Podobně jako už u sporného Brabcova filmového přepisu Erbenovy Kytice, i ve filmovém přepisu Máje se Brabec pokouší zkonkretizovat a rozvinout jen naznačený, útržkovitý děj v hlubokém, silně filozofickém, romantickém díle, napsaném nepřekonatelně nádherným a mnohoznačným jazykem.

Nejhorší arogancí filmových tvůrců je, když jim chybí pokora a domnívají se, že jsou rovni autorům klasického díla, které se odvážili nově zpracovat. Snad nejfatálnější, hrůznou groteskností je skutečnost, že Brabec si zřejmě vůbec nebyl vědom obrovského rozdílu mezi hlubokým a mnohovrstevnatým jazykem Máchova Máje a svou vlastní literární tvůrčí impotencí. Brabec a jeho spolupracovnice na scénáři jménem Ivana Novotná "rozvinuli" Máchův text "dopsáním" neuvěřitelně banálních a trapných dialogů. Ty v kontrastu s nádhernými fragmenty Máchova textu, který ve filmu cituje Jan Tříska, působí doslova otřesně. A dojem otřesnosti se filmem stupňuje, neboť banální a trapná je v Brabcových a Novotné dialozích snad každá věta.

Jediné, co ve filmu mohlo fungovat, je Brabcův vizuální doprovod k básnickým citacím z Máje. Dokazuje to, že Máchův Máj zfilmovatelný je a bylo zřejmě možno natočit dobrou filmovou verzi Máchova velkého díla, kdyby měl režisér pokoru, nechal celým filmem jako primární promlouvat Máchův text, nezasahoval do něho a do interakce k němu vyrobil celovečerní koláž lyrických vizuálních obrazů. To by snad uměl. Bohužel ve filmu existují jen náznaky, že to tak mohlo fungovat -- v celém celovečerním snímku jsou možná minuta -- dvě minuty, kdy má divák pocit, že interakce Brabcových lyrických obrazů s Máchovým textem mohla vytvořit pozoruhodné dílo.

Brabec má sklon k bulvárnosti, prvoplánovosti a barvotiskovitosti. Zatímto vizuální barvotiskovost nebyla na místě ve filmovém zpracování Kytice, k Máchovi se hodí, protože jeho lyrickoepická báseň je až někdy skoro "vykřičeně", barevná a jednou z jejích hlavních inspirací je dobová, "bulvární", barvotisková literatura.

Brabec je docela dobrý kameraman, který si rád hraje s různými vizuálními prvky. Má možná spornou, už některých ohledech se už klišovitě opakující poetiku, ale je to vizuální poetika výrazná. Potíž je, že Brabec není scénárista a už vůbec není režisér.

Scénář filmu je nepropracovaný, a jakmile se začne nepromyšleně konkretizovat Máchou jen naznačený romantický příběh, začínají se objevovat neřešené rozpory a paradoxy a postavy ztratí na přesvědčivosti. Brabec své herce neumí režijně vést a jejich výkon je tak většinou komicky trapný.

Kdyby se Karel Hynek Mácha dnes probudil a šel na tuto hrůzu do kina, asi by si řekl, že netušil, až jak daleko mohla pokročit degenerace potomků.