Dvě alternativní hypotézy o příčině absolutizace svobody slova

16. 7. 2009 / Karel Dolejší

Když jsem zde nedávno vyjádřil přesvědčení, že lživé a nenávistné texty útočící na etnické menšiny by neměly být zahrnovány pod vznešený titul "svoboda slova", protože jde o poškozování cizích práv a podrývání posledních zbytků sociální soudržnosti, byl jsem "antropologicky" klasifikován. Existuje protitah ne tak útočný, nicméně myslím podnětný - totiž nabídnout dvě možná vysvětlení setrvalého kontrafaktuálního lpění na zásadě, že neexistuje "myšlenkový zločin".

Jednou hypotézou by bylo - řečeno v jazyce vývojové psychologie - uvíznutí v konvenčním stadiu. To co Lawrence Kohlberg popsal jako Heinzovo dilema, je zde řešeno a argumentováno v termínech neporušitelných zásad, které mohou stát i nad zákony (chápanými zde coby pouhé "technické" předpisy). Kohlbergův Heinz tedy neukradne lékárníkovi předražený lék, který si za své peníze nemůže koupit, aby tak zachránil svou na smrt nemocnou ženu - neukradne ho nikoliv protože se obává trestu, ale protože krást se nemá, nikdy a nikde, ze zásady. Situace není hodnocena komplexně, ale prostě subsumována pod závazné pravidlo bez ohledu na možné další následky. Krást se nemá, ani kdybych měl do hodiny zemřít hlady; lhát se nemá, ani když se mě Gestapo ptá na místo pobytu známého, jemuž hrozí smrt. To je jedna hypotéza.

A druhá, ta je ještě mnohem jednodušší - a "skandál" spočívá v tom, že té první naprosto protiřečí. Nietzsche si už více jak před sto lety povšiml, že typ bezskrupulózního praktika mívá tendenci vylepšovat svou pověst lpěním na kýčovitě idealistických teoriích - zatímco skuteční idealisté mají naopak bytostnou potřebu nenechat se svými myšlenkami odvádět od reality, a proto se snaží myslet přesně...

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 16.7. 2009