Trnem v oku bude patrně všem tradičním zastáncům tradiční rodiny. Rodiny poznamenané kulturními vzorci pobělohorského českého katolicismu pod rakouskouherskou vládou. To i litevský chasidismus byl osvícenější... Ono záleží spíš na tom, co si představíme pod pojmem tradiční, a co pod pojmem moderní , rebe. Krásný příklad kulturního vzdoru i myšlenkové pokory ženy mezi dvěma světy najdeme v moudrém americkém filmu Yentl s Barbarou Streissandovou v hlavní roli. Natáčel se v Čechách.

Pokud to bude ono lidovecké - Kinder, Küche, Kirche, Bett, čili Děti, kuchyně, kostel a postel jako jediný životní koloběh pro katolickou ženu a ideál všech farářů a jejich kuchařek, pak asi budeme mít dnes výhrady všichni, mimo radikálních křesťanských aktivistek okolo manželky bývalého poslance Koronthályové. Pokud to bude tradiční rodina založená na vzájemné úctě, rovnoprávnosti a pomoci, která vytváří podmínky pro spokojený a šťastný život všech svých členů, pak nelze nic namítat. A zde se liší moderní křesťanství od tmářského. Zde je dělící rovina mezi minulostí a budoucností.

Propopulační politika

Ale zpět k tématu, které je aktuální tváří v tvář populační krizi, kterou procházejí všechny evropské země. Je pravda, že s průměrem 1,3 dítěte na plodnou ženu sice nejsme poslední, ale pravda je, že za námi je snad už jen Ukrajina. Přepočteno na obyvatele je to ještě méně. - 0,9. Řada evropských zemí politiku slaďování pracovního a rodinného života (stejně jako politiku rovnosti žen a mužů) bere velice vážně a řadě z nich se daří zvýšit růst populace tak, aby se přibližoval alespoň k prostému zajištění reprodukčního růstu. Vymírat a nic proti tomu nedělat je hloupé. O tom se dnes přesvědčuje izraelská společnost, ve které je mezi židovským a arabským obyvatelstvem propast ve fertilitě (plodnosti) i natalitě (porodnosti). Fertilita není jen plodnost a úrodnost, ale (v přeneseném významu) i tvořivost...

Arabského obyvatelstva bude v Izraeli podle stávajících křivek populačního vývoje do deseti let tolik, že při zachování stávajícího demokratického volebního modelu přehlasují obyvatelé arabského původu občany židovského původu. Výsledek takových voleb v Jeruzalémě současnou elitu neuspokojuje, stejně jako představa, že s tím něco musí udělat...

Trh bez přívlastku vyřeší mnohé, zejména to, jak peníze z vaší kapsy akumulovat do kapsy někoho mnohem silnějšího. Nevyřeší ale nechuť elementárně vzdělané populace, u které odpovědnost převáží nad primárními pudy , do nejisté doby přivádět potomky v množství větším než malém. Jednoduše asi nejde říct, proč se Evropa potýká s problémem nízké porodnosti. Myslím si, že vše souvisí i se systémem hodnot, který současná společnost většinově uznává. Liberalismus a konzumerismus se po konci studené války s vidinou nepřítele utrhl ze řetězu. Modlíme se ke zlatému teleti peněz, tvrdosti měny, hospodářskému růstu a zvyšování potřeby či maximalizaci zisků pro nadnárodní společnosti. V logice této věci pak stojí většina mladých párů před otázkou, zda založit či nezaložit rodinu a zda mít či nemít děti. Protože na průměrný plat vzhledem k procesu akumulace kapitálu prostě většina nedosáhne. Což je příznak toho, že propast mezi elitou a občany se zvyšuje. Peníze rodí peníze ve spekulační zbohatlické spirále. Ale u dětí to tak nejde... i když rabínská moudrost praví, že člověk se stává nesmrtelný ve vzpomínkách svých dětí.

Kdo bude spotřebitelem ve spotřební společnosti?

Můžeme milionkrát říkat, že mít děti je věcí soukromou a pokud se je rozhodneme je mít, pak je naší věcí a naší odpovědností, jestliže je uživíme. Privatizace odpovědnosti je nejhorší politickou vizí, vedoucí ke krizi, řešitelnou ve finále pouze samopalem uprostřed sociálních bouří. Navíc lživou vizí. Ona to totiž není až tak docela pravda, protože kdo pak bude pracovat v továrnách, službách a bůh ví v čem, co ještě vymyslíme, když nebudou spotřebitelé, kteří na to budou mít? Kdo bude živit obrovský zábavní či jiný typ průmyslu, prostě kdo bude spotřebitelem ve spotřební společnosti, když nebudou vyrůstat nové generace a elementární schopnost reprodukce společnosti ustrne? Úmyslně problém přitahuji za vlasy, protože naše děti by neměly být jen budoucími spotřebiteli či výrobci. Nicméně v podání pravice je to jediná funkce, která má vládu zajímat. To, zda bude občan plátce daní, aby vláda měla na výplatu sama sobě.

Veřejné služby pro rodinu aneb Osvobozená domácnost

A tak (možná i z výše uvedených důvodů) přijímá celá řada zemí Evropské unie mnoho opatření, které podporují sladění pracovního a rodinného života - řečeno terminologií Topolánkovy vládní komise. A to od státní podpory zařízení pro děti a mládež, přes daňové úlevy pro firmy, které podporují zřizování jeslí, mikrojeslí, školek, zkrácené úvazky nebo práci z domova - jednoduše a prostě řečeno: veřejné služby pro rodinu. Služby, které skutečně umožní svobodnou volbu ženám i mužům. Chcete li, Osvobozenou domácnost.

Tento termín dýchající na mnohé z vás párou s vůní připáleného škrobu maličkého mandlu kdesi na konci ulice je klíčem k mnoha problémům moderní ženy. Už dlouho, chce se říci s povzdechem. První osvobozovací kroky přišly s vynálezem elektřiny a elektrického motoru v Americe a Anglii, když podnikatelé tehdejší doby pochopili, jak velký spotřebitelský segment skrývá domácnost. Pračky, vysavače, ždímačky a mandly, ale i elektrické žehličky a elektrické šicí stroje osvobodily ženu od tehdy tradiční otrocké dřiny. Symbolem moderní ženy zůstala automatická i méně automatická pračka po celé dvacáté století. Na to, co s najednou objevivším se volným časem, reagoval zábavní průmysl vzápětí. Středostavovská rodina se změnila, protože z hospodyně se stala paní domu, která měla čas na vzdělání, zábavu i eleganci. A modrní rodina podporovala celé spektrum služeb. Doba se měnila a péče o domácnost i rodinu se postupně "outsourcovala" a zkvalitňovala. Posléze individualizovala či atomizovala, protože společnost už byla dost bohatá.

Je zajímavé, že většina zahraničních zkušeností jde dnes obráceným směrem než Česká republika. Rakousko, Francie, Německo, Dánsko a další země spějí od tzv. individuální péče (kterou poskytují tzv. denní matky či au pair) k systému, který jsme velice dobře znaly, ale který se nám z ideologických důvodů ani sedmnáct let po sametové revoluci nehodí, a to jsou mikrojesle a jesle.

Jedním z protiargumentům jeslí je, že malé děti do tří let nemají vyrůstat v kolektivu, ale v jakési mikrobuňce, která se co nejvíce blíží k rodinné péči. To je sice asi pravda, ale při péči o malé děti by na prvním místě měla stát kvalita poskytované péče a kvalifikace personálu. A samozřejmě také prostředí, ve kterém budou děti vyrůstat. Nejde přece jenom o nějakou sousedskou výpomoc na bázi důvěry, nýbrž o péči o malé děti, která musí být kvalitní a dostupná. A to jak místně, tak časově. Touto cestou jde zahraničí, tuto cestu doporučuje i Evropská komise.

A co my? Češi? Ne, nepůjdeme na pivo. Ministerstvo práce a sociálních věcí chce jít příkladem a vytvořilo tzv. balíček pro rodiny. Pravda, zatím z něho pouze vyčuhují některá opatření, která budí údiv překvapení, někdy i pobavení. A právě proto se o těchto opatřeních příliš nemluví.A pak vláda také vytvořila výbor pro slaďování pracovního a rodinného života, který působí pod Radou vlády pro rovné příležitosti žen a mužů.

Výbor má symbolizovat jednu z priorit současné vlády v oblasti rovnosti příležitostí žen a mužů. Proto také v jeho čele stanula Lucie Talmanová - místopředsedkyně Poslanecké sněmovny, matka jednoho z nejsledovanějších novorozenců, syna premiéra Topolánka. Asi není lepšího příkladu, jak sladit pracovní a rodinný život...

"Paní místopředsedkyně prý své povinnosti plní a vše se jí daří slaďovat. Na rozdíl od některých poslanců, kteří také mají tříměsíční děti," přispěchala na pomoc Lucii Talmanové další místopředsedkyně sněmovny Miroslava Němcová. Tímto výrokem určitě myslela i pana premiéra Topolánka, který je také ostatně poslancem. A tak už je mi jasné, kam se vždy z jednání sněmovny ztratí. Pečuje přeci o malého Nicolase. A já mu z plného srdce přeji, aby mu se péče dařila. Lépe než správa této země, která mu byla svěřena voliči.

Samooplodnění kapitalismu

Čtenář mého blogu na serveru iDnes napsal do diskuze:

Pokud nevěříte na samooplodnění Panny Marie, pak onomu německému Kinder předchází české postel. A nebo jiná podložka, umožňující dělat ony "směšné pohyby", jak se kdysi vyjádřil poněkud neslušný, nedávno zemřelý spisovatel Kurt Vonegut (pokud mne paměť neklame, pak v knize Snídaně šampiónů) . To, jak si ODS představuje rodinu, je ale skutečně tristní. Evropa není postkoloniální a není zde zvykem mít černou služku k bílé paní domu. Evropa nejde ani americkou cestou babyboomových kolonií vojenských paniček (známé z TV seriálu). Evropa opravdu jde cestou feminismu z třicátých a padesátých let minulého století - Osvobozené domácnosti - už jen proto, že je to dnes po všech stránkách dobrý kšeft , který navíc rozvíjí komunitní pospolitost i ve městech.

Kopulace opravdu předchází mateřství. Ale obé potřebuje hnízdo. Rozvoj skromného, ale uhraditelného bydlení pro ekonomicky slabá manželství a partnerské svazky. Potřebuje i ony mikrojesle a mikroškolky (5-20 dětí), které nejsou sice co do prostorového využití a tím i ekonomické efektivity tak úsporné, jako tradiční české školky konceptuálně vytvořené před padesáti lety (většinou pro cca 100 dětí). Ale ekonomický handicap ty jesle a školky s přívlastkem "mikro" vyrovnávají útulností, přítulností a vyšší péčí, dosahovaných ovšem jen díky nekomerčnímu provozu, dotovanému z osvícených veřejných nebo podnikových rozpočtů. Obce i podnikatelé na západ od českých hranic si jsou vědomi toho, čemu říkají "corporate social responsibility" - sociální odpovědnost podniků. Protože investovat do kvality zaměstnance je po všech stránkách nejhůře amortizovaná investice a ztráta kvalitního kvalifikovaného pracovníka/pracovnice může malý i střední podnik položit. Vytvořit podnikovou školku znamená vrátit vyškolenou pracovnici zpět do pracovního procesu co nejdříve... Maximalizovat produktivitu práce sociální péčí je minimální investice moudrého podnikatele s maximálním ziskem - na tento "objev" přišel už Tomáš Baťa . Přišel, v Americe pochopil (nejen pásovou výrobu, ale i nedostatky tehdejšího americky bezcitného systému), v podmínkách zaostalého Valašska realizoval ve velkém a zvítězil. Vybudoval dělnické kolonie vilek, vybudoval síť levných obchodních domů i sociálních a vzdělávacích služeb. Vybudoval školy i domy pro své dělníky, podnikovou banku i odbytový řetězec pro své zaměstnance. Dal jim do té doby nevídané sociální jistoty a klid - na práci. A maximalizoval zisk tím, že nepustil mimo svou kontrolu ani jednu korunu zbytečně. Poučme se u funkčních a prověřených zkušeností Bati, a ne u bavorského televizního seriálu Doktor z hor.

Autorka je poslankyní ČSSD, členkou sociálního výboru, výboru pro evropskou integraci, stínovou ministryní ČSSD pro ženu a rodinu