Když hanba už nefackuje aneb Zvací dopis pro Radara

16. 7. 2009 / Karel Dolejší

Zvací dopis středoevropských a východoevropských politiků a intelektuálů, který byl právě odeslán do Washingtonu, je velmi zajímavým dokumentem. Hned druhý odstavec konstatuje, že pisatelé jsou velkými dlužníky Spojených států; při svém vzdělání si ovšem musejí být dobře vědomi toho, v jakém stavu je právě teď americká ekonomika, do jaké míry jsou USA vytíženy v jiných oblastech světa; vědí také, že ministerstvo obrany požaduje dočasné zvětšení početních stavů armády alespoň o 30 000 vojáků a že se patrně schyluje k významnému zkomplikování vztahů s Japonskem; a poněvadž jsou mezi autory dopisu politikové, měli by konečně také vědět, do jakého stavu v posledních 20 letech přivedli ozbrojené síly, které řídili. Skuteční přátelé Spojených států by tedy museli Obamovi diplomatickým jazykem napsat: Víme, že ti zrovna pěkně teče do bot, o nás tedy neměj starosti, my zajištění vlastní bezpečnosti nějak zvládneme. Jenže takhle ten zvací dopis právě napsán není. Ačkoliv se autoři označují za dlužníky, adresují americké administrativě dlouhý seznam toho, co od ní naléhavě požadují. Kromě bědování nad poklesem popularity a vlivu USA v regionu a strašení Ruskem se soustřeďují zejména na následující body:

Anglická verze tohoto článku je ZDE

  • obnovení amerických bezpečnostních závazků vůči Evropě (fakticky na úrovni studené války?)
  • renesanci NATO
  • protiraketovou základnu v Polsku a ČR
  • větší tlak USA na roli EU v bezpečnostních otázkách
  • garanci energetické bezpečnosti
  • zrušení vízové povinnosti pro všechny bývalé sovětské satelity za účelem zlepšení studijní a kulturní výměny

Za to všechno slibují, že zůstanou nadále skvělými přáteli Spojených států, jakými byli až dosud. Jenomže: Relativní pokles významu Evropy není nic, co by si kdosi ve Washingtonu vymyslel, ale fakt úzce související s hospodářskou a energetickou bezpečností samotných USA, tudíž v této věci nemají Američané příliš na vybranou; renesance NATO bez vůle Němců a Francouzů nedosáhne ani Newt Gingrich, ani Sarah Palinová, ani Radar O'Reilly; protiraketová základna ve střední Evropě by znamenala, že Rusové na ni namíří slíbené rakety z Kaliningradu a přijmou další odvetné kroky posilující ve vnitřní politice zastánce tvrdé linie, takže to bezpečnostní situaci v Evropě nezlepší, ale právě naopak; společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU ze všech nejzuřivěji odmítá český prezident; ČR v důsledku vlivu ČEZ na obě hlavní politické strany sama nedostatečně řeší vysokou energetickou náročnost ekonomiky a orientace na jádro dále prohlubuje závislost na ruských dodávkách; a víza, to už je jen třešnička na dortu.

Obrana vlastního území je vždy primární odpovědností příslušného státu (pokud to ovšem není protektorát). Česká republika nechala takřka úplně zchátrat systém protivzdušné obrany, uvažuje o faktické likvidaci tankového vojska a právě oznámila záměr v rámci úspor propustit z armády několik tisíc lidí. To je věru velmi zajímavá pozice na ponížené žebronění o všestrannou americkou pomoc. Je jistě snem každého politika světového formátu pořídit si takového spojence.

Jsem nicméně přesvědčen, že autoři zvacího dopisu ve skutečnosti nevěří ve splnění většiny svých požadavků, neboť musejí vědět, že není v možnostech současných Spojených států většinu požadovaných věcí "nějak zařídit". Jenže možná, že o to zde vlastně ani nejde. Daleko větší význam než v Evropě bude mít hanebný přípis v americkém Kongresu, kde tato přihrávka nalezne vítanou odezvu mezi Republikány (jejichž poslední prezident reputaci USA v Evropě spolehlivě zničil). Ti se teď na Obamu vrhnou jako supové a začnou hystericky řvát, že svou snahou dohodnout se s Rusy ohrožuje transatlantickou vazbu.

A co Vy - také byste chtěli mít takové skvělé přátele?

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 16.7. 2009