Jestliže bude například fotbalový nadšenec blouznivě tvrdit, že jeho tým vyhraje vysoko nad favorizovaným soupeřem, je to naprosto legitimní. Pakliže ale podobný postoj nebo tvrzení vyjde z pera sportovního novináře je to důkaz o ztrátě diskursivních hranic. Obdobně když novinář/ka, byť ve formátu komentáře bude v souvislosti s mechanismy moci tvrdit, že "Kateřina Jacques se politikou semlít nenechá", je to ilustrativní příklad abdikace na kriticky motivovaný novinářský diskurs, protože dominantním znakem takového psaní se stává apologetické věštění z křišťálové koule nebo zbožná politicko-genderová víra.

Otevřená a riskantní budoucnost je totiž nahrazena deterministickou vírou v nikdy nepodléhající morálně-politické kvality. Právě nereálné představy a očekávaní často předem pokládají v chaotickém mlýně politiky ženy na lopatky genderového stavu jakési politicky chytré horákyně, která byť se otáčí na kole moci - s mocí samotnou si nikdy nezadá...

Pokud redakce navíc zmíněný titulek doprovodí obrázkem političky, který vychází nikoliv z vlastní redakční, ale z marketingové dílny public relations, ve kterých se všichni politici musí programově usmívat a tvářit jak v reklamě na zubní pastu, potom můžeme hovořit přímo o podvýživě novinářského diskursu. A jen milovníci paradoxů pak mohou filosofovat na tím, jak to vlastně agentura myslela, když si do svého vínku vložila heslo "vidíme svět jinak".

Novinářské fangličkářství je smutná záležitost, a bohužel potřebuje vždy patřičný časový odstup, aby byla nahlédnuta i samotnými aktéry. Mnohý významný český novinář (jako například Ondřej Neff, který v 90. letech držel pevně v novinářské pravici mediální prapor Klausovy reformní politiky), by o svém krédu mohl vyprávět mnohé.

Když jsem letos ve dvou textech publikovaných na Gitě kriticky reflektoval i některé dílčí postoje a výroky Kateřiny Jacques, byl jsem motivován faktem, že je to jedna z mála političek, která se programově inspiruje genderovým diskursem, a právě proto je pro feministickou a genderovou kritiku podnětnější než většina českých žen v politice pevně spoutaných s předsudky, stereotypy svého pohlaví a absencí feministického myšlení. Byl jsem si samozřejmě vědom, že tato kritika jí nemusí být ani osobně ani politicky příjemná, na druhé straně by mohla být pro ni podnětná z hlediska diskursu, který oba - byť každý z různých pozic - akceptujeme.

Jestliže jsem v prvním textu vyjádřil kritický poznatek vzhledem k jejím naivním "havlovským" názorům, že vstupem do politiky si člověk nezadá s mocí a připomněl jsem vnitřní tragédii Václava Havla, který se právě se svým dogmatickým moralismem a za pomoci intelektuálního narcismu dopracoval až k cynické politické manipulaci, pak jsem chtěl jen jiným způsobem říct, že ženy v politice nemusí nutně opakovat chyby svých politických kolegů - mužů, byť by to byly tak významné, ale zároveň vnitřně tragické a rozporuplné polistopadové postavy jako Václav Havel.

LINIE BANALIZACE: BEZVÝZNAMNOST A ZNEOSOBNĚNÍ

Nakonec... kdo dnes vlastně ještě ví jaké byly názory a postoje Václava Havla před listopadem roku 1989 a po něm? A že to byl sám Václav Havel, který ještě jako disident důsledně antagonisticky zdůrazňoval, že kdyby vstoupil do politiky, že by se zpronevěřil sám sobě a dostal by se do schizofrenní situace. Má smysl si dnes ještě vůbec připomínat, že podle jeho tehdejších názorů je úkolem politika skutečnost měnit, zatím intelektuál slouží pravdě? A co způsobilo, že po roce 89 začal naopak tvrdit, že intelektuálové se nemohou vylhávat ze své zodpovědnosti a musí vstupovat do politiky? Pokud všude prosakuje diskurs banalizace je možné se divit, že nikdo si příliš nepovšiml rozporu, že po listopadu 1989 se konjukturalisticky obrátil na intelektuálním obrtlíku a navíc (a to je podstatné) začal neustále zdůrazňovat, že zůstal sám sebou?

Apologetické novinářské články na adresu politiků/ček proto považuji spíše za medvědí službu, protože snažit se propagovat například naivní morální ambice je ke škodě nejen samotné politické osoby, ale celé politické kultury, neboť nejde jen o osobní projev žurnalistické nesoudnosti, ale především o diskursivní banalizaci moci.

Právě problém banalizace se u Andrei Cerqueirové dostává do popředí v jejím textu nazvaném "Nespravedlivě pochopená teorie".

Obecně se proces banalizace vyznačuje dvěma hlavními liniemi: vyúsťuje k bezvýznamnosti a zneosobňuje.

Výše uvedený text se vyznačuje kupříkladu distancí (nikoliv však kritikou!) vůči všem teoriím (tedy i feministickým, genderovým a jiným) a opírá se banálním tvrzení, že žádná teorie není "stoprocetní".

Vskutku: lze něco namítnou proti tomu, že teorie pokulhávají a že život je bohatší nebo že teorie nejsou stoprocentní...? Snad jen to, že milovníci banalizace ještě nevyrostli z plenek přeludu dokonalého světa - a proto považují nejrůznější teorie za cosi nepřirozeného, co ohrožuje banální a anonymní jednotu světa.

Na banalizaci je ale důležité, jak dokáže zbezvýznamnit jakýkoliv problém. Každou věc totiž sama postaví do takového světla, že v něm rychle ztrácí svou opodstatněnost a jasné kontury. Banalizace ubírá všemu nejen inspirativní záhadnost, ale i podnětnost - schopnost vyvolávat otázky. Kde vládne mediální věštění z křišťálové koule není třeba zkoumat diference jak hovoří rozdílně v politice muž nebo žena, stejně tak není třeba zkoumat politický verbalismus a absenci politické performativnosti.

Ve světle banalizace pohasne každý problém, protože kdykoliv můžeme cokoliv zpochybnit banálním tvrzením, že nic není v životě "stoprocetní" a zabouchnout tak dveře k hlubší diskusi. Ve světle této banálnosti pohasíná i hvězdnost teorie relativity, protože tu dnes ohrožují například její vlastní předpoklady související s rychlostí světla. Stejně tak můžeme zbezvýznamnit i jakoukoliv morální osobnost o níž lze obdobně banálně konstatovat, že není prostě "stoprocetní". A je to.

Diskurs banalizace však nepožírá svět jen z jedné strany, ale z nejrůznějších stran.

Pakliže se například na jedné straně zpochybní genderová nebo feministická teorie z důvodů, že není "stoprocetní" (aniž by se s ní "teoreticky" vůbec polemizovalo), z druhé strany se zároveň zbanalizuje tvrzením, že "trochu ale na ní něco je". Obě tvrzení se však deklarují v řádu bezvýznamnosti.

BANALIZACE REALITY - POKRAČOVÁNÍ METAFYZICKÉ ZÁPADNÍ TRADICE

Je-li banalizace diskursem, pak i ona má své velké a malé filosofické pojmy, teorie a koncepty. Například podle Andrei Cerqueirové se různými teoriemi nemusíme příliš zabývat (byť je interní redaktorkou genderové agentury!?), protože apriori pokulhávají za "realitou", "životem" a jeho "praktičností". Tato konceptualizace světa má nepochybně svou svůdnou intelektuální atraktivitu, protože klíčovým pojmem se stává zbanalizovaně bezbřehý "život".

Co je však ona tolik proklamovaná "realita" nebo horoucně vyzdvihovaná "praktičnost"? Není zdůrazňování reality a realismu jen maskou bezteoretičnosti, kterou na sebe bere diskurs banalizace, který sám používá nejrůznější teoretické ontologické koncepty jako je například tautalogický realismus v němž všechny věci jsou prostě takové jaké jsou?

Kritické myšlení se vždy snaží čelit různým formám všudyvládnoucí banálnosti. Kant se postavil proti populárnosti teorie "zdravému rozumu" - ke kterému se i v současnosti často odvolávají mnozí čeští politici. Masaryk se snažil vysvětlit, že všeobecné opovržení nad filosofováním a teoretizováním je samo často zapleteno do banálního filosofování, neboť i člověk, která odmítá jakékoliv teoretizovaní v duchu hesla "žít a užít", jen vyhání hédonistického čerta hédonistickým belzebubem. Heidegger reflektoval určitý rys neosobní banalizace v kontextu hojně užívaného jazykového obratu "ono se" říká.

Dnes diskurs banálnosti určují především média, tedy i novináři, kteří vnucují nejen politikům, ale všem lidem specifický jazyk - například jak se o věcech má hovořit. Všechno složité a tedy "teoretické" je vytěsněno v duchu mediální teze "nebudeme přeci diváka nebo čtenáře zatěžovat nějakým teoretizováním".

Předsudek, že "pravý život" se odehrává někde jindy (nejlépe v médiích nebo myšlenkových konceptech apologetů banálního realismu), je jakoby vždy dostatečný k tomu, aby se různé problémy banalizovaně zahalily do hávu věčného mlčení nebo byly vyřazeny z mediálního multiplexu.

Filosofické poselství banalizace je programově prosté: nikdo se nemusí zabývat nějakými "teoriemi", protože život sám nám ve své "praktičnosti" poskytuje odpovědi na všechny důležité otázky.

Diskurs banalizace na kterém parazitují především média si často vystačí jen reklamním sloganem na život, který je "takový jaký prostě je" - tedy se světem objektivistických sil "života" v němž není příliš místo na nějaké zkoumání nebo kritiku vlastních předpokladů a tudíž na nějaké "teoretizování". Že je však tento realismus pouze pokračováním určité metafyzické západní tradice jejíž život v médiích prodlužují její dnešní nevědomý mediální zastánci, to nikomu z nich samozřejmě nemůže přijít na mysl. Protože tito lidé se domnívají, že mají vše jakoby přímo z první "reálné" a "praktické" ruky samotného Života.

Každá takto preferovaná "realita" a "praktično" je však navzdory všem puristickým předpokladům "znečištěná" nejrůznější filosofií, konceptualizací a symbolickými formami, které - jak zdůrazňuje v souvislostí s banalizací zla Hannah Arendtová - se vyznačují používáním klišé a frází, přidržováním se konvenčních, standardních způsobů vyjádření a chování, protože to vše má společensky uznávanou funkci: "Tak jsme chráněny před skutečností, tj. před oním nárokem na pozornost, kterou od našeho myšlení vyžadují veškeré události už prostě proto, že se dějí."

Není ale právě tento "nárok na pozornost" předpokladem i feministické kritiky? Není zapotřebí si všímat nejrůznějších genderových událostí, za kterými se v režimu banalizace většinou okamžitě uzavírá událostní hladina, takže jsou běžně vnímány jakoby by se nikdy nestaly a vůbec neexistovaly?

JAZYK BANALIZACE

90. léta jsou plna mediálních příkladů, které dokazují, že je možno se nepříjemných feministických otázek zbavovat povětšinou zcela banálně. Každodenní součástí diskursu banalizace je i skutečnost, že politici mluví a většinou nic neříkají. Například na místo jednoznačně kriticky formulovaného odsouzení rasismu se používají banální odsudky typu "to je sprostota". Tato banalizace má ale i své politické a mediální výhody, protože je obecně nezavazující.

Zatímco hypotetický program proti sprostotě je nepolitický a nezavazující - protože se týká de facto všeho a vlastně ničeho - naopak program proti rasismu a xenofobii je vždy explicitně politicky zavazující a implikující. Banální moralizovaní je tudíž vždy víc atraktivní, protože problémy neukazuje v jejich ostrosti a konkrétnosti, ale naopak v neurčitosti, která nikoho nemůže vzít takříkajíc za slovo. Banalizace je výhodná pro všechny: politik u veřejnosti slovy o sprostotě vždy zaboduje, ale zároveň k ničemu nikoho závazně nevyzve. Media rozčeří veřejnou hladinu informačním plácnutím do vody a do sebe ponořený občan zůstane nadále spokojeně politicky anestetizován.

V diskursu banalizace tak existuje vnitřní shoda mezi tím, co společnost a média očekávají od politiků. Apolitický jazyk je právě jednou z konsensuálních věcí, protože v něm se mohou jakékoliv příběhy podávat jako obyčejné "sprosťárny" nebo jako "chování slona v porcelánu". Takže v zásadě není rozdílu mezi pavlačovým sousedským opileckým nadáváním a xenofobní řečí vysoce postaveného politika. Rasistické výroky tak získávají banální punc nevychovanosti nebo hospodské hrubosti nikoliv však pečeť společensky nebezpečného diskursu. V banálním myšlení je zároveň každému všechno jakoby jasné a neproblematické. Tak hovoří i novinářka Andrea Cerqueirová podle níž jsou vyjádření Kateřiny Jacques ve vztahu J. Čunkovi "dostatečně jasná a srozumitelná vyjádření". Na adresu rasisticky jednacího a smýšlejícího politika podle ní stačí říct, že se chová jako "slon v porcelánu" nebo "je to sprostota, je to strašný", a každý přece ví o co jde. Tato banalizace však zakrývá jednu důležitou otázku: je takovéto vyjádření veřejnéh činitele/ky vůbec politické? A když je to tak "strašný" jaké jsou politické implikace? Ukazuje se, že vážným problémem není ani tak potenciální korupční jednání Jiřího Čunka, ale především určitá politická kultura.

Důsledkem diskursu banalizace je nakonec to, že se člověk stále víc podřizuje bezmyšlenkovitosti a bezobsažnosti nejrůznějších rutinních obratů, klišé a frází, takže je schopen bez mrknutí oka formulovat i takovouto větu: "Netroufám si jednoznačně říci, zda záměrně, ale opět (jako v textu, který byl publikován začátkem letošního roku) si vzal na paškál předsedkyni poslaneckého klubu SZ Kateřinu Jacques..."

Jestliže jsem se pokusil konfrontovat některé výroky Kateřiny Jacques s feministickými a genderovými "teoriemi", pak jsem tak mohl asi sotva učinit "nezáměrně" - byť to nemá nic společného s nějakým "paškálem". Skutečnost, že tato věta nedává smysl však není v rozporu s předpokladem diskursu banalizace, kde jde právě o to, aby věci jasný smysl nedávaly, respektive..., aby umožňovaly i takovou absurdní představu, že feministická kritika je možná i v somnambulním stavu.

Právě ale proto - jak podnětně říká feministka Germaine Greer - musí být klíčovým faktorem strategie každého osvobození nejdříve snaha "demaskovat situaci" - a aktualizovaně řečeno - i takovou, která by se jevila jako zcela banální...

autor je externím redaktorem tiskové agentury gitA