16. 7. 2009
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
16. 7. 2009

Havel, Schwarzenberg a Saša Vondra:

Kňučení: Proč už nás nikdo neposlouchá?

Otevřený dopis Obamově vládě ze střední a východní Evropy

Pro naše vedoucí představitele a činitele je ve Washingtonu často obtížné vůbec získat něčí pozornost anebo dosáhnout toho, aby náš hlas byl slyšen.

Níže přinášíme kompletní překlad otevřeného dopisu Obamově vládě, kterou podepsalo několik středo- a východoevropských bývalých politiků a diplomatů, z Čechů Václav Havel, Karel Schwarzenberg a Saša Vondra.

Dopis je vyjádřením obrovských obav signatářů, že „přátele Spojených států“ ve středovýchodní Evropě už nikdo neposlouchá. Požaduje „obrození“ vztahů mezi USA a středo a východoevropskými zeměmi.Výchozí premisou jeho pisatelů je přesvědčení, že Spojené státy jsou jedinou zárukou stability, prosperity a demokracie ve středovýchodní Evropě. Mocnosti však činí to, co považují za prospěšné pro sebe. Spojené státy ani NATO nikdy vojensky nezasáhnou ve prospěch České republiky, pokud to nebude zároveň prospěšné i pro ně. Morální apely na supervelmoc („My jsme vás vždycky milovali! A jsme vděčnější než Rusko!“) asi nebudou příliš účinné. Spojené státy se rozhodnou samy, jaká bude jejich zahraniční politika, asi bez ohledu na takovéto apely, i když není vyloučeno, že tento dopis mohl být napsán na objednávku některých zhrzených Republikánů (i když, na druhé straně, kolik amerických Republikánů vůbec ví, kde leží střední Evropa?)

Autoři dopisu mají pravdu, že vstupujeme zřejmě do složitější a chaotičtější doby, než byla ta dosud. Je jistě nutno hledat rozumná a dlouhodobá řešení pro budoucnost. Není jisto, že je jimi stoprocentní spolehnutí na jednu světovou supervelmoc, která bude vždy prosazovat vlastní zájmy. To je aspoň názor redakce Britských listů.

PS: Eufemismus "proatlantický" znamená v žargonu tohoto dopisu "proamerický", "atlanticista"="nekritický podporovatel zájmů Spojených států". │JČ

Napsali jsme tento dopis, protože, jako středoevropští a východoevropští intelektuálové a bývalí tvůrci politiky nám silně záleží na budoucnosti transatlantického vztahu stejně jako na budoucí kvalitě vztahů mezi Spojenými státy a zeměmi našeho regionu. Píšeme za své osoby jako jednotlivci, kteří jsou přáteli a spojenci Spojených států a také Evropané, jimž záleží na Evropě.

Naše národy vděčí Spojeným státům za neuvěřitelně mnoho. Mnozí z nás víme z první ruky, jak důležitá byla vaše podpora pro naši svobodu a nezávislost v temných letech studené války. Americké angažmá a americká podpora byly životně důležité pro úspěch přechodu našich zemí k demokracii, když před dvaceti lety padla železná opona. Bez vize Washingtonu a bez jeho vedení je sporné, zda bychom dnes byli v NATO či dokonce v Evropské unii.

Snažili jsme se to Spojeným státům oplatit a učinit tento vztah dvojsměrným. My jsme hlasy atlanticistů v NATO i v Evropské unii. Naše země se spolu s USA angažovaly na Balkáně, v Iráku a dnes se angažují v Afghánistánu. I když se náš příspěvek ve srovnání s vaším může občas zdát skromný, je podstatný, když ho změříme jako procento našeho obyvatelstva či HDP. Protože jsme měli v minulosti prospěch z vaší podpory pro liberální demokracii a liberální hodnoty, jsme vašimi nejsilnějšími stoupenci, když jde o podporu pro demokracii a lidská práva po celém světě.

Dvacet let po ukončení studené války však nyní vidíme, že země střední a východní Evropy už nejsou v ohnisku americké zahraniční politiky. Jak si nová Obamova vláda určuje své zahraničně-politické priority, náš region je jednou z těch částí světa, z nichž Američané víceméně přestali mít starosti. A vskutku: občas máme dojem, že americká politika byla tak úspěšná, že mnoho amerických činitelů nyní dospělo k závěru, že náš region je už navždy napraven a že si mohou „odškrtnout kolonku“ a přejít k jiným, naléhavějším strategickým otázkám. Vztahy mezi našimi zeměmi jsou tak blízké, že mnoho lidí na obou stranách předpokládá, že transatlantická orientace středo a východoevropského regionu, stejně jako jeho stabilita a prosperita, potrvají navždy.

Tento názor je předčasný. V našem regionu i v transatlantických vztazích jsou vážné problémy. Střední a východní Evropa je na politickém rozcestí a v regionu sílí pocit nervozity. Na region má dopad globální hospodářská krize a, stejně jako jinde, vzniká riziko, že naše společnosti se zahledí do sebe dovnitř a budou se méně angažovat ve vnějším světě. Zároveň se na zahraničněpolitickém horizontu začínají tvořit mraky bouře. Jako vy, i my očekáváme výsledek komise Evropské unie o původech rusko-gruzínské války. Avšak politický dopad této války na středo- a východoevropský region je už cítit. Mnoho zemí bylo hluboce znepokojeno, že Severoatlantická aliance zůstala v nečinnosti, zatímco Rusko porušilo základní principy helsinského závěrečného dokumentu, Pařížskou chartu a územní celistvost země, který byla členem Partnerství pro mír Severoatlantického společenství a Euro-atlantické partnerské rady. A to všechno jménem obrany sféry vlivu na svých hranicích.

Navzdory úsilí a významné podpoře nových členských zemí se NATO dnes zdá být slabší, než když jsme do něho vstoupili. V mnoha našich zemích je NATO vnímáno jako stále méně a méně významné – a my to cítíme. I když jsme plnoprávnými členy, lidé se ptají, zda by NATO bylo ochotné a schopné nám v případné budoucí krizi přijít na pomoc. Závislost Evropy na ruské energii také vyvolává znepokojení ohledně pevnosti Severoatlantického společenství. Výrok prezidenta Obamy na nedávném summitu NATO, že je zapotřebí vypracovat důvěryhodné obranné plány pro všechny členy NATO, byl vítaný, ale nestačí k tomu, aby rozptýlil obavy, zda je NATO skutečně připravené k obraně. Naše schopnost dál udržet podporu domácí veřejnosti pro naši pomoc misím NATO v zahraničí závisí na tom, zda budeme schopni ukázat, že naše vlastní bezpečnostní obavy se řeší, v NATO i s těsnou spoluprací se Spojenými státy.

Musíme také uznat, že popularita a vliv Spojených států v mnoha našich zemích také poklesly. Z průzkumů veřejného mínění, včetně analýzy transatlantických trendů, kterou provedl sám německý Marshallův fond, vyplývá, že náš region není imunní vůči vlně kritiky a antiamerikanismu, jehož vlna v posledních letech zasáhla Evropu a která vedla k rozkladu sympatií a podpory pro Spojené státy v Bushových letech. Někteří vedoucí političtí představitelé ve středoevropském a východoevropském regionu zaplatili za svou podporu nepopulární války v Iráku politickou cenu. V budoucnosti zřejmě budou opatrnější. Nebudou tolik při podpoře USA riskovat. Jsme přesvědčeni, že nová americká vláda vytvořila nový začátek ve snaze tento trend změnit, ale bude to vyžadovat čas a úsilí na obou stranách, abychom dohnali to, o co jsme přišli.

V mnoha ohledech se Evropská unie stala hlavním faktorem a hlavní institucí našich životů. Mnoha lidem se zdá být Evropská unie mnohem relevantnější a důležitější než vazba na Spojené státy. Do určité míry je to logickým důsledkem integrace středovýchodní Evropy do EU. Naši vedoucí představitelé a činitelé tráví mnohem více času na schůzích v Evropské unii než na konzultacích ve Wasghintonu, kde je pro ně často obtížné vůbec získat něčí pozornost anebo dosáhnout toho, aby náš hlas byl slyšen. Hlubší integrace střední a východní Evropy do Evropské unie je samozřejmě vítaná a neměla by nutně vést k oslabení transatlantického vztahu. Nadějí bývalo, že integrace středovýchodní Evropy do Evropské unie strategickou spolupráci mezi Evropou a Amerikou posílí.

Avšak existuje nebezpečí, že namísto toho, že by středovýchodní Evropa byla v Evropské unii proatlantickým hlasem, podpora pro globálnější partnerství s Washingtonem ve středoevropském a východoevropském regionu během času pomine. Tento region totiž nemá tradici, v jejímž rámci by byl schopen hrát globálnější roli. Některé problémy transatlantické agendy, jako například globální oteplování, nerezonují u středoevropského a východoevropského publika tak silně, jak rezonují v západní Evropě.

Ve střední a východní Evropě také dojde k změnám v politickém vedení. Vedle stále menšího počtu vedoucích politiků, kteří přišli na scénu během revolucí r. 1989 a zažili klíčovou roli Washingtonu při zajištění našeho přechodu k demokracii a zakotvení našich zemí v NATO a v EU, vzniká nyní nová generace politiků, kteří nemají tyto vzpomínky a kteří praktikují „realističtější“ politiku. Zároveň bývalé komunistické elity, jejichž lpění na politické a hospodářské moci podstatnou měrou přispělo ke krizím v mnoha středo a východoevropských zemích, pomalu mizí z politické scény. Současný politický a hospodářský chaos a záporné důsledky globální hospodářské krize poskytují nové příležitosti pro síly nacionalismu, extremismu, populismu a antisemitismu po celém kontinentu, ale také v některých našich zemích.

To znamená, že je pravděpodobné, že Spojené státy přijdou ve středo a východoevropském regionu o mnoho svých tradičních partnerů. Nové elity, které je nahradí, nebudou zřejmě sdílet onen idealismus – nebo nebudou mít obdobný poměr vůči Spojeným státům – jako ona generace, která stála v čele demokratických změn. Tito noví lidé budou zřejmě vypočítavější při své podpoře Spojených států stejně jako omezenější při svém rozhledu po světě. A ve Washingtonu probíhá obdobná změna, vzhledem k tomu, že mnoho vedoucích politiků a osobností, s nimiž jsme spolupracovali, odchází z politiky.

A pak je tady otázka jak jednat s Ruskem. Naše naděje, že se vztahy s Ruskem zlepší a Moskva konečně plně přijme naši plnou suverenitu a nezávislost poté, co jsme vstoupili do NATO a do EU, nebyly splněny. Namísto to se Rusko vrátilo na scénu jako revizionistická mocnost, která se snaží realizovat agendu z 19. století prostřednictvím taktiky a metod ze století jednadvacátého. Na globální úrovni se Rusko ve většině otázek stalo mocností statu quo. Avšak na regionální úrovni a ve vztahu k našim národů, jedná Rusko stále častěji jako revizionistická mocnost. Odmítá uznat naše právo na naše vlastní historické zkušenosti. Prosazuje výsadní postavení při určování našich bezpečnostních priorit. Používá otevřených i skrytých metod hospodářského boje, od energetických blokád a politicky motivovaných investic až po úplatkářství a manipulaci s médii, ve snaze prosadit své zájmy a změnit transatlantickou orientaci střední a východní Evropy.

„Nový začátek (re-set)“ v americko-ruských vztazích vítáme. Jsme země, které žijí Rusku velice blízko, a tak nikdo nemá větší zájem o rozvoj demokracie v Rusko a o lepší styky mezi Moskvou a Západem než my. Avšak v našich hlavních městech také vládne nervozita. Chceme zajistit, aby příliš úzké chápání západních zájmů nevedlo k nesprávným ústupkům vůči Rusku. Dnes například vládne znepokojení, že Spojené státy a hlavní evropské mocnosti schválí Medveděvův plán na tzv. „koncert mocností“ a nahradí tím existující bezpečnostní strukturu evropského kontinentu, založenou na hodnotách. Hrozí nebezpečí, že plíživé zastrašování ze stran Ruska a prosazování ruských zájmů v regionu povede během času k de facto neutralizaci středovýchodní Evropy. Ve středo a východoevropském regionu existuje celá řada názorů na novou politiku Moskvy. Avšak všichni sdílejí názor, že je zapotřebí plného angažmá Spojených států.

Mnoho lidí ve středovýchodní Evropě pohlíží s nadějí na Obamovu vládu a doufá, že tato vláda obnoví atlantické spojenectví jako morální kompas pro domácí i zahraniční politiku. Naše země potřebují silnou podporu liberálnědemokratických hodnot. Víme z vlastní historické zkušenosti, že Spojené státy bránily vlastní liberálnědemokratické hodnoty, když to jiní nečinili. Když Spojené státy propadly na Jaltě „realismu“, náš region trpěl. A kdykoliv Spojené státy použily své moci k tomu, aby bojovaly pro své principy, náš region z toho měl prospěch. To bylo klíčové během studené války a při otvírání dveří do NATO. Kdyby býval začátkem devadesátých let převládl „realistický“ názor, dnes bychom nebyli v NATO a představa jednotné, svobodné a mírové Evropy by byla vzdáleným snem.

Chápeme, že vaše vláda a americká zahraniční politika má závažné a složité úkoly. Není naším úmyslem přidávat další na seznam problémů, jimž čelíte. Namísto toho chceme pomoci tím, že budeme silnými atlanticistickými spojenci v americko-evropském partnerství, které je po celém světě mocnou silou dobra. Avšak nejsme si jisti, kde bude náš region za pět nebo deset let, vzhledem k nejistotám v domácí a v zahraniční politice, jimž čelíme. Musíme učinit nyní správné kroky, abychom zajistili, že silné vztahy mezi Spojenými státy a středovýchodní Evropou, jaké existovaly za posledních dvacet let, budou existovat i nadále.

Jsme přesvědčeni, že nastala doba, kdy Spojené státy i Evropa musejí znovu investovat do transatlantického vztahu. Jsme také přesvědčeni, že toto je doba, kdy se Spojené státy a středovýchodní Evropa musejí spojit a společně začít prosazovat novou agendu, pohlížející do budoucnosti. I když uznáváme, co všechno bylo dosaženo od pádu železné opony, je načase určit novou agendu pro těsnou transatlantickou spolupráci na dalších dvacet let.

Proto navrhujeme tyto kroky:

Zaprvé, jsme přesvědčeni, že Amerika potřebuje Evropu a Evropa potřebuje Spojené státy stejně tolik dnes, jako v minulosti. Spojené státy musejí potvrdit své poslání jako evropská mocnost a musejí ujasnit, že plánují i nadále se plně angažovat v Evropě, přestože čelí naléhavým výzvám v Afghánistánu a Pákistánu, na širším Blízkém východě a v Asii. Co se nás týče, my musíme usilovně pracovat v našich vlastních zemích a obecněji v Evropě, abychom přesvědčili své politiky i společnosti, aby přijali globálnější perspektivu a byli připraveni přijmout více odpovědnosti v partnerství se Spojenými státy.

Zadruhé, potřebujeme, aby byl obnoveno NATO jako nejdůležitější bezpečnostní vazba mezi USA a Evropou. NATO je jediná důvěryhodná bezpečnostní záruka, založená na tvrdé moci, jakou máme. NATO musí znovu potvrdit svou základní funkci kolektivní obrany, přestože se nyní přizpůsobujeme novým hrozbám jednadvacátého století.Klíčovým faktorem v naší schopnosti podílet se na expedičních misích NATO v zahraničí je přesvědčení, že doma jsme v bezpečí. Musíme proto opravit některé rány z minulosti, které jsme si uštědřili sami. Bylo chybou nezačít s řádným plánováním obrany pro nové členy aliance podle článku V poté, co NATO bylo rozšířeno. NATO musí zajistit, aby byly přísliby aliance uvěřitelné, a musí poskytnout strategickou jistotu všem svým členům. To musí zahrnovat plánování pro mimořádné události, plány na přesunování vojsk,výstroj a výzbroj, a zásoby pro posily v našem regionu pro případ krize, jako to bylo původně popsáno v Zakládajícím dokumentu NATO-Rusko. Také musíme změnit způsob, jak funguje rada NATO-Rusko, a navrátit se k té praxi, kdy členské země NATO vstupovaly do dialogu s Moskvou z předem koordinované pozice. Co se týče Ruska, naší zkušeností je, že rozhodnější a zásadovější politika vůči Moskvě nejen posílí bezpečnost Západu, ale povede nakonec i k tomu, že Moskva bude více spolupracovat. Kromě toho, čím bezpečnější se my budeme cítit v NATO, tím lehčí bude pro naše země vyjednávat s Moskvou o otázkách společného zájmu. Potřebujeme tento dvojí přístup a ten musí odrážet nový strategický koncept NATO.

Zatřetí, nejsložitější otázkou je zřejmě plánovaný americký systém protiraketové obrany. V této věci také existují v regionu různé názory, včetně názorů naší veřejnosti, která je nejednotná. Bez ohledu na vojenský význam tohoto projektu a bez ohledu na to, co se Washington nakonec rozhodne učinit, tato otázka se nicméně také stala – alespoň v některých zemích – symbolem americké důvěryhodnosti a angažovanosti ve středoevropském a východoevropském regionu. To, jak se s touto otázkou bude zacházet, bude mít zřejmě zásadní dopad na budoucí transatlantickou orientaci těchto zemí. Malý počet raket nemůže být hrozbou ruskému strategickému arzenálu a Kreml to ví. Musíme rozhodnout budoucnost tohoto programu jako spojenci na základě strategických kladů a záporů různých technických a politických konfigurací. Nemělo by být dovoleno, aby o této otázce rozhodoval bezdůvodný ruský odpor. Zrušení systému protiraketové obrany či příliš velké angažmá Ruska na tomto programu, bez konzultace Polska či České republiky, může ochromit důvěryhodnost Spojených států v celém středoevropském a východoevropském regionu.

Začtvrté, víme, že NATO samo o sobě nestačí. Také chceme a potřebujeme více Evropy a lepší a strategičtější vztah mezi USA a Evropskou unií. Stále více je naše zahraniční politika realizována prostřednictvím Evropské unie – a to podporujeme. Také chceme společnou evropskou zahraniční a obrannou politiku, která bude otevřená těsné spolupráci se Spojenými státy. Jsme stoupenci takové linie v EU. Ale potřebujeme, aby Spojené státy nově definovaly svůj postoj vůči Evropské unii a začaly s ní daleko vážněji jednat jako se strategickým partnerem. Potřebujeme sblížit NATO a EU a zajistit jejich vzájemnou koordinovanost. Je nutno vytvořit společnou strategii NATO a EU nejen vůči Rusku, ale i vůči celé řadě jiných nových strategických problémů.

Za páté, energetická bezpečnost. Hrozba energetickým zdrojům může mít bezprostřední dopad na politickou suverenitu našich států a také na naši roli jako spojenců, přispívajících k společným rozhodnutím v NATO. Proto se energetická bezpečnost musí stát transatlantickou prioritou. I když většina odpovědnosti za energetickou bezpečnost leží v Evropské unii, Spojené státy také mají důležitou roli. Bez americké podpory by nikdy nebyl vybudován ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan. Energetická bezpečnost se musí stát integrální součástí americko-evropské strategické spolupráce. Země ve středovýchodní Evropě musejí lobbovat silněji (a jednotněji) v samotné Evropě za diverzifikaci energetických zdrojů, dodavatelů i dopravních tras, a také za tvrdé právní zkoumání ruského zneužívání jeho monopolu a kartelové moci v EU. V této věci bude hrát podstatnou roli americká politická podpora. Obdobně mohou Spojené státy hrát důležitou roli při dalším posilování své podporu pro ropovod Nabucco, zejména při využívání svého bezpečnostního spojenectví s hlavní transitní zemí, Tureckem, stejně jako při severojižním interkonektoru ve střední Evropě a terminálech zkapalněného plynu v našem regionu.

Zašesté, nesmíme zanedbávat lidský faktor. Naše další generace se musejí také navzájem dobře poznat. Musíme pěstovat a chránit množství vzdělávacích, profesních a dalších sítí a přátelství, které jsou základem našeho přátelství a spojenectví. V tomto ohledu zůstává překážkou americký vízový režim. Je absurdní, že Polsko a Rumunsko – snad největší a nejproameričtější země ve středovýchodní Evropě , které podstatnou měrou pomáhají v Iráku a v Afghánistánu – dosud nebyly učiněny součástí programu zrušení amerických víz. Je nepochopitelné, že kritik, jakým je francouzský antiglobalizační aktivista Jose Bove, nepotřebuje vízum pro Spojené státy, avšak bývalý aktivista polského odborového hnutí Solidarita a nositel Nobelovy ceny Lech Walesa je potřebuje. Tato otázka bude vyřešena pouze tehdy, pokud ji prezident Spojených států učiní politickou prioritou.

Kroky, které jsme společně učinili od roku 1989, nejsou v historii malé. Společné úspěchy jsou řádným základem obnovení transatlantických vztahů, které potřebujeme dnes. Proto jsme přesvědčeni, že bychom také měli uvažovat o vytvoření Řádu dědictví pro mladé politické vedoucí představitele. Od revolucí v roce 1989 uplynulo dvacet let. To je celá generace. Potřebujeme novou generaci k obnově transatlantického partnerství. Měl by být vytvořen nový program, jehož cílem by bylo identifikovat ty mladé vedoucí představitele na obou stranách Atlantiku, kteří budou schopni nést dál transatlantický projekt, jemuž jsme ve středovýchodní Evropě věnovali dvacet let.

Na závěr: vznik nové americké vlády ve Spojených státech vyvolal v našich zemích velké naděje v transatlantickou obnovu. Je to příležitost, kterou nesmíme zmeškat. My, autoři tohoto dopisu, víme z první ruky, jak důležitý je vztah se Spojenými státy. V devadesátých letech bylo velkou částí správného řešení pro Evropu najít správné řešení pro středovýchodní Evropu. Angažmá Spojených států mělo klíčový význam v tom, že vytvořilo mír a pevnou stabilitu od pobaltských zemí až k Černému moři. Dnes musí být cílem udržet středovýchodní Evropu na správném kurzu, jako stabilní, aktivistickou a atlanticistickou součástí širšího společenství.

Toto je klíčem našeho úspěchu ve snaze vyvolal obrození spojenectví, jemuž se Obamova vláda přislíbila a které podporujeme. Bude zapotřebí, aby obě strany obrodily tento vztah a nově do něho investovaly. Ale jestliže to uděláme dobře, prospěch bude velmi reálný. Tím, že podnikneme správné kroky nyní, vytvoříme pevný základ pro budoucnost.

Valdas Adamkus, Martin Butora, Emil Constantinescu, Pavol Demes, Luboš Dobrovský, Matyas Eorsi, Istvan Gyarmati, Václav Havel, Rastislav Kačer, Sandra Kalniete, Karel Schwarzenberg, Michal Kovac, Ivan Krastev, Alexander Kwasniewski, Mart Laar, Kadri Liik, Janos Martonyi. Janusz Onyszkiewicz, Adam Rotfeld, Vaira Vike-Freiberga, Alexandr Vondra, Lech Walesa

Text dopisu v angličtině ZDE

                 
Obsah vydání       16. 7. 2009
16. 7. 2009 Kňučení: Proč už nás nikdo neposlouchá?
16. 7. 2009 Když hanba už nefackuje aneb Zvací dopis pro Radara Karel  Dolejší
16. 7. 2009 Středoevropští politici: Chceme americkou raketovou obranu Jan  Kudrna
16. 7. 2009 Za nezákonné odstranění zdravého orgánu přiznal soud pacientce směšné odškodné
16. 7. 2009 Mediální výzkum Bohumil  Kartous
16. 7. 2009 V lese je most Ivan  Wernisch
16. 7. 2009 Hospodářský růst Číny se zrychluje
16. 7. 2009 Skutečně anonymní opencard mohla Magistrátu hl.m. Prahy ušetřit stovky milionů
16. 7. 2009 Jerzy Buzek a dvě Evropy Štěpán  Steiger
16. 7. 2009 V Čečensku byla zavražděna aktivistka za lidská práva
16. 7. 2009 Palestinská správa dočasně zakázala práci televize Al Džazíra na Západním břehu Jordánu
16. 7. 2009 USA: Střelba poblíž sídla Kongresu
16. 7. 2009 Arizoňané a Texasané smějí nosit zbraně do baru
15. 7. 2009 Německo: pomatený ústup od jaderné energie? Alena  Borůvková
16. 7. 2009 Americká banka účtovala zákazníkovi 23,148,855,308,184,500 dolarů
16. 7. 2009 Nájemné, nájemné, nájemné
16. 7. 2009 Koho zastupuje a koho hájí Rada ČT, kterou vlastně jmenují politické strany Milan  Dubský
15. 7. 2009 Radní zvolili Janečka v třetím kole první volby Filip  Rožánek
16. 7. 2009 Informační opona František  Řezáč
16. 7. 2009 Michael  Marčák
16. 7. 2009 Jiří Maštálka v předsednictvu Evropského parlamentu Daniel  Strož
16. 7. 2009 O příkladné volbě mezi dvěma špatnými alternativami, neboli Sylvana ve štěstí Uwe  Ladwig
16. 7. 2009 Širší kontext debaty o rušení tankového vojska: K čemu vůbec máme armádu? Karel  Dolejší
16. 7. 2009 Pokus o názorné vysvětlení rozdílů mezi pravdou a názorem Ivan  David
16. 7. 2009 Pomluvy v médiích má trestat civilní, nikoliv trestní právo Jan  Čulík
16. 7. 2009 Dvě alternativní hypotézy o příčině absolutizace svobody slova Karel  Dolejší
15. 7. 2009 Extremistické názory Ivana Davida
15. 7. 2009 Pořádek byl obnoven Jiří  Drašnar
15. 7. 2009 Muž v zrcadle
13. 7. 2009 Teenageři nepoužívají Twitter
13. 7. 2009 Sto umělců a devadesát devět pragováků té „voňavější televize“ Štěpán  Kotrba
15. 7. 2009 Řecká policie buldozery zničila tábor afghánských uprchlíků
15. 7. 2009 Íránci bojkotují Nokii, že podporuje režim
15. 7. 2009 Kanada zavedla víza, Češi zuří Daniel  Strož
15. 7. 2009 Světáci Ladislav  Žák
14. 7. 2009 Requiem za revoluci
14. 7. 2009 Ztracená příležitost Akademie věd Kateřina  Hodická
14. 7. 2009 Další spiknutí… Ladislav  Žák
12. 7. 2009 Hospodaření OSBL za červen 2009