Prototyp ruského tanku Černý orel.

Širší kontext debaty o rušení tankového vojska: K čemu vůbec máme armádu?

16. 7. 2009 / Karel Dolejší

Zatímco ČR zvažuje možnost úplné likvidace tankového vojska, v Rusku navzdory pravděpodobnému vyřazení většiny tanků probíhá nikoliv debata o tom, zda tanky zrušit, ale o jejich příští podobě a začlenění do rozvinutého bojového systému tank - bojové vozidlo podpory tanků (viz foto níže) - bitevní a průzkumný vrtulník. Jinými slovy: Rusové se snaží přejít od tankové koncepce založené na myšlence "nas mnógo" k systému spolupráce s dalšími typy zbraňových platforem, který má pomoci pokrýt hlavní nedostatky tanků vůbec, zejména pak ruských (např. relativní "slepota", nevykryté palebné prostory, věčný nedostatek kvalitní organické pěchoty atd.).

Oproti tomu se česká armáda stále více vzdaluje koncepci síly určené primárně k obraně vlastního území, eventuelně k poskytování pomoci napadenému spojenci, a mění se v lehce vyzbrojenou expediční sílu fakticky neschopnou obstát ve střetu s jen trochu plnohodnotně vyzbrojeným protivníkem. Katastrofální scénář ovšem nehrozí jen v případě nešťastného vývoje na evropském kontinentu, ale bude stále pravděpodobnější i v případě expedičních operací. Rusové v příštích letech vyprázdní záložní sklady a lze jistě pochybovat o tom, že všechny vyřazené tanky odjedou k roztavení do hutí. V současnosti má Rusko asi 300 novějších tanků T-90 a pokud má mít celkově asi 2 000 tanků, lze předpokládat, že si nejspíše ponechá nějakých 1 700 kusů buď novejších verzí tanku T-80, nebo - bude-li tlak na úspory pokračovat - modernizovaných T-72. Každopádně se na mezinárodní trh se zbraněmi může dostat až kolem 18 000 starších tanků, konkrétně 2 800 - 4 500 kusů T-80 různých verzí, 8 100 - 9 800 kusů T-72, 400 starších T-64 a 1 200 veteránů T-55. V mnoha regionech světa se dosud vyskytují tanky první nebo druhé generace a pravděpodobný ruský výprodej vytváří pravděpodobnost levného nahrazení zastaralé výzbroje relativně výkonnými tanky druhé či třetí generace. Další riziko představuje postupné nasycování i druhořadých bojišť relativně výkonnými ručními protitankovými zbraněmi (byť i jen novějšími verzemi obstarožních pancéřovek RPG-7).

Řeči ministerstva o moderních transportérech Pandur II, které prý nahradí zastaralé tanky, představují opravdu hloupý a demagogický argument. Nejvýkonnější a nejlépe vyzbrojená verze Panduru nese 2 - slovy dva - kusy izraelské protitankové střely Spike-LR, a jinou protitankovou zbraní už nedisponuje; dva kusy, to ale není právě mnoho, zejména uvědomíme-li si, že při střelbě na kratší vzdálenosti (řádově stovky metrů) se operátor do cíle pohybujícího se značnou úhlovou rychlostí opravdu nemusí strefit. Pancéřování Panduru v základním provedení chrání osádku před zásahem průbojného střeliva ráže 7,62 mm na vzdálenost 100 metrů, s dodatečným pancéřováním odolá na stejnou vzdálenost průbojnému střelivu do ráže 14,5 mm. Jinak řečeno, vozidlo vyzbrojené 30 mm kanónem Mauser by si mohlo troufnout podstoupit duel se starším obrněným transportérem bez kanónové výzbroje, zatímco jakékoliv lépe pancéřované bojové vozidlo pěchoty vybavené automatickým kanónem - o tanku ani nemluvě - je už nad jeho síly. Například 30 mm kanón 2A42 starého sovětského BMP-2 probije na 1 500 metrů wolframovým projektilem až 25 mm ocelový pancíř. Nejstarší verze opravdu předpotopního tanku T-55 kumulativním granátem BK5M ráže 100 mm probíjely homogenní pancíř o tloušťce až 390 mm. Vyhlídka na střet českých Pandurů s jakkoliv zastaralým tankem v případě, že protivník stihne vystřelit, se velice blíží vyhlídce plechovky od koly ostřelované malorážkou. Ještě pravděpodobnější variantu pak představují problémy s ručními protitankovými zbraněmi; Pandur v současnosti není odolný ani vůči těm nejprimitivnějším a nejzastaralejším modelům.

Čistě hypoteticky: Řekněme, že by se Česká republika na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN účastnila legitimní invaze do Súdánu s cílem zastavit občanskou válku v Dárfúru. Jihosúdánská armáda podle některých zdrojů disponuje zhruba stovkou tanků T-72 dodaných pravděpodobně z Ukrajiny, zatímco vládní vojsko má v arzenálech zhruba 200 tanků různých typů, od starších amerických M60A3 až po poměrně moderní čínské Typ 96. Jak ukrajinské T-72, tak čínské Typ 96 mají poměrně slušnou pravděpodobnost zásahu jedoucího cíle první ranou a Typ 96 je navíc v exportní verzi vybaven ruským systémem ochrany proti řízeným protitankovým střelám Štora-1. Súdánské tanky kterékoliv ze stran konfliktu by si tedy české expediční Pandury bez podpory tanků doslova "vychutnaly", a to navzdory sebevětší výmluvnosti píáristů ministerstva obrany.

Nejde už tedy "jen" o to, že česká armáda nebude brzy schopna působit na evropském válčišti, pokud by nějaké vzniklo; bez tanků nebude brzy schopna samostatně operovat ani na druhořadých válčištích ve třetím světě a bude i tam plně odkázána na roli pomocné síly včleněné do intervenčních jednotek jiných států.

Otázkou ovšem zůstává, zda právě tohoto stavu nemá být vlastně dosaženo.

Schyluje se k dalšímu zoufale nekompetentnímu rozhodnutí ministerstva obrany?ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 16.7. 2009