Šli jsme s manželkou za mladíky, kteří dokončovali práci a poděkovali jsme jim za to, že někdo konečně udělal něco pro to, že nemáme pocit, že k domovu procházíme řití. Měli z toho sice asi šok, protože i já jsem byl v jejich letech přesvědčen, že padesátník je vlastně zombík (vím, o čem mluvím, mým rodičům bylo v době mého dospívání již přes padesát), ale nakonec jim asi ty hlasy ze záhrobí byly docela milé.

Nad vchod do podchodu ze strany metra se podařilo ještě umístit malé trojrozměrné graffiti, prostě takové domovní znamení (možná se to jmenuje jinak). Prostě bylo to hezké a byla z toho cítit snaha udělat něco poněkud příjemnějším. Upřímně jsem se těšil na to, až se dokončí druhá strana podchodu a uvažoval jsem o tom, že by bylo fajn použít i jeho strop. A pak přišel šok. Celý podchod je zase hnusně prakticky omyvatelně šedý a připomíná tak kanálek chlapeckých záchodků ZDŠ mého dětství. Plastiku někdo urazil i s kusem omítky.

Přemýšlím o tom, jak skutečné hodnoty dokážou vyprovokovat neuvěřitelnou energii k tomu, aby byly ničeny a poplivány. Nevím, zda to byl úřední šiml, nějaká šosácká domobrana nebo sprejerská konkurence, ale musím říci, že tupost celé akce nejvíce ze všeho ukazuje na úředníka, který má jistě v šanonu několik dopisů pracujících, kteří nechtějí procházet každý den k budování kapitalismu takovou uličkou hanby žido-negro-bolševicko-zednářského nepořádku a chaosu a očekávají nápravu.

Musím se přiznat, že jsem s určitou nadějí sledoval i stránky Festivalu Names a očekával jsem, že se náš podchod objeví v lokalitách, které mají pomocí graffiti být zvelebeny ze své hnusné šedivosti, ale marně. Dál tedy budu chodit na metro a od metra domů řití nebo záchodovým kanálkem svého dětství. Vždycky si přitom budu moci připomenout, že tenhle podchod je jen v malém tím, co budu prožívat na Letné, až se budu procházet kolem mnohaúrovňové betonové křižovatky a Národního stadionu místo vedle Národní knihovny (jakékoliv), až budu dalších 10 let jezdit do Tábora, Českých Budějovic a dále do Rakouska místo po dálnici po rozbité nebezpečné silnici číslo tři. Kolem stále početnějšího stromořadí pomníčků těch, kteří nedojeli. Budu mít možnost každý den si připomenout, že tudy chodím také proto, že jsem se ani nedošel zeptat na úřad, kdo za to může.

Prostě oni ti kazisvěti mají v sobě tak nějak víc energie, protože jsou nabití nenávistí ke všemu, co je nějakým způsobem přesahuje. Při jejich úrovni to je bohužel prakticky cokoliv. A nedají pokoj, dokud to nezatřou, nezboří, nezruší nebo nezakážou. A kupodivu to nejsou socialisti...

Proti takovým je naše radost z něčeho pěkného příliš malým a tichým hlasem, který umí spolehlivě udupat se slovy, že co se nelíbí všem, to nemůže vzniknout. A tedy to, co se může líbit všem, je jedině to, co nikdy nevznikne. Takže nejlepší je všechno tak nějak průměrné, šedé, relativní, praktické, samofinancovatelné, nejlépe omyvatelné až splachovací. Prostě normalizovaně normální. Musím se přiznat, že si díky své nečinnosti začínám připadat nejen spláchnutý, ale také trochu splachovací. Možná znormalizovaný...

Takže zavolám na úřad.