19. 8. 2009
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Vjačeslav Molotov podepisuje Pakt Molotov - Ribbentrop
19. 8. 2009

HISTORICKÁ ANALÝZA

O globálních problémech musejí spolurozhodovat všichni

Poučení z paktu Molotov-Ribbentrop po sedmdesáti letech

Sovětsko–německá smlouva o neútočení, známá také jako pakt Molotov–Ribbentrop, byla podepsána v Moskvě v noci z 23. na 24.srpna 1939 oběma tehdejšími ministry zahraničí a za přítomnosti Stalina. Kromě klauzulí, týkajících se samotné záruky vzájemné bezpečnosti, obsahovala významné ekonomické a obchodní závazky (v podstatě německé stroje, technologie a zbraně za sovětské suroviny – zejména ropu, nerosty,obilí atd.). Z geopolitického hlediska a pro další mezinárodní vývoj byl však klíčový tajný dodatkový protokol, definující sféry vlivu obou mocností ve východní Evropě.

Po „vyřešení polského problému“ měla demarkační linie a státní hranice vést zhruba po linii řek Narew - Visla – Bug – San a „zájmovou sférou“ Sovětů se staly baltské země s výjimkou Litvy a Finsko.

▼ 28. září 1939 - podpis Smlouvy o přátelství a hranicích

Těsně před porážkou Polska byla mezi Sověty a Němci podepsána 28. září 1939 aktualizovaná Smlouva o přátelství a hranicích, kde Hitler vyšel Stalinovi vstříc a za nepatrné ústupky na sovětsko-německé hranici v Polsku mu postoupil jako zemi zájmové sféry v Pobaltí i Litvu.

Smlouva byla až do přepadení SSSR Německem 22. června 1941 dodržována z obou stran téměř úzkostlivě, aby ani jedna strana nezavdala záminku z jejího porušování. Větší problémy z jejího dodržování ovšem mělo Německo zejména v obchodní oblasti, kde stoupající nároky ruské strany na platby ve zbraních a zbrojních technologiích téměř ohrožovaly bojeschopnost německé armády, protože německé dodávky Sovětům měly přednost před zásobováním fronty (Němci dokonce v rámci splátek dodali Moskvě křižník „Lützow“ a technickou dokumentaci křižníku „Bismarck“, který byl teprve ve výstavbě!). Symbolicky, poslední vlak s nákladem zboží projel ze sovětské strany již v době útoku Němců.


Německý originál Smlouvy o neútočení včetně tajného dodatku

     

Ruský originál Smlouvy o neútočení včetně tajného dodatku

    

Tehdejší zdůvodnění a interpretace

Sověti chtěli získat čas k přípravě, než vypukne celoevropský konflikt. Tento výklad se stal do značné míry oficiální sovětskou apologií Smlouvy, přejatou i následnou mezinárodní komunistickou historiografií.

Současně doufali, že se jim takto podaří vyvolat válku mezi Německem a západními mocnostmi (Británie, Francie) bez účasti SSSR, za níž se všechny strany vyčerpají a Sověti se pak stanou hegemonem Evropy. Toho se na německé straně nejvíce obával Goebbels.

Stalinova chorobná nedůvěra se zde projevila vůči Velké Británii, kterou podezíral (částečně oprávněně), že se pokouší do konfliktu vehnat právě Německo se SSSR a současně tak Hitlerovu agresivitu obrátit na východ. I to byl jeden z hlavních důvodů, proč později odmítal veškeré, i velmi důvěryhodné indicie a zprávy o chystaném útoku Německa na SSSR.

Němci

Hitlerův primární důvod byl zajistit si krytá záda při válce s Polskem a konfliktem se Západem a vyhnout se tak prokletí vedení války na dvou frontách jako v 1.světové válce. Byť v srpnu 1939 ještě nebylo jasné, zda VB a Francie skutečně vstoupí do války.

Němcům jako narušitelům versaillského systému a agresoru proti Rakousku a Československu se podařilo alespoň na čas rozbít potenciální jednotnou frontu proti nim za účasti Sovětů, která se nějakou dobu rýsovala, ale v důsledku liknavosti a hluboké nedůvěry Velké Británie vůči Moskvě se nakonec nevytvořila

Vedlejším, ale významným faktorem byl německý přístup ke strategickým surovinám, byť draze placený. V případě války se Západem muselo Německo opět očekávat úplnou námořní blokádu.

Reakce ostatních aktérů

Svět přijal dohodu se šokem, jen hrstka nejzasvěcenějších diplomatů a komentátorů cosi tušila z indicií německé a sovětské diplomacie. Mezinárodní komunistické hnutí se načas ocitlo v ideové a propagandistické krizi, kdy si nevědělo rady, jak tuto dohodu dvou do té doby vyloženě nepřátelsky profilovaných systémů vysvětlovat a hlavně obhajovat. Objevily se takové krkolomné výklady dohody a německé agrese (ovšem pouze do 22. 6. 1941), že „němečtí pracující bojují proti západní buržoazii“ nebo J.Fučík: „Mladé dynamické režimy se sbližují“ apod.

Na straně „dotčených“ mocností, tedy VB a Francie, zavládla panika a rozhořčení ze „zrady“, ovšem pokrytecké. Obě diplomacie přesto stále ještě nepochopily hloubku svého dlouhodobého předchozího selhání ve 30.letech, jdoucího od opuštění Německa Společnosti národů, okupace Habeše, znovuobsazení Porýní, španělské občanské války, anšlusu, přes Mnichov, až po neochotu dohodnout se se Sověty. Zanedlouho musely za svou krátkozrakost a bohorovnost draze zaplatit.

Některé paradoxy následného vývoje ve vytváření koalic 2. světové války

V předvečer 2. světové války tedy vypadala mezinárodní situace tak, že na jedné straně si Německo a SSSR prakticky rozdělily přímou agresí nebo smluvně prostor střední a východní Evropy. Na druhé straně zůstaly izolované Velká Británie a Francie s neutrály nebo vojensky slabými spojenci. Navíc Británie i Francie byly smluvně vázány poskytnout Polsku pomoc v případě agrese proti němu.

To je první z paradoxů. Británie a Francie sice vyhlásily 3. září 1939 Německu válku po jeho útoku na Polsko, ne tak ale Sovětům po jejich útoku na „zbytek“ Polska 17.září. Bylo by to sice v duchu záruk Polsku, ale pro obě země by to znamenalo vojenskou katastrofu vést válku proti hegemonům na kontinentě. Ostatně ne nadarmo dostala spojenecká nečinnost na Západě proti Německu na přelomu 1939-40 označení „podivná válka“ („phoney war“). Po sovětské agresi proti Finsku na podzim 1939 sice existovaly britsko-francouzské plány na intervenci na Kavkaze s cílem zničit sovětská ropná pole a potažmo i zdroj pohonných hmot pro Německo, ale německý útok na Západ na jaře 1940 tyto plány zhatil.

Při německém tažení na Západ celkem přirozeně dle vzájemné smlouvy s Němci zůstali Sověti v roli neutrálů. Další paradox války přichází dnem útoku Německa na SSSR. Z dřívějších vzájemných neutrálů nebo téměř nepřátel se přes noc stali spojenci! Situace se dostala do opačného gardu, kdy hlavní tíhu boje s Němci od této chvíle namísto Britů nesli Sověti a prakticky okamžitě začali žádat po Západu otevření druhé fronty, což bylo samozřejmě pro západní spojence politicky citlivé (Sověti jim také nepomohli v první fázi války) a vojensky nereálné. Navíc západní Spojenci do jistého momentu kalkulovali se vzájemným vyčerpáním Němců a Sovětů, tedy vlastně přesně v intencích nedávného uvažování Stalina vůči konfliktu Němců se Západem.

Samostatnou kapitolou je role USA. Jejich případný vstup do války byl vnitropoliticky brzděn silným izolacionismem a vnějškově vyčkáváním, jak se bude konflikt vyvíjet. Po porážce Francie a ovládnutí kontinentálního pobřeží Němci začalo hrozit potenciální nebezpečí i námořním trasám v západním Atlantiku. USA tehdy zaujaly pozici „ozbrojené neutrality“, kdy se nevyhýbaly izolovaným napadením  německých ponorek s cílem vyprovokovat Němce k vyhlášení války, čehož se Hitler zatím úzkostlivě střežil. Přelom přinesl až 7. prosinec 1941 (Pearl Harbor) a následné dost nepochopitelné vyhlášení války Německa USA. Hypotetickou otázkou zůstává, zda a kdy by se USA vůbec zapojily do evropské fáze války, pokud by jim Němci válku nevyhlásili, když samy (USA) byly plně zaměstnány konfliktem s Japonskem.

Shrnutí faktografie a historické části

Podpis sovětsko--německé Smlouvy o neútočení
Viačeslav Molotov, Joachim von Ribbentrop. V pozadí Josif Visarjonovič Stalin

Ukazuje se, že vytváření koalic a válčících stran za druhé světové války vůbec neodpovídalo tradičně proklamovanému zápasu liberálních demokracií s totalitními režimy, čili jakémusi zásadnímu ideologickému souboji svobody s nesvobodou. Strany se měnily podle okamžitého vývoje války a geopolitické situace. Spojenci by válku proti Ose bez účasti Sovětů na jejich straně nikdy nevyhráli. Na druhé straně spojenectví Německa a SSSR, pokud by trvalo déle, by bylo neporazitelné.

Z toho plyne poučení i analogie pro nedávnou a dnešní situaci. „Koalice ochotných“ z „bushovského“ období je ještě v živé paměti a dnešní návrat k realismu v podobě měnících se a nesourodých seskupení a koalic bez společného ideologického základu představuje možný trend do budoucna. Nemusí se jednat o negativně laděnou tendenci, pokud účastníky podobných koalic spojí společný zájem a úsilí o řešení globálních problémů lidstva, a nikoli pouze skupinové zájmy.

Aktuální odkaz vývoje vedoucího k 2. světové válce

V nynějších interpretacích, zejména v české publicistice, převažuje odsudek paktu Molotov–Ribbentrop jako geopolitického spolčení dvou totalitních mocností sloužící k podmanění Polska a dalších středo- a východoevropských zemí a de facto k vzájemnému rozdělení kontinentální Evropy. Se samotnou takto položenou tezí lze jistě souhlasit, ale zároveň je nutné analyzovat, za jakých okolností a mezinárodně politických souvislostí k tomu došlo. Kořeny lze samozřejmě najít ve versailleském uspořádání krátkozrace založeném na pokoření poraženého Německa vítězi 1.světové války namísto jeho znovuzačlenění do mezinárodního systému. K tomu přistupuje systematická politika izolace sovětského Ruska ze strany Západu a jeho východoevropských spojenců („cordon sanitaire“). Za této situace se tak logicky nabízelo sbližování dvou pokořených mocností probíhající ve dvacátých letech, smluvně založené na dohodě z Rapalla 1922. Vzájemná spolupráce pak zaznamenala výkyvy a přerušení po nástupu fašismu v Německu.

Právě období druhé poloviny třicátých let bylo kritické pro další vývoj Evropy a světa. Příchod nacistů a Hitlera k moci v Německu v roce 1933 předznamenal nástup expanzivní zahraniční politiky Berlína ve jménu odstranění versailleské křivdy a bezpráví na Německu. S ním se postupně sbližovaly v  agresivních cílech další autoritativní režimy Itálie a Japonska, zárodek budoucí Osy.

V tomto období byl rozhodující postoj především Británie, Francie a SSSR. Jedině tento blok mohl neutralizovat rýsující se nebezpečí v podobě spojenectví Německa, Itálie a Japonska. Sověti tehdy navrhovali systém kolektivní bezpečnosti a jednotnou frontu proti fašismu, samozřejmě motivované i ideologicky ve jménu mezinárodního komunistického hnutí. Jistě, jejich pohnutky byly možná především pragmatické a imperiální, kdy prostřednictvím jednotné fronty chtěli ovlivnit vnitropolitický vývoj v dalších zemích směrem doleva a získání potenciálních spojenců na státní úrovni. Objektivně by však jeho uskutečnění vedlo k oslabení a izolaci hitlerovského režimu.

Tato šance pro hlubokou nedůvěru Západu vůči SSSR nebyla využita, fašistické státy získávaly postupně úspěch za úspěchem vrcholící okupací zbytku Československa v březnu 1939. Až tehdy si uvědomily západní mocnosti selhání politiky appeasementu a reálné nebezpečí, které jim a Evropě hrozilo.

Ani v tak závažném momentu ale nebyly schopny překonat stereotypy dosavadního uvažování. Jednání s SSSR o spojenectví a případné obraně Polska před agresí bylo vedeno z jejich strany liknavě, na nízké politické úrovni a bez jasného mandátu, čeho se má dosáhnout. Sověti správně vycítili neochotu a nepřipravenost Británie a Francie ke spojenectví s nimi a aby předešli vlastní izolaci, uzavřeli dohodu s Němci, byť na imperiálním a dobyvačném základě.

Tehdy i dnes se ukazuje, jak nebezpečná a dvojsečná je politika vydělování, apriorní nedůvěry, předsudků a izolace. V konečném důsledku působí bumerangovým efektem proti svým nositelům. Británie a Francie tehdy chtěly za každou cenu usmířit Hitlera, Mnichov byl klasickou ukázkou „koncertu velmocí“, jehož hegemonistická podstata se ukázala právě způsobem „jednání o nás bez nás“. Přirozeně, že Stalin jako pokračovatel v prosazování ruských imperiálních zájmů se cítil ukřivděn, že nebyl pozván k tomuto stolu a západním mocnostem to nezapomněl.

Přeneseme-li model tohoto způsobu uvažování do současnosti, stále v hlavách některých politiků a „policymakerů“ existuje recidiva uvažování v intencích „velmocenského koncertu“ v jeho podobě z 19. a 20.století navzdory neblahým poučením z minulosti a riziky pro budoucnost. Navíc, a to je ještě nebezpečnější, jednalo by se o selektivní výběr v podobě různých plus a mínus se všemi důsledky vyplývajícími z asymetrického rozhodování o záležitostech týkajících se všech.

Poučení z minulosti je jen jedno a zásadní: o globálních problémech musejí spolurozhodovat všichni příslušníci mezinárodního společenství bez účelového nebo ideologizujícího vylučování a démonizování některých aktérů, pokud se oni sami dobrovolně nevyloučí. Politika ultimát, předběžných podmínek, vnucování jedněch společenských modelů jiným, neřku-li násilnou cestou, různé „trestní a křížové výpravy“ ve jménu boje „dobra proti zlu“ – to vše musí patřit minulosti, pokud nemá svět upadnout do všeobecného chaosu.

                 
Obsah vydání       19. 8. 2009
19. 8. 2009 Letní anabáze s Telefónicou aneb volej ve dne v noci Anděla  Horová
19. 8. 2009 Raději stranu klenutou než překlenovací Milan  Daniel
19. 8. 2009 Ruští agenti podruhé: Mastička na bolavou dušičku
19. 8. 2009 "Proč podporujete nacistickou politiku?" - "S vámi je hovor jak s jídelním stolem"
20. 8. 2009 Libyjec odsouzený za Lockerbie bude ve čtvrtek propuštěn
19. 8. 2009 Situace Českých aerolinií je kritická
19. 8. 2009 Už žádná cizí vojska
19. 8. 2009 Brian Haw táboří na chodníku před Dolní sněmovnou už 3000 dní
19. 8. 2009 Ty zločince v bankách je možné bojkotovat
19. 8. 2009 Rodiče by neměli dětem dávat ke svačině šunku ani salám
19. 8. 2009 Strach z kolonoskopie tlustého střeva je zbytečný
19. 8. 2009 Vědecký výklad: Dobré výhledy zdravotnictví Wenzel  Lischka
19. 8. 2009 O globálních problémech musejí spolurozhodovat všichni Jan  Prokeš
19. 8. 2009 Lidovky: proradarový nesmysl převlečený za okurkovou zprávu Štěpán  Kotrba
19. 8. 2009 O rudém nebezpečí Sarah Palinové
19. 8. 2009 FT: Obama by měl změnit svou argumentaci o reformě zdravotnictví
18. 8. 2009 Šest lobbyistů na zákonodárce - aneb dolarová demokracie Karel  Dolejší
18. 8. 2009 V Americe je šílenství trvalým onemocněním
19. 8. 2009 BBC: Afghánské prezidentské volby jsou ohroženy podvody a korupcí
19. 8. 2009 Téměř milion mladých lidí dnes nedělá nic
19. 8. 2009 Vysokoškolští studenti v Anglii skončí školu s dluhem 23 500 liber
19. 8. 2009 David Cameron varuje, že Británie nemusí být schopna splatit svůj státní dluh
19. 8. 2009 Historie Laterny Magiky
18. 8. 2009 Jak vážné téma uniká v pavlačové diskusi Bohumil  Kartous
17. 8. 2009 Solidarita otřesných Karel  Dolejší
17. 8. 2009 Rozvrat veřejných financí v ČR a možná řešení Ilona  Švihlíková
17. 8. 2009 Zánik Laterny magiky -- další zlikvidované rodinné stříbro, nebo opravdová nutnost? Tomáš  Koloc
18. 8. 2009 Jsem vděčná, že Murdoch chce zpoplatnit tisk na internetu
19. 8. 2009 Vtip dne
10. 8. 2009 Hospodaření OSBL za červenec 2009