platilo pověstné: Co je doma, to se počítá. Takže jsem ještě před odeslání dopisu musel na výslovné přání své kolegyně přelepit její podpis. Výsledkem bylo pozvání na OV KSČ k pohovoru. Termín byl odkládán, až zmizel v zapomenutí. Za okny byl 17. listopad. Do prvního sněhu za okny přízemního pavilonu studenti o přestávce vyšlapali nápis CHARTA 77. Do ředitelny okamžitě zamířila jedna moje kolegyně...

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 11.11. 2009