Blanka si myslí, že v médiích to není vůbec v pořádku

20. 5. 2009 / Josef Brož

Blanka byla tentokrát na místě nečekaně brzo. Mám rád to naše scházení po kavárnách, neboť to nemá povahu ani řádného randění, ani neřádného obchodu. Nikdo před nikým v zásadě nic nepředstírá, natož, aby něco kupoval (nebo prodával). Bavíme se prostě svobodně, i když to má často povahu značně sentimentální. Blanka se totiž ráda deklaruje jako moje spolužačka, ačkoliv si ji z té doby před 20 lety pamatuji spíše matně, nicméně mne naše setkání vždy silně utkví. Čtenář se na to může podívat ve starších textech, ZDE ZDE ZDE

Blanka má totiž ráda velká gesta (chtěla být kdysi herečkou, ale na DAMU ji nevzali), a rozhodně jimi nikdy nešetří. Nešetřila jimi ani tentokrát. Pravidelní čtenáři těchto nepravidelných kauzérií vědí, proč se mi to na Blance líbí. Mám prostě Blanku rád, i když mi říká, čas od času, i nepříjemné věci.

Blanka si právě objednala nějaký halucinogenní čaj a upřela na mne své tmavé oči: "Tak jsem se poptávala po tom tvém XY, a víš, co jsem se dozvěděla?" Zavrtěl jsem hlavou. Oznámil jsem před časem Blance, že se chystám nastoupit do jednoho renomovaného týdeníku, na němž mne vždy fascinovala jeho slavná tradice. Vůbec jsem zjistil, že mne tradice fascinuje stále více. Na rozdíl od té paradoxní a nevlídné přítomnosti, dodejme. Bohužel je nám ale dáno žít přítomností, což je začasté zdrojem nedorozumění: malých i velkých. "A copak jsi zjistila?" zeptal jsem se trochu podrážděně. Nemám rád takové ty chytré řeči lidí, kteří své informace sbírají tím, že "někdo něco zaručeně ví". Blanka to zaznamenala, ale přesto jedovatě dodala: "No, že to s ním nebylo zrovna v pořádku!"

Vytřeštil jsem na ni oči. Blanka koncem loňského roku také nastoupila do jednoho podniku, který řídil -- jak se objevilo v médiích, a to hned několikrát -- bývalý milicionář a předlistopadový člen KSČ. Patrně mi tím chtěla naznačit, že se to samé povedlo také mně. "A jak to víš?" zeptal jsem se. "No, prý je to všeobecně známo," zalapala, když si uvědomila mou nespokojenost. "A řekl ti to patrně nějaký uhrovatý mladík v závodní jídelně, že?" neubránil jsem se sarkasmu.

O Blance toho vím za ta léta dost: proto také vím, že ráda propadá pocitu, že by měla revoluce, nazvaná někým sametová, pokračovat. Občas si dokonce myslí, že byla jako bývalá revoluční studentka vlastně podvedena. A nejčastěji ráda opakuje, že je ze současného stavu společnosti: zklamaná, otrávená a někdy také znechucená. Je totiž přesvědčena, že tak jako estébáci ovládli ekonomické struktury, brzy ovládnou také ty jiné. Patrně se to stane jednoho dne, až ČSSD spojí své síly s KSČM (jak se to již kdysi jindy stalo). Nevím, jestli má Blanka sklony volit ODS, protože ODS to, co si ona myslí, ráda opakuje také, ale snad tomu tak nebude. Přece i ona ví, že i někteří její členové byli nejen bývalí komunisté, milicionáři, ale i estébáci. A co navíc s těmi, kteří mají své svazky skartovány? Kdyby se měli všichni ti lidé podle své minulosti vybarvit, patrně bychom žili v hodně barevném filmu. Řekl jsem jí, jestli viděla ten německý film o tom "hodném estébákovi". Trochu se zarazila, a kupodivu neřekla, že to je "přece jen film". Dokonce to vypadalo, že se nad tím vážně zamyslela.

Ano, vzpomněl jsem si na ten výborný německý film Životy těch druhých, jehož hlavní představitel nedávno umřel, a který tady zatím nikdo nenatočil. Proč tomu tak je? Inu, říkám si, česká společnost - na rozdíl od té německé, ale i té polské (a možná i dalších společností) - se prostě úpěnlivě brání sebereflexi. Vystačí si se snadnými schématy. Když jsem chtěl před časem svolat konferenci, která by se věnovala tématu listopadu 1989, narazil jsem na silné nepochopení.

Nikoliv ovšem u těch, kteří byli kdysi u moci (a byli to bývalí komunisté, milicionáři a také často estébáci), ale u těch, kteří u moci skutečně jsou (nebo by aspoň rádi byli). Jeden z nich, a čtenář si to jistě najde někde v těch mých starých textech, dokonce pateticky prohlásil: "Komunisté nikdy nepřekročí práh senátu." Zdálo se mi, že ten člověk, který to pronesl, vede asi válku sám se sebou. Komunisté přece již dávno překročili senátní práh. Mají v něm přece dosti početné zastoupení, a to už nemluvím o dolní komoře, kde navrhují, připomínkují a schvalují zákony téhle země. Nedávno mi jeden známý měl potřebu jeho postoj dovysvětlit slovy: "Asi se bál, aby tam nepřišel jeho řídící důstojník." Více ZDE

Ano, je to smutné. Žijeme v bludech o minulosti, která se nám už dávno vyvlékla z naší intelektuální kontroly, o té minulosti, která si i nadále žije svým vlastním životem, často nezávislým na ověřitelné skutečnosti. Někteří lidé ale stále rádi vedou války s čerty na zdech. Říkají tomu vyrovnání se s minulostí, a dělají to tak, že minulost s oblibou pokud možno cíleně falšují -- nebo rovnou znásilní. Je to smutné, ale člověk by si pro samý smutek, už asi dávno oči vyplakal.

Vzpomněl jsem si na Blanku v těchto dnech, kdy se v médiích objevilo, že nový majitel toho mého týdeníku byl estébák. Blanka mi zatím nevolala. Možná je jen ohleduplná, protože mne nechce jitřit, možná o tom ani neví, kdo ví. Před několika týdny mi to jako důvod snahy dopátrat se minulosti XY v kavárně teatrálně oznámila slovy: "Já jen, abys potom nebyl smutný..."

Ne, nejsem smutný, Blanko. Rozhodně ne z toho, co nemohu posoudit. Některé příběhy mi prostě nebylo dáno žít. Smutek mne ale přepadl při četbě manifestu, který vydala část redakce, s nímž se vzápětí odporoučela do kopru. A to i přesto, že na poradě s tím estébákem mlčeli jako zařezaní a na posilněnou si patrně každý dal i nějakého panáka, protože většinou kývali svými střapatými hlavami. Dnes ale nechtějí pod tímto člověkem pracovat, protože si myslí, že na to mají morální právo. Jeden mladý bojovník, jehož papínek řídí slavné bulvární divadlo, dokonce poznamenal, že se nový majitel dosud nevypořádal s "bolševikem v sobě". Napadalo mne, že by ten střapatec potřeboval nařezat, ale asi by to bylo kvalifikováno jako násilí na dětech.

Blanka mi ještě v kavárně řekla, že není spokojena s tím, jak vypadají dnešní média. "Mnoho věcí se zamlčuje, není tu vůbec pluralita názorů," řekla. Souhlasil jsem. O tom, jak vypadají média, máme shodný názor. "O svobodě se už i bojím mluvit," doplnila teatrálně hořce "Ale proč, Blanko?" neudržel jsem už větu na jazyku. "Nevím, v médiích to prostě není vůbec v pořádku," zahlásila a ta slova mi dosud znějí v uších jako ozvěna. Ještě dnes. A možná i zítra...

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 20.5. 2009