Nebyli to ale jenom Romové, kteří o tom, co bude v této zemi následovat, měli bláhové představy. Také i čeští „běloši“ – i když si to dnes už nepřipouštějí – si snili své sny. Ty byly zase o soukromém podnikání, z něhož budou za pár let bohatí. Nezaznamenali během toho svého snění o blahobytu ani, že se jim pod rukama rozpadá jak celá společenská struktura, tak i společný stát se Slováky. Dodneška se Češi nezabývali příčinami jeho rozbití a nejspíše vůbec netuší, že už tenkrát se po světě začalo hovořit o české nesnášenlivosti a o tom, že česká národní povaha je v podstatě destrukční.

Když Česká republika před pěti lety vstupovala do Evropské unie (k čemuž hlavně přispěla světová ekonomická lobby), neobešlo se také to bez všeobecného lidového juchání v ulicích. Také tehdy si „světlí“ i „tmaví“ Češi vykreslovali rozdílné plány. Obojí se ale shodovali v tom, že po vstupu dojde k otevření hranic a budou smět cestovat, ale i jezdit za prací, kam se jim zlíbí. Tomu však, že členství v unii přináší spousty povinností, nevěnovali pozornost ani samotní vládní politici. Dodneška zdejším lidem nikdo nevysvětlil, že EU je společenstvím (prozatím pouze) evropských národů se striktními podmínkami, které budou po přijetí tzv. Lisabonské smlouvy ještě podstatně zostřeny.

Teď tu máme vyvrcholení konfliktu s Romy, které vede k další masovější vlně jejich odchodu do Kanady. Kanadská vláda, ačkoli otřesená výpověďmi lidí, kteří v ČR byli diskriminováni, pronásledováni a dokonce i masakrováni, nemá už kapacitu přijímat další na své území, a uchýlila se proto s okamžitou platností k vízové povinnosti. Podobně jako když Švýcaři za války vyhlásili „Das Boot ist voll“ (Člun je plný) a přestali do země vpouštět židovské uprchlíky. Že se tak stane, a především tak rychle, nechtěl ještě před pár dny věřit prezident republiky Václav Klaus, ale ani ministr zahraničí Jan Kohout, který s kanadskou stranou vedl přímá jednání. V tom se projevilo jejich politické diletantství.

Češi vládní činitelé se „rozzuřili“ a na oplátku zavádí vízovou povinnost pro kanadské diplomaty a majitele tzv. služebních pasů. Rozhodli se také ke stažení vyslance ČR z Ottawy. Jelikož ale vědí, že takovým trucováním nezískají vůbec nic, ale spíše sami sobě uškodí, obracejí se náhle na jindy opomíjenou Evropskou unii, aby se jim u ní dostalo zastání. Vědí přitom dobře, že zavedení víz pro všechny Kanaďany EU nepovolí; brzy se k tomu dozví také, že odtud nelze očekávat ani další pro vládu ČR příznivé kroky, z nichž jedním by mohla být tzv. klauzule solidarity. Skrze ni by řešení celé záležitosti převzaly unijní orgány.

V nejbližších týdnech a měsících se z EU patřičná místa v ČR dále dozvědí, že jim nezbude než romskou problematiku konečně definitivně řešit, a to sama a standardně, po způsobu ostatních členských zemí. Modelů fungujícího vzájemného soužití existuje řada, stačí se porozhlédnout v Německu, Francii, Itálii, ve Velké Británii. Nad obavami českého premiéra Jana Fischera, že se zavedením kanadských víz u nás hrozí nebezpečí posílení extremistických stran před říjnovými volbami, nejspíše už teď v unii lomí rukama. Možná by ale nelomili, kdyby tušili, jak česká veřejnost za Fischerovou vládou stojí. Že na rozdíl k multikulturnímu unijnímu soužití nabývá česká společnost již drahnou dobu fašistoidní rysy.

Autor byl v letech 2004-2009 poslancem Evropského parlamentu za KSČM. Za komunismu byl v Mnichově nejvýznamnějším vydavatelem české nezávislé poezie.