Transcendence v politickém myšlení a jednorozměrný člověk

Marcuseho zásadní text One-Dimensional Man vyšel v roce 1964 a zabýval se ztrátou transcendence ("idealistický přesah") v politickém myšlení a postupnou degenerací politických a společenských ideálů, zejména co se demokracie a reálné svobody jednotlivce týče. Text je bohužel pro dnešního průměrného člověka obtížně srozumitelný, klíčovou myšlenku se pokusím maximálně zjednodušit, aktualizovat a přiblížit na příkladech z běžného života.

Transcendence je v dnešní době přeplněné mysticismem a různými duchovními směry pochybně znějící termín, nicméně v Marcuseho textech má dobře definovaný význam, který umožňuje pochopit procesy probíhající v politice a psychologickém životě jednotlivců v posledních čtyřiceti letech.

Marcuse rozlišuje dvě dimenze lidské existence - běžný svět upachtěného ekonomického přežívání a transcendentální svět idejí. Zhruba do počátku tohoto století žil člověk psychicky ve dvou dimenzích - sice se dřel, ale zároveň v sobě choval naděje a ideály ohledně zlepšení lidského údělu formou kolektivní, celkové změny společenských poměrů, zlepšení údělu celého lidstva. Tato transcendence byla často kooptována náboženskou institucí, čímž se samozřejmě korumpovala, a také ji zneužívali politici, což zde v Česku asi není třeba rozvádět.

Transcendentální myšlení definovalo pojmy pomocí nějakého pomyslného budoucího ideálu - jejich definice přesahovala existující stav a šla dál, směrem k nějakému lepšímu stavu, kterého by někdy v budoucnu mohlo byt dosaženo, pokud se lidé o to budou snažit.

Protikladem transcendentálního myšlení je operativní myšlení, které definuje pojmy v podstatě mechanicky, umrtveným jazykem, pomocí existujících mocenských a byrokratických procesů, čímž se z nich vytrácí jakýkoliv potenciál na zlepšení existujícího stavu.

Operativní myšlení je spolu s konzumním vymýváním mozku šířeno ekonomickým a politickým establishmentech jako prostředek udržení moci a kontroly nad myšlením jednotlivce v moderní společnosti.

Demokracie a svoboda

Prvním příkladem je demokracie. Transcendentální představa demokracie byla spjata s ideálem rovnosti mezi lidmi co se reálné moci týče, hovořila o změně mocenských vztahů ve společnosti tak, aby nikdo nebyl nucen podrobovat se svévoli jiného člověka, aby jednotlivec byl nucen přijmout pouze vůli nějaké lokální zainteresované většiny, a to v praxi každodenního života, včetně života ekonomického.

V podstatě se jednalo o přeměnu společnosti řízené shora na společnost ovládanou zdola pomocí delegace moci na důsledně kontrolované delegáty. Hierarchie zůstává zachována, ale zdroj moci v ní se přesouvá z vrcholu pyramidy do její základny. Klíčovým prvkem je určité pojetí rovnosti mezi lidmi v oblasti práv a svobod, bez kterého není demokracie myslitelná.

Dnes ale takto málokdo uvažuje. Demokracie nyní pro lidi znamená určitý konkretní establishmentový proces, kdy médii zmanipulovaný člověk jednou za pár let vhodí papír do volební urny, případně skutečnost, že se střídají levicové a pravicové vlády a udržují tak systém politicko-ekonomické moci v dynamické rovnováze, která vylučuje skutečnou změnu systému samotného.

Málokdo v politickém světě dnes přemýšlí o tom, zda je skutečně demokratické, že celou ekonomiku a tudíž většinu času a životní energie lidí reálně ovládá malá menšina složená z finančníků, politiků a kapitalistů, proč musí průměrný člověk poslouchat šéfy, bohaté či mocné, zda by nebyla lepší přímá demokracie, proč média marginalizují postoje kritizující ekonomickou moc, proč je společnost prostoupena autoritářskými korporátními hierarchiemi, ve kterých moc působí nikoliv demokraticky zdola nahoru, ale fašisticky shora směrem dolu

Dalším takovým pojmem je svoboda. Svoboda kdysi znamenala anarchistický ideál osvobození všech jednotlivců od všech forem podřízenosti, odstranění moci člověka nad člověkem ve všech jejích podobách, a to prakticky, v politice i ekonomice.

Dnes je svoboda definována pomocí liberální definice šířené establishmentem, totiž tak, že člověk je svobodný, pokud si může zvolit vládu a může dělat cokoliv, co zákon nezakazuje. Vidíme ztrátu původního ideálu, vše je redukováno na mechanický proces definovaný operativními pojmy, jejichž obsah efektivně určuje establishment prostřednictvím možnosti manipulovat sdělovací prostředky a marginalizovat postoje vyjadřující odpor k Moci jako takové, a k moci člověka nad člověkem v konkrétních případech.

Dalším pojmem je společnost. Ta byla původně chápána jako organický celek, který svým vědomým úsilím může zlepšit svůj úděl, když lidé budou na základě dohody společně vytvářet lepší podmínky pro všechny. Dnes je společnost chápána jako ekonomická entita produkující rostoucí HDP, což je vydáváno za jedinou myslitelnou formu pokroku. Vše je odcizené a redukované na peníze, na odcizený komoditní fetišismus.

Spolupráci nahradila konkurence a svoboda je chápána jako možnost vyšplhat se k moci po zádech druhých. Myšlenka svobodné společnosti jako síťové struktury, ve které žádný člověk není politicky ani ekonomicky podřízen jinému člověku, se vytratila. Jsme kapitalistickými systémovými procesy rozdělováni na atomizované jednotlivce, schopné spolupráce pouze na základě donucování ze strany byrokratů, finančníků a šéfů, které systémové procesy manipulují do takové pozice, že působí jako zdroje odcizení naší moci a možnosti svobodné, neautoritářské spolupráce.

Dalším aktuálním pojmem je soukromí. Kdysi měl tento pojem idealistický obsah, jako právo jednotlivce na integritu vnitřního psychického života, životního prostoru a komunikace s druhými. Dnes je soukromí definováno operativně jako to, co zbude poté, když si represivní složky prolobbují své fízlovací praktiky.

Ztráta transcendence vede k fenoménu jednorozměrného, pasivně konzumujícího jednotlivce a je cestou k totalitě a naprostému odcizení, k naprosté identifikaci jednotlivce s ideologií stávajícího ekonomicko-společenského systému v jeho kapitalistické konfiguraci. Výsledkem je situace, kdy odcizený ekonomický systém rozkládá společnost zevnitř a válcuje jednotlivce na všech úrovních a ve všech třídách, aniž by kdokoliv tento v podstatě evoluční proces šířící se Moci dokázal regulovat.

Odpor menšiny vůči většině

Omezování soukromí a lidských práv pod záminkou boje proti terorismu začíná přerůstat v otevřený fašismus. Britská média dále informují o záměrech státu napomoci řešení důsledků krize prostřednictvím najímání obyčejných lidí, včetně velmi malých dětí jako spolupracovníků represivních složek ("domovních důvěrníků"), aby donášeli na své sousedy a monitorovali dění v komunitě.

Tito důvěrníci budou fotit, monitorovat a zapisovat aktivity spoluobčanů ve své komunitě, a dostanou za to zaplaceno. Jde o typické řešení krize a kriminality v režii kapitalistického státu - pomoci fašismu. Dále jsou v Británii pro mladé zaváděny nucené práce, prezentované orwellovsky jako "mandatory voluntary community service".

Je možné, že v budoucnu dospějeme do situace, kdy demokracie jako transcendentální ideál zcela zmizí a budeme zde mít fašistický, orwellovský, formálně a operativně demokratický stát. Je možné dostat se do situace, že lidé budou mít už tak vymytý mozek, že ochrannou náruč bolševického nebo fašistického Velkého Bratra budou sami vyžadovat?

Erich Fromm takovéto fašizující procesy, kdy se oběť autoritářství identifikuje se svým utlačovatelem a podřídí se mu, popisuje jako autoritářskou neurózu, dobrovolný útěk od svobody a odcizení, od nutnosti rozhodovat se a pokračovat v osobním růstu, od kruté reality vlastní bezmocnosti a zbabělosti.

Tento proces v celospolečenském měřítku předvídal Marcuse, přičemž výrazem tohoto strachu je právě dystopický jednorozměrný člověk - domestikovaný, adaptovaný na život v korupci a prohnilém společenském řádu, lísající se k šéfům, mocným a normalizovanému hlavnímu proudu, neschopný myšlení a emocí odporujících vůli mocných. Pouze lidé ochotní přizpůsobit se Moci v její abstraktní, evoluční memeticko-genetické formě přežijí, a to ve formě tvárné lidské ovce bez vlastní vůle a bez reálné možnosti podílet se na spoluvytváření celospolečenské reality.

Za jakých podmínek má v takovéto situaci menšina právo vzepřít se vůli demokratické většiny? Má menšina bojující za svobodu jako transcendentální ideál právo v podstatě vnucovat svou vůli většině?

Dle mého názoru je takovéto jednání menšiny správné pouze v případě, že toto vzepření se vůli většiny probíhá ve formě odporu proti existující koncentrované moci a jejím konkrétním projevům. Nepřijatelná je snaha o získání moci a nastolení jakési utopické osvícené diktatury.

Jednotlivec i menšina mají nezadatelné právo vybojovat si základní svobody zajišťující lidskou důstojnost, a to pouze za použití prostředků respektujících práva a lidskost obyčejných lidí. Menšina bojující za svobodu jednotlivce jako transcendentální ideál má právo vytvářet a bránit enklávu svobody uvnitř totality, případně snažit se z fašistického prostředí utéct - pokud je ještě kam.

Svoboda projevu

Herbert Marcuse bohužel nedokázal své úvahy v této oblasti dostatečně vyvážit s ohledem na respektování základních lidských práv, zejména toho nejzákladnějšího - absolutního a nezcizitelného práva na svobodu projevu.

Konzervativci právem kritizovali Marcuseho esej nazvanou "Represivní tolerance", která se stala základem pro politiku politické korektnosti. V této eseji Marcuse volá po omezení svobody projevu a práva shromažďovacího u těch skupin, které podle jeho názoru odvádí společnost od cesty k tomu, co chápe jako historickou možnost zlepšit společenské vztahy - jedná se mj. o fašisty, militaristy, rasisty, odpůrce ochrany životního prostředí a odpůrce rozšiřování role státu v ekonomice.

Takto pojatá transcendentální politika pošlapává základní lidská práva druhých a je nutné ji odmítnout v duchu myšlenky "Pokud nevěříme v právo na svobodu projevu u těch, se kterými nesouhlasíme, nevěříme v něj vůbec."