Bohužel, podle mého názoru, jsou koncilní dokumenty jako celek vnitřně rozporné a papež v ústupky konzervativcům (jde také o nový přístup Vatikánu k tradiční tridentské mši) marně hledá církevní jednotu. Římská církev se ve svém učení nikdy pořádně nevyrovnala s rozporem mezi novozákonní-apoštolskou tradicí a tradicí, nastolenou od IV. lateránského koncilu ve 13. století. Druhý vatikánský koncil byl pokusem o návrat před středověk, ale místo dotažení do konce se dnes setkáváme s potřebou hledat kontinuitu se středověkem.

V každém případě nejde o snadné problémy a papež nemá vůbec snadnou pozici. Že nejde jen o nějaké "uznávání papeže", jak si představuje pan Ladwig, je zřejmé z toho, že vatikánský dokument není namířen proti ortodoxním církvím, které právě jenom neuznávají římského biskupa (= papeže) jako hlavu univerzální církve, čili jsou ve schizmatu, ale všechno ostatní potřebné mají (jejich ekleziologie stojí na stejných principech jako římskokatolická) - zejména svátosti a apoštolskou posloupnost. Překlenout rozpor mezi ortodoxní (či původní katolickou), římskokatolickou (či středověkokatolickou) a protestantskou teologií je velice, velice složité. Nejnadějněji podle mne vypadá návrat k teologii před rozkolem na západní a východní církev či ještě lépe k teologii prvních Otců a koncilů. Tato teologie je však v zásadě teologie ortodoxních církví, což způsobuje značný problém, protože není zdaleka myslitelné, že by se římská církev či protestanté měli vzdát své teologie ve prospěch pravoslaví. Na druhou stranu pravoslavná teologie není - na rozdíl od západní - příliš striktní a umožňuje širokou invenci, klade totiž důraz na princip tajemství, na mystickou a duchovní podstatu církve.

Můj osobní přístup je ten, že ačkoli jsou teologické problém intelektuálně zajímavé, pro křesťanství je přebujelá teologie totéž co zhoubný balast. Proto mám - když mám uvažovat teologicky - opravdové pochopení jen pro minimální teologický základ, společný pro všechny křesťanské směry.