30. 4. 2008
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
30. 4. 2008

K SVÁTKU PRÁCE

Miloš Pick: Zápas o pětidenní pracovní týden v éře reforem

Jednou z významných součástí ekonomických reforem šedesátých let bylo i zavádění pětidenního pracovního týdne. Dnes, kdy je samozřejmostí včetně volných sobot a dvoudenního víkendu, může se zdát i jeho zavádění stejnou snadnou samozřejmostí, k níž stačilo pouhé politické rozhodnutí. Ve skutečnosti šlo nejen o velice náročný ekonomický a sociální proces, ale - jak se ukázalo – i o více než patnáctiletý politický zápas.

Jeho počátek byl otevřen odchodem Stalina a  příchodem Chruščovovy éry v Sovětském svazu. Jestliže prioritou Stalinovy strategie byla příprava na válku ,a tedy v hospodářské politice zbrojení, založené na výstavbě těžkého průmyslu, Chruščov vyhlásil roku 1956 strategii mírového soužití a soutěžení, a tedy v hospodářské politice prioritu zvyšování životní úrovně. Tento obrat se bezprostředně týkal i politiky v oblasti práce a pracovní doby. Součástí strategie přípravy na válku a zbrojení bylo i „utužování pracovní kázně“, což u nás – kromě jiného – bylo spojeno se zrušením placených přestávek na jídlo a oddech. Součástí strategie zvyšování životní úrovně.bylo naopak i Chruščevem vyhlášené zkracování pracovní doby na 41 hodin týdně, a to zkracováním směn.

V podmínkách našeho začlenění do sovětského bloku to představovalo otevření cesty ke zkracování pracovní doby i u nás.

Hlavní koncepční otázky

Tohoto impulsu bylo využito k vytýčení cíle zkrátit i u nás týdenní pracovní dobu na 40-42 hodin. Při projektování realizace tohoto cíle bylo nutno řešit především tři vzájemně se prolínající zásadní otázky:

  • zda podle „sovětského vzoru“ zkracovat směny nebo podle zkušeností ekonomicky vyspělých zemí zavádět pětidenní pracovní týden,
  • zda a v jaké míře uhradit odpadlou pracovní dobu zvýšením produktivity či zaměstnanosti a
  • jaký zvolit postup uskutečnění tohoto dlouhodobějšího cíle.

Již první teoretické poznatky i zkušenosti vyspělých zemí vedly jednoznačně k návrhu na zavádění pětidenního pracovního týdne. Dvoudenní pracovní volno je mnohem větším přínosem pro zvýšení životní úrovně než kratší směna, zdůvodňovaná zvětšením možností zvyšování kvalifikace. Dvoudenní volno je proto i silnějším motivačním faktorem pro nezbytné zvyšování produktivity i intenzity práce. Odpadnutím jednoho pracovního dne automaticky odpadne i cesta do a ze zaměstnání, která (podle tehdejších průzkumů) představovala v průměru asi jednu hodinu (tam a obdobně zpátky), nemusela se uhrazovat zvýšením produktivity a naopak přinášela úspory v dopravě.

Jak se však ukázalo, navzdory jednoznačným výhodám narazil tento návrh od počátku na tvrdý politický, ideeologicky motivovaný opor konservativců - dvoudenní víkend je zburžoaznění (Bruno Köhler, tajemník Ústředního výboru KSČ).

Zdánlivě jednoduchá otázka, jak uhradit odpadlou pracovní dobu, která představovala asi 15-20% původní pracovní doby, byla také předmětem počátečních sporů. Bilančně-plánovací přístup sváděl k malé násobilce: představuje to (v celém Československu) až milion pracovníků a setrvale nedostatková ekonomika „nemá lidi“. Takovému zjednodušenému přístupu nahrávaly i některé populistické představy na Západě, že zkracování pracovní doby povede ke snižování nezaměstnanosti.

Ekonomická teorie (včetně Marxe) i měření intenzity práce československými fyziology práce (včetně tehdejšího nestora fyziologů docenta Beno) však naznačovaly, že intenzita práce je v jistých mezích „nepřímo úměrná délce pracovní doby“. Také praktické zkušenosti vyspělých zemí ukazovaly, že je možno odpadlou pracovní dobu převážně uhradit zrychlením růstu hodinové produktivity práce, a to nejen na základě technicko-organizačních opatření, ale částečně i zvýšením intenzity práce. Vyžadovalo to ovšem vytvořit motivační předpoklady především solidárním zkrácením pracovní doby pro celý podnik (závod) bez ohledu na nestejný přínos jednotlivců ke zvýšení výkonnosti. V tom je rozdíl od soudobého zavádění individuelně zkrácených pracovních úvazků. které nemůže zrychlit celkový pracovní rytmus podniku a tedy ani růst produktivity práce a spíše částečně přispívá ke snížení nezaměstnanosti..

Porce odpadlé pracovní doby byla přitom zmírněna i částečným prodloužením směn kromě nepřetržitých a třísměnných provozů, kde se zaváděl 40tihodinový pětidenní pracovní týden při ponechání osmihodinových směn (zavedením čet střídačů); v dvousměnných provozech se směny prodloužily na osm a čtvrt a v jednosměnných provozech na osmapůl hodin. Takto zkrácená pracovní doba představovala tedy v průměru kolem 42 hodin týdně. Výsledný návrh předpokládal, že odpadlá pracovní doby bude asi z devíti desetin uhrazena zvýšením hodinové produktivity a jen ve zbylém rozsahu byla „pocukrována“ zvýšením zaměstnanosti na nejobtížnějších úsecích (doly, kontinuální provozy zvláště v hutním a chemickém průmyslu, v dopravě). Tyto předpoklady byly plně potvrzeny dosaženými výsledky, obdobně jako na Západě.

Z uvedených předpokladů vyplývalo, že takový koláč nelze ukrojit jedním skokem v produktivitě a bez toho by došlo k ohrožení růstu, ba přímo k propadu a rozvrácení ekonomiky. Mohl to být jen postupný, víceletý proces, aby podniky dostaly dostatečný čas na přípravu. Nejprve tedy byl zvolen postup podle odvětví, kdy skupiny odvětví dostaly asi dvou-tříletou (částečně se překrývající) lhůtu, obdobně třeba jako v SRN. Později byl však zvolen racionálnější postup - zavést všem nejprve každou čtvrtou, potom každou druhou a až potom všechny čtyři volné soboty. Každý podnik měl při tomto postupu více let na přípravu. Jednotlivé kroky byly přitom spojeny se změnou jízdních řádů pro volné soboty. Přestože si na příklad titulky rakouského bulvárního tisku z těchto našich „barokních“ jízdních řádů dělaly legraci („pátek jako sobota, neděle jako pondělí“), některé vyspělé země tento náš postup později napodobily.

Skutečný postup a výsledky

Iniciativy v řešení těchto otázek se v tehdejší hierarchii státních orgánů ujala Státní plánovací komise (SPK) a její odbor práce , vedený K. Vyhnalíkem. Potom k  řízení tohoto procesu vytvořila - z pověření vlády – Ústřední komisi pro zkracování pracovní doby. Jejím předsedou byl K. Vyhnaík, tajemníkem M. Pick a odborným zázemím jím vedené oddělení produktivity. Byla v ní zastoupena centrála odborů, ministerstva i krajské národní výbory a „průřezoví“ odborníci, jako hlavní hygienik Československa prof. Škovránek, odborníci na energetiku a dopravu.

Již první návrh (1956) přijmout cílové postupné zavedení 40-42 hodinového pracovního týdne podle výše uvedených zásad, jako první krok zavést jednu volnou sobotu a současně s tím obnovit placené přestávky na jídlo a oddech (půl hodiny za směnu) měl „šalamounsky“ smíšený výsledek, který naznačil mantinely budoucích zápasů. Byl přijat cíl postupného zkracování týdenní pracovní doby na 40-42 hodin. Místo jedné volné soboty však byla sobotní směna zkrácena na šest hodin – kdo chtěl, mohl to považovat za počátek odstraňování sobotních směn, kdo chtěl, mohl to považovat za počátek zkracování směn. Placená přestávka byla přijata.

Potom byl přijat postup podle odvětví, počínaje pracovně nejobtížnějšími, doly a hutěmi. V těchto třísměnných a nepřetržitých provozech byl zaváděn 40hodinivý pracovní týden s osmihodinovými směnami zaváděním směn (čet) střídačů. S ročním předstihem byl v těchto odvětvích tento krok zkušebně uskutečněn na dvou podnicích a potom byl umožněn ostatním podnikům podle připravenosti. Pro dvousměnné a jednosměnné provozy tím zůstala otázka pětidenního pracovního týdne nerozhodnuta.

Později však došlo k přerušení tohoto postupu a dalšího řízení – asi na dva roky – se ujala Komise ÚV KSČ, vedená tajemníkem Köhlerem. Ta centrálně rozhodovala o zkracování pracovní doby v jednotlivých podnicích důlního průmyslu.

Na počátku šedesátých let však byla tato komise zrušena. Možná i s rozvíjením celkového reformního klimatu, zaměřeného postupně na celkovou změnu společenského systému, na vytváření demokratického a tržního socialismu. Krok za krokem narůstala síla reformátorů a slábla síla konzervatvců. Součástí tohoto procesu se stal i zápas o pětidenní pracovní týden a řízením zkracování pracovní doby byla opět pověřena uvedená komise SPK, na jejíž návrh byl přijat nový postup: od roku 1964 byla každá čtvrtá sobota volná a potom od roku 1966 každá druhá sobota. volná Tím byla definitivně zakotvena koncepce pětidenního pracovního týdne.

Závěrečný krok přechodu na pětidenní pracovní týden byl načasován – spolu se změnou jízdních řádů - na 29. září 1968. Do toho přišla 21. srpna Brežněvova vojenská invaze k potlačení našich reforem. „Utekli“ jsme z dovolené a sešli jsme se hned v prvních chvílích, kdy politické vedení země bylo ještě internováno v Moskvě. Hledali jsme odpověď na otázku, jak postupovat za této situace. Nejprve to vypadalo, že jsme „generálové odříznutí od vojska“ - okupační vojska přerušila meziměstskou telefonní centrálu. Vtom se ozvala Plzeň, že je zapomněli vypojit a mohou nám ostatní kraje svolat štafetou, protože mezi kraji horizontálně funguje telefonní spojení.

Ústřední komise pro zkracování pracovní doby se sešla za těchto „polních“ podmínek. Položili jsme postupně dvě otázky: „Spustit to“ 29. září podle programu bez ohledu na risika, že případný zmatek se může dobře hodit okupantům, kteří předstírají, že sem přišli „dělat počádek“. Jednomyslná - možná emocionální - odpověď všech bez výjimky, od Plzně až po Košice, zněla: „Spustit to. Je to legitimní program naší - byť vězněné – vlády“. Druhá otázka: „ Nemůžeme dnes zabezpečit dokončení tisku jízdních řádů - tiskárny tisknou letáky proti okupantům.“, Odpověď byla stejně jednomyslná: „Nestarejte se!“

Tak se i stalo. Za tři týdny byla zahájena závěrečná etapa přechodu na pětidenní týden a v souvislosti s tím vyjely vlaky - včetně mezinárodních rychlíků - i všechny autobusy podle nových jízdních řádů, cyklostilovaných na okresech „na koleně“ a vylepených na každé zastávce. A „do roka a do dne“ bylo dosaženo prvních výsledků, které by byly husarským kouskem i „ v mírových dobách“. Růst ekonomiky (národního důchodu) se v podmínkách dovršeného přechodu na pětidenní pracovní týden nejen nezpomalil, ale vzrostl v roce 1969 o sedm procent a hodinová produktivita o deset procent. Byl to jistě především výsledek víceleté přípravy podniků.i ochoty lidí, zvýšit i intenzitu práce „na oltář“ takto zkrácené pracovní doby. Nebyla to však jen ekonomická a sociální operace. Byla to i forma protestu proti okupantům a odhodlání: „Navzdory tankům, reformy si vzít nenecháme!“ Nebylo to dílo jen desetitisíců těch, kteří tento proces řídili na podnicích a národních výborech. Takový růst produktivity, jakkoli to zní kýčovitě, byl dílem miliónů. Chtěl bych se alespoň teď, po 40 letech, před nimi sklonit.

Tím však ale ještě tento zápas neskončil. Na počátku sedmdesátých let jsme se dozvěděli, že někteří horliví vysocí činitelé připravili vládě návrh na „odstřelení“ pětidenního pracovního týdne jako projevu dovršení normalizační konsolidace. Snad měli „dobrý“ úmysl, vyžebrat si za obětování pětidenního pracovního týdne zmírnění politických čistek. To však bylo málo reálné vzhledem k tomu, že právě upevnění politické moci bylo hlavním cílem okupantů i našich normalizátorů. Pětidenní pracovní týden by však byl pohřben nevratně.

Zatímco konzervativní političtí pohlaváři se chystali k dovršení těchto svých ideologických válek, pohled odborníků byl již naštěstí racionálnější. V tehdejší hierarchii orgánů Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) byla na nejnižším jejím stupni i pracovní skupina expertů pro produktivitu. Vedoucími národních delegací byli většinou ředitelé odborů práce Státních plánovacích komisí a to tehdy bylo více než ministři práce. Byli to vzdělaní a vlivní lidé - za Sovětský svaz syn „odbojného“ maršála Moskalenka. Předsedou pracovní skupiny byl Karel Vyhnalík. Za ta léta jsme měli příležitost přesvědčit je o výhodách pětidenního pracovního týdne.

Tehdy, po politických čistkách, jsme již oba - K. Vyhnalík i já - byli exkomunikováni z vedoucích funkcí i z uvedené pracovní skupiny. Přece jen se však podařilo, aby slovenské ministerstvo práce svolalo do Bratislavy seminář expertů zemí RVHP ke zkracování pracovní doby. Tam, do bratislavské televize, vyhlásili sovětští experti, že v Sovětském svazu je již připraven přechod na pětidenní pracovní týden. Ostatně obdobně i experti NDR. Normalizátoři se potom zalekli a ustoupili od svých záměrů zrušení pětidenního pracovního týdne. To byla naše labutí píseň za pětidenním pracovním týdnem, i když jsme již leželi na lopatkách.

Některá poučení

Pětidenní pracovní týden byl u nás zaváděn souběžně s předními peletony západní Evropy v návaznosti na obdobný krok (pětidenní čtyřicetihodinový pracovní týden) Rooseweltova New Dealu v třicátých letech. Tím byl i u nás korunován historický zápas socialistického hnutí za zkracování pracovní doby od počátků kapitalismu, kdy pracovní doba dosahovala 10-12 hodin při šestidenním pracovním týdnu.

V západních zemích potom proces zkracování pracovní doby pod 40 hodin týdně pokračoval zejména zvýšeným uplatňováním kratších pracovních úvazků, byť v nestejné míře, takže v roce 2006 činila celková pracovní doba od 31 hodin v Nizozemí po 43hodin v Řecku – a tedy 37 hodin v průměru zemí EU 15. U nás, v době normalizačního temna, bylo úspěchem, že se alespoň ani normalizátorům nepodařilo pětidenní pracovní týden zrušit a ten je jedinou z reforem šedesátých let, která nebyla potlačena.

V dnešním pohledu se domnívám, že v opačném případě by nebyl obnoven nejen do konce normalizace, ale možná dodnes. Určitě ne v dobách „transformačních krizí“, v jejichž důsledku bylo předlistopadové reálné úrovně hrubého domácího produktu (z roku 1989) znovu dosaženo až v roce 2001. A sotva i v éře soudobých nájezdů na okleštění evropského sociálního státu. Jejich součástí jsou i snahy o opětné prodlužování pracovní doby v některých zemích (zejména v Rakousku, Belgii, Francii) či v některých nadnárodních společnostech (jako např. Siemens, Volkswagen), a to především u plných úvazků, což je ten nejhorší mix nejen pro životní úroveň, ale i pro produktivitu.

V obecnějším pohledu platí, že i u nás byl zápas o pětidenní pracovní týden v šedesátých letech úspěšně dovršen především proto, že se stal součástí vlny širších reforem, směřujících k demokratickému a tržnímu socialismu, stejně tak jako v západní Evropě byl součástí tehdejší reformní vlny, rozvíjející evropský sociální stát. Platí to i naopak. Současné tlaky na prodlužování pracovní doby jsou součástí zpětnému chodu dějin, globální vlny antireforem, oklešťujících sociální stát.

Konec éry jednopolárního světa otvírá však naděje obratu. Dokáží reformní síly rozvinout novou éru reforem včetně pokračování historického procesu zkracování pracovní doby?

Autor je nestorem české makroekonomie, byl dlouhodobě činný jako poradce ČMKOS. Psáno pro magazín Sondy a Britské listy.

                 
Obsah vydání       30. 4. 2008
1. 5. 2008 Máj pro dělníky, sufražetky i katolíky Štěpán  Kotrba
1. 5. 2008 1. máj : shromáždění
30. 4. 2008 Miloš Pick: Zápas o pětidenní pracovní týden v éře reforem Miloš  Pick
1. 5. 2008 Michael  Marčák
1. 5. 2008 ČSSD pomohla vládě vyslat vojáky do úderných akcí USA v Afghánistánu Andrea  Cerqueirová
30. 4. 2008 Britská MI5 si objednávala v Pákistánu mučení osob obviněných z terorismu
30. 4. 2008 „Fog of War“ nad Brdy? Karel  Dolejší
1. 5. 2008 Proč Condoleeza také nepodepsala (prozatím)? Jaroslav  Kuba
1. 5. 2008 První zaměstnanci ČST vzpomínali na začátky televizního vysílání
1. 5. 2008 Ponořte se s námi do hlubin historie
30. 4. 2008 České klenoty, Česká koruna, Česká země, Česká televize… Michal  Rusek
1. 5. 2008 Michael  Marčák
30. 4. 2008 ODS na pražském magistrátu: Modleme se, aby šlo jen o tupost, či korupci Bohumil  Kartous
30. 4. 2008 Proč jsem si koupil nový deštník po návštěvě léčebny dlouhodobě nemocných Wenzel  Lischka
30. 4. 2008 Řízená péče ve zdravotnictví - proboha, ne z USA! Petr  Wagner
30. 4. 2008 Věda je součástí národní kultury František  Řezáč
30. 4. 2008 Jak budou demonstrovat antikomunisté? Vladimír  Tupáček
30. 4. 2008 Válka velkých osmiček aneb Všichni ztratili paměť? část II. Josef  Brož
30. 4. 2008 Výstava a tematický večer o roce 1968 v Československu
30. 4. 2008 Pokořená kóta 718 Štěpán  Kotrba
30. 4. 2008 Vyjádření Ivana Davida k odvolání z funkce ředitele PL Bohnice
30. 4. 2008 Jak se dělá historie: 1968 jinde a jinak Michal  Vimmer
30. 4. 2008 Pane redaktore, proč ten výsměch? Jan  Neoral
30. 4. 2008 Spisovatelé protestují, že Tesco potlačuje svobodu projevu
30. 4. 2008 Čtrnáct bodů pro oficiální verzi o 11.září 2001
30. 4. 2008 Bolívie: Santa Cruz rozhodne Simone  Radačičová
30. 4. 2008 Protest v britském deníku The Times proti udělení Nobelovy ceny
30. 4. 2008 Věnec sonetů Jaroslav  Seifert
30. 4. 2008 Vláda prý prosazuje své představy téměř bez výjimky silou koaličních hlasů Jan  Sova
30. 4. 2008 Neoliberalismus, pojmy a česká translace Stanislav A. Hošek
30. 4. 2008 Férová škola
29. 4. 2008 Podpořme společně akci Greenpeace
29. 4. 2008 Fico varuje pred energetickou vojnou v Európe
29. 4. 2008 Jak jsem sežral koně Milan  Daniel
29. 4. 2008 Brdské jaro 2008 Pavel  Čámský
29. 4. 2008 Obrodný proces v Semilech
29. 4. 2008 Dva tisíce slov
30. 4. 2008 Vznik KANu Jiří  Jírovec
29. 4. 2008 Vaše nynější krize Ivan  Sviták
29. 4. 2008 O tom, co se dělo v Československu před čtyřiceti lety, se neví nic Jan  Čulík
29. 4. 2008 Válka velkých osmiček aneb Všichni ztratili paměť? Josef  Brož
29. 4. 2008 Objektivně na rok 1968 pohlédnou až příští generace Boris  Cvek
29. 4. 2008 Skutečná alternativa se může zrodit z praxe, ne pouze v pracovnách filosofů Michael  Kroh
30. 4. 2008 University of Nottingham: A new post of Lecturer in Russian Studies
29. 4. 2008 Krátká paměť voličů, aneb Slabá stránka zastupitelské demokracie Uwe  Ladwig
29. 4. 2008 Schwarzenberg Rice Bush! Ivan  Větvička
30. 4. 2008 Hospodaření OSBL za březen 2008

1. máj RSS 2.0      Historie >
30. 4. 2008 Miloš Pick: Zápas o pětidenní pracovní týden v éře reforem Miloš  Pick
20. 9. 2007 Senát: Kdo je proti lásce, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko NE Štěpán  Kotrba
11. 5. 2007 Neofašisté pochodovali 1. máje za asistence policie, Mladá fronta Dnes si plete pojmy   
11. 5. 2007 Dozvuky 1. máje 2007: Oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele Štěpán  Kotrba
1. 5. 2007 Máj pro dělníky, sufražetky i katolíky, ale ne pro neonacionalisty Štěpán  Kotrba
1. 5. 2007 Niečo milé Michal  Polák
30. 4. 2007 Mácha a tradice Prvního máje Petr  Kužvart
30. 4. 2007 1. máj: Mladí sociální demokraté jdou protestovat proti akci neonacistů z Národního sjednocení a Vlastenecké fronty Petr  Dolínek
29. 4. 2007 1. máj a jak je to spasením Zdeněk  Bárta
5. 5. 2006 ...večerní máj, byl práce čas... Karel  Dolejší
4. 5. 2006 První máj včera, dnes a zítra Pavel  Pečínka
2. 5. 2006 1. máj: Německá koalice hledá svou tvář Richard  Seemann
29. 4. 2005 1. máj - Svátek práce v Praze: demonstrace levice i pravice, anarchisté v Brně   
11. 5. 2004 1. máj 2004 – ľavica mimo mesta Martin  Muránsky
3. 5. 2004 Vítej v EU, Stando! Štěpán  Kotrba

Socialistická politika a ekonomika RSS 2.0      Historie >
30. 4. 2008 Miloš Pick: Zápas o pětidenní pracovní týden v éře reforem Miloš  Pick
20. 4. 2008 Buduje si Paroubek v ČSSD křesťanskou kamarillu na svou podporu? Štěpán  Kotrba
14. 3. 2008 Test teorie praxí: vezmi ideologii za slovo! Michael  Hauser
29. 11. 2007 Když kritizuju, mám něco i vymyslet aneb jak sladit pracovní a rodinný život jinak, než Topolánkova milenka? Anna  Čurdová
18. 10. 2007 Náhradní výživné znovu na scéně aneb ODS chce zakázat rozvody Anna  Čurdová
13. 9. 2007 Příliš liberální vláda, kurvy, hornice a dětští otroci Štěpán  Kotrba
11. 9. 2007 Modernizace ČSSD Josef  Vít
31. 3. 2007 Chce být Miloš Zeman Lafontainem českých důchodců? Štěpán  Kotrba
20. 2. 2007 Archivní svědectví: Tvrdík chtěl smlouvu s Američany podepsat už v roce 2002 Štěpán  Kotrba
11. 1. 2007 Desatero programových podmínek ČSSD pro toleranci vlády   
4. 1. 2007 Miloš, Gert, Milan, Frau A a vize budoucnosti Miloš  Pick
31. 12. 2006 Jak sesbírat moudrost civilizace na rozcestí Tibor  Vaško
21. 12. 2006 Agenda 2010 není ústupem z programových pozic ČSSD – je to přímo dezerce Martin  Kunštek
19. 12. 2006 Agenda 2010 není ústupem od programových pozic Jiří  Havel
15. 12. 2006 Mlátit ženy je mezi českými muži rozšířené hobby Irena  Ryšánková

Sociální vědy aplikované do života RSS 2.0      Historie >
30. 4. 2008 Miloš Pick: Zápas o pětidenní pracovní týden v éře reforem Miloš  Pick
18. 10. 2007 Náhradní výživné znovu na scéně aneb ODS chce zakázat rozvody Anna  Čurdová
9. 8. 2007 Idea levice Eli  Zaretsky
2. 12. 2006 Pomoc problémovým regionům podle Murphyho a ODS Petr  Wolf
25. 10. 2004 Nečiň jiným, co nechceš, aby činili tobě Štěpán  Kotrba
4. 10. 2004 Kouzlo nechtěného… Ladislav  Žák
30. 9. 2004 Když sociolog nerozumí věcem kolem sebe Ivo  Bystřičan
29. 9. 2004 Média a počítače mají zásadní vliv na myšlení, postoje názory, hodnoty, estetiku a životní styl Petr  Sak
14. 7. 2004 Vzdělání jako nástroj individuálního prospěchu? Bohumil  Kartous
21. 5. 2004 Mládež na křižovatce: Životní cíle, životní problémy a životní dráha Petr  Sak, Karolína Kolesárová-Saková
15. 12. 2003 Konečným cílem PR je důvěra Zdeněk  Verner
24. 3. 2003 Faktory ovlivňující a posilující mír Petr  Sak
6. 1. 2003 Přesný součet nepřesných čísel Štěpán  Kotrba
5. 6. 2002 8.   Politika v nejisté společnosti Jan  Keller