16. 7. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
16. 7. 2007

Superprestižní pořad Jana Krause legitimuje osobnosti

Tři zásadní omyly Jana Čulíka

Pořad Jana Krause "Uvolněte se, prosím" v současných českých poměrech nepředstavuje žádnou "nezávaznou legraci", nýbrž mediální "superligu", do níž je naprosto prestižní záležitostí se dostat. A to i z hlediska hostů. Na toho, kdo byl vybrán, dopadne nutně i cosi z Krausovy současné společenské prestiže. Tím, že byl dotyčný vybrán, je už automaticky potvrzeno, že to je "někdo".

V rámci mimořádně závažné a inspirativní debaty vyprovokované prezentacemi bývalého "dvojitého agenta" Karla Koechera jednak v pořadu Jana Krause "Uvolněte se, prosím" , jednak přímo na stránkách Britských listů se Jan Čulík v článku "Máme kádrovat autory" snaží zdůvodnit, proč pokládá otevřenost Britských listů pro takové autory za přijatelnou a proč naopak jsou kritiky této otevřenosti zcela neoprávněné.

Aniž bych se chtěl jakkoliv teď zabývat onou základní tezí -- že možnost publicity pro takové autory je vpořádku -- podrobím kritice argumenty, kterými Jan Čulík tuto tezi zdůvodňuje. Na rozdíl od ní je totiž celkem jasně možno tyto argumenty prokázat jako neplatné (resp.invalidní). Budu se jimi zabývat v pořadí, z něhož lépe vynikne jejich neudržitelnost.

1. omyl: Prezentace v médiích jako zdroj legitimity

Jan Čulík napsal:

Je mi jasné, že Pacnerovo rozhořčení vyvolala jeho v podstatě komunistická představa, že vystoupení v mainstreamových médiích člověka v české společnosti legitimuje. Je to opravdu myšlenka naprosto bolševická - předpokládá, že jen my, co vládneme, máme ten správný názor, a my určujeme, koho schvalujeme, ten se smí dostat do médií. Vylučování části společnosti ze společenského diskursu byla myšlenka stalinistická. Divím se, že se jí ani skoro po dvaceti letech někteří v české společnosti stále nezbavili.

Jan Čulík tu správně hledá ústřední důvod rozhořčení Karla Pacnera (a celé řady dalších kritiků prezentace Karla Köchera) v tom, že za tím je představa o legitimační moci takové prezentace z hlediska akceptovatelnosti dotyčného pro společnost. Osudně se ovšem Jan Čulík mýlí v tom, že by tato "představa" byla pouze myšlenkou -- dokonce bolševickou. Tato představa je (bohužel) odrazem reality. A to samozřejmě mnohem masivněji reality naší, postkomunistické, ale i reality celé mediálně ovládané společnosti Západu. Že to není jen "náš" -- bolševický -- výmysl, prokazuje přece exemplárně případ s prezentací srbského zločinného generála Arkana v BBC, na něž sám Jan Čulík upozorňuje "Je pošetilé kádrovat názory lidí".

Takové poskytnutí legitimity určitému člověku ze strany médií má přitom tři důvody, které se musejí vzájemně setkat, aby bylo dosaženo potřebné účinnosti:

a) Média jsou ve společnosti možným zdrojem legitimity. Tento předpoklad je splněn paušálně v celé západní společnosti, neboť v ní dnes hrají -- zejména v důsledku potlačení až likvidace lokálních "agor" a z nich pocházejících "lokálních názorových vůdců" -- svou všudypřítomností a celospolečenskou akceptovatelností roli nepominutelného "hráče" v boji o veřejné mínění, většinou hráče dominantního, někde pak téměř monopolního (viz dále).

(Pozn: (Tento proces) vynáší na povrch etické důsledky degradace veřejných prostorů. Na místech, kde se lidé setkávali se také tvořily normy -- takže spravedlnost mohla být konána a rozdělena horizontálně, což hovořící přetavovalo v komunitu, již vyčleňovala a integrovala společná kritéria. Teritorium zbavené veřejného prostoru skýtá malou šanci, že se bude debatovat o normách a že se spolu jako předmět srovnávání a vyjednávání střetnou hodnoty. Verdikty o správném a špatném, krásném a ošklivém, náležitém a nepatřičném užitečném a neužitečném mohou přicházet pouze shora, ze sfér, jež zřídkakdy pronikne oko i toho nejbystřejšího pozorovatele. Takové soudy jsou nezpochybnitelné, protože soudcům není možné adresovat žádnou otázku, neboť tito soudci po sobě nezanechávají adresu -- dokonce ani e-mailovou -- a nikdo si nemůže být jist, kde vlastně sídlí. Pro "lokální názorové vůdce" nezbývá prostor; žádný prostor nezbývá ani pro "lokální názor" jako takový. Vynesené soudy nemusí mít žádné styčné body se způsobem života na místní úrovni, ale jejich tvůrci ani nemínili nechat je ověřit zkušeností lidí, k jejichž chování se vyjadřují [Zygmunt Bauman: Globalizace. Důsledky pro člověka s.35])

b) Média jsou dominantním zdrojem veřejného mínění (a tím i legitimity). Do jaké míry tohle platí jinde než u nás (resp. v postkomunistických zemích), nechám na posouzení jiným (z Tyranie médií od Ignacia Ramoneta se jeví, že to i tam bude dost podobné). U nás je ovšem tato dominance dána jednak tím, že prakticky všechny ostatní možní "konkurenti" z občanské společnosti (university, církve, odbory, spolky atd.) jsou zcela odsunuti na okraj a jejich názor většinu společnosti vůbec nezajímá, takže ani nikomu nemohou nějakou legitimitu poskytnout (fakt, že někdo je rektorem Karlovy university neznamená z hlediska současných poměrů u nás pro jeho legitimitu zdaleka tolik, jako pro jiného účast -- natož vítězství -- v reality show na komerční televizní stanici). S tím se pojí druhý důvod: média jsou dlouhodobě nejdůvěryhodnějšími institucemi u nás -- od roku 1995 se důvěra v ně pohybuje stále mezi 60 až 75% (viz např. pravidelný výzkum CVVM ). Není příliš zjednodušené tedy uzavřít, že u nás jsou média prakticky jedinou institucí, která dnes může poskytnout veřejnou legitimitu způsobem, který většina lidí akceptuje.

c) Mediální výskyt musí být spojen s typem pořadů (či mediálním zpracováním), který je adresáty tak chápán. Myslím, že právě tady je největší neporozumění Jana Čulíka (což mě upřímně překvapuje). Pořad Jana Krause Uvolněte se, prosím kupříkladu v současných českých poměrech nepředstavuje žádnou "nezávaznou legraci", nýbrž mediální "superligu", do níž je naprosto prestižní záležitostí se dostat. A to i z hlediska hostů. Na toho, kdo byl vybrán, dopadne nutně i cosi z Krausovy současné společenské prestiže. Tím, že byl dotyčný vybrán, je už automaticky potvrzeno, že to je "někdo". Tohle přece každý, kdo má ponětí o současné české mediální sféře, musí vědět. Analogicky -- byť samozřejmě v mnohem menší míře -- to platí i pro publikování v tištěných či internetových médiích, která mají ambici být pokládána za názorotvorná. Ale určitý legitimizační efekt může dnes sehrát i publikace v Blesku. Záleží při tom vždy pochopitelně na zpracování, které může tuto legitimizační funkci buď značně posílit, nebo i oslabit a někdy i zcela potlačit a dosáhnout opačného efektu. V takovém případě ale musí být dotyčný v prezentaci postaven do pozice, v níž je skutečně adresátům srozumitelným způsobem deklasován (naprosto jinak působí na diváky Miroslav Krejčíř či Viktor Kožený, když sebevědomě zdraví české policisty -- a jen zneužívá hlouposti a či honby za senzací neschopných redaktorů -- a jinak v záběrech, kdy je natáčen -- aniž o tom ví, takže se nemůže producírovat - např. s pouty na rukou či během výslechu.)

Souhrnně tedy z uvedeného vyplývá, že v českých poměrech lze mediální prezentací dosáhnout značného legitimizačního efektu, přičemž je velmi pravděpodobné, že pokud není publikačním záměrem naopak delegitimizace (a tomu bude prezentace přizpůsobena žánrem i provedením), bude pozitivního legitimizačního efektu dosaženo.

2. omyl: Nejde o "více informací", ale právě o legitimitu

Jan Čulík napsal:

Znovu cituji slavného britského novináře Johna Simpsona, jehož názor plně sdílím: "Jak může být špatnou věcí to, máme-li k dispozici více informací? Jsme tak nejisti ohledně svého vlastního postupu, tak strašně se bojíme slyšet něco jiného, že se neodvážíme dovolit lidem, aby si poslechli reakce zločince?"

I zde je první Čulíkova věta oprávněná. Dospělým lidem by skutečně "více informací" nemělo ublížit. Reakce zločince by (někdy) opravdu mohly být pro adresáty mediálního sdělení přínosné (a v mnoha klasických dílech se to také podařilo). Problém je, když zločinec tu vykládá své názory kontextuálně prakticky stejně jako jeho oběť, jeho soudce nebo nezávislý politický komentátor. To pak naprosto stírá mravní dimenzi takového sdělení a vytváří ze světa totální hodnotový chaos (čemuž se nejspíš právě kritici Arkanovy prezentace brání). Uznáváme-li, že dotyčný je zločinec -- tedy, že jeho jednání bylo skutečně zlé, lidem či společnosti ubližující -- nesmí být jeho názor prezentován obdobným způsobem, jako názory těch, které za zločince nepovažujeme. V opačném případě se riskuje, že zločinec bude plně společensky rehabilitován -- zejména ve společnostech, kde zdroje legitimity jiné, než mediální prezentace, neexistují či jsou nesrovnatelně slabší (což je náš případ).

3. omyl: Autor sdělení vždy podstatně spoluurčuje, jak mu bude rozuměno

Jan Čulík:

Myslíte si, že bychom před publikací článku každého autora ho měli žádat o ověřený životopis a o vyplněný dotazník a mít různá kriteria, jaké autory bychom měli potlačovat? Mně zajímají podnětné myšlenky, nikoliv to, co je to za člověka, kdo je přináší. Zajímají mne i pozoruhodné osudy, jako je třeba ten pana Karla Koechera.

Publikační politiku Britských listů si musí Jan Čulík se spolupracovníky vyřešit sám. To, v čem se ale mýlí (a opět mě to překvapuje), je přesvědčení, že se dá "odseparovat" autor a jeho myšlenky. Osobnost autora sdělení přece vždy zásadně spoluurčuje kontext sdělení. Snad jen ve zcela formálních symbolických systémech typu Booleovské logiky nebude tak úplně tohle platit. Ale při sděleních týkajících se lidského života je naprosto jasné to, že teprve znalost autora nám poskytuje klíč k tomu, jak máme sdělení porozumět . Cožpak si Jan Čulík nepamatuje památnou větu patera Bonnyboata ze slavné Marshallovy Plné slávy: Nic nezní tak hrozně, jako správná věta z nesprávných úst?

V žádném sdělení, které se týká skutečného života, nemůžeme prakticky nikdy vyjádřit všechny podmínky a okolnosti nezbytné k jeho správnému porozumění. A právě znalost toho, kdo je autorem sdělení, mnohé z tohoto nezbytného interpretačního klíče poskytuje, aniž je to přímo sděleno (zobrazeno). Právě proto, že mě zajímají pozoruhodné osudy, zajímají mě i ti, kteří o nich svědčí.

Autor je pedagog, publicista a mediální analytik pracující pro RRTV

                 
Obsah vydání       16. 7. 2007
16. 7. 2007 Byla proto odsouzena Jana  Maříková
16. 7. 2007 Ludvík Vaculík: Jsou témata, o nichž bych se do Lidovek neodvážil napsat Ludvík  Vaculík
16. 7. 2007 Myší sonet Miroslav  Válek
16. 7. 2007 Transparency International: Obelhala obecně prospěšná společnost finanční ředitelství? Štěpán  Kotrba
16. 7. 2007 Superprestižní pořad Jana Krause legitimuje osobnosti Jiří  Zajíc
16. 7. 2007 Oslava etického policajtství Bohumil  Kartous
16. 7. 2007 Správná věta z nesprávných úst Štěpán  Kotrba
16. 7. 2007 Mediální kultura v Čechách a v Británii Jan  Čulík
16. 7. 2007 Podnět Radě pro rozhlasové a televizní vysílání: plíživá propaganda Robina Hooda Ladislav  Žák
16. 7. 2007 Spíše české než britské listy Jan  Rovenský
16. 7. 2007 Co dělal Karel Koecher v Prognostickém ústavu?
16. 7. 2007 Jakou vypovídací hodnotu má propaganda vašich soudruhů? Miroslav  Šuta
16. 7. 2007 Stále stejný problém "toho druhého" Jan  Čulík
16. 7. 2007 Odhalena operace Brother Sam Fabiano  Golgo
16. 7. 2007 Operation Brother Sam exposed Fabiano  Golgo
15. 7. 2007 Proč Rusko ustoupilo od Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě Pavel  Barák
16. 7. 2007 Americký radar útoky spíš způsobí Fabiano  Golgo
16. 7. 2007 Made to prevent attacks, the U.S. radar may actually cause them Fabiano  Golgo
16. 7. 2007 ČT -- opět bulvár Milan  Valach
16. 7. 2007 Referendum ohledně radaru je naprostý nesmysl
16. 7. 2007 Made in Norway, radar a USA Pavel  Kučera
16. 7. 2007 Útěk politiků od politické odpovědnosti? Dagmar  Seibertová
16. 7. 2007 Žádní zdraví v psychiatrických léčebnách nejsou Ivan  David
13. 7. 2007 Nelidské zacházení v policii a vězeňství: nekonečný příběh?
13. 7. 2007 CPT: Zdraví lidé jsou nuceni zůstávat v psychiatrických léčebnách
14. 7. 2007 Rusko zrušilo svou účast na významné mezinárodní vojenské dohodě
14. 7. 2007 BBC: Svět se musí naučit žít s tvrdší ruskou zahraniční politikou
16. 7. 2007 Osoby a osobnosti Pavel  Kopecký
16. 7. 2007 Dvě stě let od míru, který změnil mapu Evropy Richard  Seemann
16. 7. 2007 Jen jedna pravá církev, a to ta katolická Boris  Cvek
13. 7. 2007 Magnát Conrad Black shledán vinným
13. 7. 2007 Propaganda profesionálních lhářů Miroslav  Šuta
12. 7. 2007 Máme kádrovat autory? Jan  Čulík
13. 7. 2007 Britské listy a morální evaluace autorů Jan  Čulík
13. 7. 2007 Klid v České televizi Michal  Rusek
13. 7. 2007 Biopaliva: za jakou cenu Daniel  Veselý
13. 7. 2007 Kterak se Dvořáková Anděla do špinavé politiky zapletla - dala všanc i své dobré jméno Zdeněk  Bárta
16. 7. 2007 Zpravodajství iráckého odboje za dny 16. – 30. června 2007

Sdělovací prostředky RSS 2.0      Historie >
16. 7. 2007 Podnět Radě pro rozhlasové a televizní vysílání: plíživá propaganda Robina Hooda Ladislav  Žák
16. 7. 2007 Superprestižní pořad Jana Krause legitimuje osobnosti Jiří  Zajíc
16. 7. 2007 Mediální kultura v Čechách a v Británii Jan  Čulík
16. 7. 2007 Oslava etického policajtství Bohumil  Kartous
16. 7. 2007 Správná věta z nesprávných úst Štěpán  Kotrba
13. 7. 2007 Multimediální sdílení obav Štěpán  Kotrba
10. 7. 2007 OFCOM považuje zpravodajství za důležitou součást digitální éry Irena  Ryšánková
3. 7. 2007 Konec analogového vysílání ČT na Domažlicku   
3. 7. 2007 Od propagandy k propagandě Ivo  Šebestík
29. 6. 2007 Gangsterské metody v boji o rozhlas Štěpán  Kotrba
25. 6. 2007 Kterak komunisté zase ovládli "státní" televizi Bohumil  Kartous
19. 6. 2007 Diskurs banalizace - novinařina jako věštění z křišťálové koule Mirek  Vodrážka
11. 6. 2007 Gorily získaly další meiznárodní ocenění - německou Komenského mediální cenu   
5. 6. 2007 Říman chce nechat jmenovat kozla zahradníkem Štěpán  Kotrba
3. 6. 2007 Jaklová: Přiznání ztěžuje zapírání Štěpán  Kotrba