Chlapec žmoulal čepici tak dlouho, až mu spadla. Nešťastně koukal; sehnul jsem se a s úsměvem mu ji podal. „Nemá křídla, viď?“ Díval se překvapeně. Usmál jsem se na něj. „Ta čepice.“ Chlapec se poprvé od chvíle, kdy jsem vstoupil, pousmál. Jeho maminka mu řekla, aby pánovi poděkoval. Namítl jsem, že není zač. „Je nějak podezřele hodný,“ dodal jsem. „To naši kluci by to tady zbourali.“

Víte, já nevím, jestli se ta atmosféra uvolnila. Ostatně chlapec šel s maminkou brzy na řadu. Chtěl jsem jen říci těm lidem v čekárně – a protože žijeme ve středně velkém městě, někdo z nich znal ty sextánky určitě aspoň podle vidění – že nevšímavost je dítětem neúcty a neúcta matkou hrubosti.

Tou nevšímavostí, neúctou k lidským bytostem a hrubostí ve vzájemných vztazích je bohužel společnost nemocná primárně víc než rasismem a xenofobií. Nevidět celý rozměr člověka, nevnímat jeho radosti, bolesti a naopak soudit jej jen podle míry, kterou se od nás odlišuje, je malost.

Malost a hrubost jsou jako rodné sestry. Společnost vychovává nastupující generaci ke zkratkám, nikoliv k hloubce, vede mladé lidi k povrchním soudům, ne k pochopení bližních. Na diskuse na základních školách nebo dokonce v učilištích není čas. A chuť, protože chudák ten učitel, který se do něčeho takového pustí. Otisky otců a matek, kteří čerpají své názory z televizních šotů, seriálů, diskusí u kadeřnice nebo v hospodě, jim to vytmaví nekompromisně a odpor se setká s posměchem. Proto jsou ti, kteří by jinak bližními byli, souzeni pro odlišnou barvu, řeč či názory. A ten odsudek bývá krutý.

Výchova k toleranci musí začínat v rodinách a pokračovat ve škole. Úctou k sousedům, spolužákům, k rodné řeči, její pestrosti a bohaté slovní zásobě, k zemi, již mnohé děti znají jen z hypermarketů a městských ulic. Úctou k přírodě a živým tvorům.

Že na to nemáme čas? Ďábel ho má a zlo vyhrává.