Nechtěl jsem o šedesátém osmém nic psát. Objevilo se toho tolik, že už se člověk bál otevřít i konzervu... Nicméně jsem z napsaného necítil žádnou bitku. Možná je to tím, že lidé mají každý jeden ve svém pohledu na šedesátý osmý víceméně jasno, včetně toho, že řada z nich nemá žádný, protože je to pro ně něco jako selské bouře v Německu anebo je to prostě nezajímá vůbec. Myslím si, že kouzlo šedesátého osmého je v tom, že umí každému nabídnout oporu pro jeho názor. Něco se dělo, docházelo k reálným posunům, které se odrážely v životech a osudech jednotlivců i celých rodin. Tak tomu bylo tradičně v oněch osmičkových letech a já jen doufám, že rok 2008 bude čestnou výjimkou.

Možná by stálo za to položit si otázku, jaký byl reálný výsledek celého procesu, který nese název Pražské jaro. Z hlediska reálné změny na geopolitické mapě světa nedošlo k ničemu jinému, než k tomu, že se sovětská vojska dostala na dotek s americkými i na Šumavě a v Kremlu zmizel ze strategické mapy blízkého pohraničí nebo satelitů nepříjemný, Sovětskou armádou neobsazený klín, který se dotýkal v délce 92 km přímo sovětské hranice a navíc byl konstruován po první světové válce v Trianonu jako určitý svorník a dopravní koridor Západ- Východ.

Po 21. srpnu někdo vzal v hlavním stanu červenou nebo jinou tužku a prostě ten klínek zamaloval a bylo hotovo. Na opačné straně došlo k malé estrádě, ale tak jak bylo předem dohodnuto v Jaltě a konzultováno mnohokrát později, Západ respektoval, že tady je to prostě Krakonošovo – Brežněvovo a tam si může dělat Sovětský svaz v zásadě, co chce. Je velmi obtížné v tomto tehdy důsledně bipolárním uspořádání světa rozhodnout, kdo a z jaké pozice rozehrál hru, která takový vojenský krok SSSR k železné oponě legitimizovala. Kdo byl „na forhontě“ a kdo také nakonec bral klíčovou výhru. A do jaké míry je jakákoliv výhra stigmatem budoucí prohry. Moudrý muž je vždy vítězem jen napůl, říká Kaptah Sinuhetovi a je pravda všech pravd o vítězstvích a prohrách.

Poučení z krizového vývoje nám říká, že to byly západní diverzní centrály, kdo sel vítr, ale nelze vyloučit, že na politickém kvasu v Československu měl zájem i SSSR nebo alespoň některé mocenské proudy v jeho vedení. Československé tání let šedesátých to mohl to být důkaz Chruščovovského uvolnění, stejně jako znak Chruščovovy slabosti, která vedla k jeho pádu. Brežněvovi se to mohlo hodit hned dvakrát. Jednou k odstranění Chruščova a podruhé k onomu vojenskému vyrovnání na železné oponě.

Pravdou je i to, že šedesátá léta byla plná vzájemných šťouchů a podfuků, informačních i dezinformačních her. Tak jako padesátá, sedmdesátá a tak pořád dokola. Možná to byly skutečně USA, které viděly za dva až tři rohy a kalkulovaly na dlouhodobou ztrátu prestiže SSSR díky jeho vesměs násilným postupům ve sféře jeho zájmů.

Myslím, že je velice sporné preferovat nějaký možný scénář a na základě něho soudit, kdo a co dělat měl, mohl nebo naopak neměl nebo dokonce nesměl. Ještě pomýlenější ale je snažit se o nějaký univerzální výklad. Peter Weiss dobře ví, že podobně mnohostranný a bohatý je pohled na Slovenské národní povstání. Stejně takový pestrý a možná vášnivý bude dlouho a dlouho pohled na Sametovou revoluci nebo na rok 1948 i 1938.

Vzpomeňme si jenom na tu záplavu pamětí všech, kteří byli přitom a bez nichž by se nic nestalo. Vzpomeňme na ono hloupé dělení na Vítěze a Poražené, které dokonce tvořilo základ názvu jedné velice tlusté dvojdílné knihy, která za pár měsíců spadla z původní tisícikoruny na cenu papíru na kornouty a ještě byla drahá. Jeden čínský politik nedávno řekl, že na vyslovení soudu o Velké francouzské revoluci je ještě příliš brzo...a to skromně pomlčel o zvláštní čínské libůstce, kterou je synchronicita, která nám říká, že některé věci prostě jen tak nastanou bez zjevné příčiny vedle sebe, aniž by je něco spojovalo.

Šedesátý osmý je i velkým poučením pro hodnocení kavkazského konfliktu, kde rovněž už má skoro každý svou pravdu a nechce z ní slevit. Srovnává se to pořád dokola, ale málokdo se doposud zamýšlel nad tím, kde asi ležel ten klíčový konflikt, kdo se chtěl vymanit z čího vlivu, kdo chtěl komu říci, že je konec vměšování. Osetinci Gruzíncům, Gruzínci Rusům nebo Rusové USA nebo naopak USA hledaly cestu jak elegantně vycouvat z pozice světového četníka a přitom si ještě ovlivnit domácí scénu před volbami?!? Kdo koho vlastně ovládal a kdo se chtěl osvobodit od koho, to zůstane dlouho otázkou a každý vztah poskytuje dobrý příběh a najde své zastánce i odpůrce. Jinak budou mluvit účastníci, jinak ti co stříleli a onak ti, co po nich stříleli. Jinak ti, kterým to přineslo dobré a jinak ti, co jim to přineslo zlé. Úplně jinak jen ti, co o tom četli nebo slyšeli. Pravdou je, že i mnoha desítkách let nebude jasné, jak to vlastně bylo.

Vždy, když přemýšlím o tom, kde je pravda o věcech a jevech které mne obklopují, tak mi na mysli vytane obraz korýše, který je přirostlý na trupu lodi pod čarou ponoru unášen oceánem. Moc by mne zajímal jeho názor na svět nebo alespoň na ten divný zvuk, který ho provází po většinu života. V každém případě si ale myslím, že co korýš, to názor. Netrápí mne, že někdo říká o něčem to, či ono. Pořád mne ještě daleko více těší to, že to říkat může. Petrovi Weissovi bych rád vzkázal, že určitě přijde doba, kdy se budeme k odkazu roku 68 vracet jako k cenné inspiraci. Ale jenom tehdy až pochopíme, že rok šedesátý osmý nebylo jen Pražské jaro. A že světu přinesl daleko více než jen Dubčeka v plavkách.

Mimochodem už ve svém názvu má Pražské jaro, tento významný československý společenský v rámci celosvětového společenského a hodnotového kvasu, přídavné jméno, pro které není na Slovensku příliš populární...