Startovní bloky pravicové vládě podržela ČSSD svými přeběhlíky. Otřásl se samotný princip zastupitelské demokracie, opírající se o svobodné volby. Občan jako fenomén demokratické společnosti byl selháním několika osob podveden a zbaven legálního práva rozhodovat o věcech veřejných. Jeho příklon k programu se solidárním a sociálním směřováním byl odkloněn na vedlejší kolej. K poslancům Melčákovi a Pohankovi přibyli další dva, jejichž hlasy budou rozhodující v hlasováních Sněmovny. Pro jistotu. Pomalu mizí za horizontem bezprecedentní předvolební podvod s Kubiceho zprávou. Jak je vidět, exekutivě a justiční mafii je dovoleno vše. K resentimentu ublíženosti se přimísila hořkost zrady. Dost problémů na jednu politickou formaci. Naštěstí pro ČSSD zaúřadoval jako deux ex machina otřes z vlády pravice. Její preference krátkodobě vystoupaly. Jenže místo směřování k moderní levicové straně nastoupilo uspokojení z možnosti být preferovaným protihráčem. Mocenská partie, která nezlepšuje vnitrostranickou soudržnost ani respekt k stranickému programu. V zákulisí už poslanci uvažují o možných scénářích parlamentních patů či nové, jaderně energetické koalici. V té už nebudou nejspíše ani modrozelení, ani křesťané. Proč také?

Sociální demokracie se ocitá před Rubikonem. Jmenuje se "modernizace". Úvodní „průzkum bojem“ se Jiřímu Paroubkovi zdařil jen způli. Na posledním stranickém sjezdu mu schválili přímou volbu předsedy všemi straníky. Se škodolibostí, delegátům vlastní. Otevřel se tak totiž elegantní anonymní způsob referenda o osobě předsedy a díky jeho povaze mnozí ve vedení ČSSD tuší, že Paroubek procesem přímé volby neprojde. Cesta k moci se otevírá druhým. Další krok, přímé volby předsedů krajských organizací, eventuálně okresních organizací, se nekonal. Ryby regionálních zájmových sdružení si přece rybník nevypustí. Přímá demokracie není očistný proces, ale nástroj vnitrostranického převratu. Místní mocenské propletence se už naučily zacházet s mocí, aniž by k tomu potřebovaly mandát od řadových členů. Aby v zárodku potlačili možné nespokojence s tímto oligarchickým směřováním, sjezd schválil snížení závazného počtu členských schůzí za rok v místních organizacích z šesti na čtyři.

Jiným projevem strachu před možnou změnou poměrů je praxe plynoucí z nemoderních stanov. Brání potřebné obměně kádrů a zakládání nových místních organizací. O ustavení nové organizace rozhoduje okresní orgán, který tvoří především předsedové už stávajících organizací, dostatečně zainteresování na tom, aby neměli konkurenty. Mocenská matematika většiny. ČSSD se vůbec nepoučila u svého největšího politického soupeře – ODS, která nově vzniklým místním sdružením uděluje licence, čímž otevírá prostor vnitrostranické konkurenci. Jestliže tento praktický nástroj bude sociální demokracie nadále považovat za nepotřebný, její možnosti zůstanou omezené na současnou stárnoucí členskou základnu.

Personální vyprahlost ČSSD dostoupila vrcholu v prezidentských volbách. Po známém propadáku se stranickým referendem, kdy vygenerovali za kandidáta nejdříve Jaroslava Bureše a posléze skandálním způsobem „odstřelili“ bývalého předsedu Miloše Zemana, nenašli v posledních volbách sociální demokraté kandidáta žádného. A rovnou převzali za svého kandidáta Zelených. Jehož zaměření bylo ve většině zásadních ideových preferencí v přímém protikladu k sociálně demokratickému programu. Od politicky citlivého placení školného, přes liberální adoraci volného trhu až po atlantické spojenectví s USA a jeho radarovou třešinkou na dortu. Paradoxně, jednohlasný vítěz ODS Václav Klaus je v řadě případů doslova nejvýznamnějším spojencem opoziční ČSSD a celé levice proti vlastní straně, které je stále čestným předsedou (Kosovo, Gruzie, Lisabonská smlouva – s jejími prvky nadnárodně vnucované likvidace sociálních práv pracujících).

Největší opoziční strana se utápí v neschopnosti chránit pověst strany pro oněch „deset miliónů pracujících za mzdu.“ Nejednotné vedení si neví rady ani s důchodcem z Vysočiny, ani se nedokáže vypořádat s Miroslavem Šloufem. Na světlo boží vykukují noví přeběhlíci. A to zůstává stranou svět „šibalů“, kteří v regionech prohrávají v otevřených střetnutích jedny volby za druhými, což je jev v Evropě nebývalý. Např. ve Francii jsou až na jednu, všechny regionální vlády v rukou levice. U nás? Levice nemá v rukou jediný kraj. Levicová politika se totiž nedělá a dělat nedá ruku v ruce s místními pravicovými podnikateli. A spolu s tím kráčí neschopnost čelit svými osobnostmi pravicové inflaci ve volbách do Senátu i do křesel hejtmanů. Místní předsedové jsou daleko spíše zákulisními hráči komunálního businessu, než lídry levicové strany. Je to dáno také tím, že prohrané volby nemají řádnou odezvu a vyvození osobní odpovědnosti těmi, kteří mnohdy sami sebe navrhují na kandidátky. Krach ve volbách by měl reflektovat podobný jev z hospodářské soutěže. Po prohře nastupuje konkursní řízení, v jehož důsledku se firma opět může postavit na nohy. Tento základní princip úspěšnosti v politice nehledejme. Její „akcionáři“ se jen tak nevzdají svých akcií. A co je nejméně trápí, to je renomé vlastní strany, vlastní obsah politiky. Pokud ČSSD nenajde lék na tuto svoji chorobu, bůh jí pomáhej.

Mimořádnou a všehoschopnou organizaci ČSSD lze nalézt v krajském městě Zlíně. I když je po každých volbách její radniční sestava stále méně významná, pro občana už dávno splynula s tradičním vítězem – ODS. Po posledních komunálních volbách mohla ODS sestavit radniční koalici zcela bez sociálně demokratického partnera, ale k úžasu voličů pravice se nakonec spojila s touto hrstkou parťáků. Má alespoň jistotu, že skutečná levicová opozice ve městě nevyroste.

Uvedená praxe je běžná i jinde. Ve Zlíně však mají navíc Miloše Melčáka. A také místní organizaci, která přeběhlíka nedokázala vyloučit ze strany. Tuto „špinavou“ práci musel vykonat až ÚVV ČSSD. Jenže zlínští překvapují své voliče i členy stále znovu a znovu. Naposledy si usmyslili, a za předsedu městské organizace si vybrali asistenta poslance Melčáka. Jako důchodce má slušný plat a tak ať si užije, přítel. Jenže jaksi opomenuli, že přijde čas voleb a občané se budou ptát: Cože, pravá ruka zrádce sociálně demokratické politiky je v čele ČSSD v krajském městě? To se v tamní organizaci nenašel nikdo, kdo by byl méně provokativní postavou, než je člověk přímo napojený na Miloše Melčáka? Navíc, když i v čele okresního výkonného výboru je další asistent pana poslance? Náhodný občan, hledající podporu u opozice, musí při návštěvě šéfů zlínských sociálních demokratů respektovat, že třetím u stolu je Melčákův bodyguard . A nebo jít o dům dál.

Lidé v této zemi si nicméně zaslouží možnost volby. I slušnou, zradou nepošpiněnou levicovou stranu. Z předloženého menu mají právo si vybrat stravu, která bude nejvíc odpovídat jejich žaludku. A politické strany musí nabízet jídla, která budou stravitelná a připravená v kuchyni odpovídající poměrům 21. století. Aby se opoziční stranou nešířila zlínská choroba lapidárně vyjádřená ve filmu Signum laudis. Vlado Müller alias kaprál Hoferik po vyslechnutí rozsudku vmetl soudcům do tváře: „A čemu, vy k...y, vlastně věříte?“