27. 2. 2006
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
27. 2. 2006

Nechci být rukojmím lékařů

Jako občanka České republiky a pacientka českého zdravotnictví odmítán být nadále zajatcem ve válce lékařů s politickou mocí a být držena jako rukojmí některých lékařů, VZP i ministra zdravotnictví. Odmítám být politickou předvolební zbraní ČSSD kontra ODS. Jsem člověk se svou lidskou důstojností a nikoliv výrobní prostředek ani kasička na peníze zdravotnickým individualistům, lhostejno zda z lékařských ordinací či byrokratických kanceláří.

Odmítám doplácet svým zdravím a hodnotou svého budoucího života na soukromé rozpory několika jedinců ve společnosti, odmítám se finančně podílet na legislativou vynuceném zdroji peněz společnostem, které bez skrupulí vydělávají na záměrném poškozování zdraví občanů.

Oblast zdravotnictví a školství je poslední baštou socialistických praktik, kterou se nepodařilo demokracii dobýt. Cesta kompromisů nastoupená v prosinci 1989 se těmito resorty táhne až k dnešku, každá započatá reforma zdravotnictví je ubita demonstracemi lékařů hned v počátcích. Neustálé požadavky lékařů na odvolání ministra či ministryně zdravotnictví se staly zbraní ve válce o peníze a o moc. Pacienti se postupem doby stávají stále více zajatci a rukojmím stávkujících lékařů.

Doktora Ratha jako odborníka ani silnou ruku neuznávám, jeho metody se mi nezamlouvají, ale jedno mu musím přiznat - odvahu pořádně zašťourat do vosího hnízda s vědomím, že on bude ten první pobodaný od vos. Nebo spíše poštípaný od potrefených hus.

Ve společnosti, která si stále ještě potrpí na kult středověkého hrdinství, našel mnoho obdivovatelů. Já si však myslím, že to byl promyšlený předvolební tah ČSSD. David Rath je sám lékař, který dobře zná Achillovu patu českého zdravotnictví, navíc je to odborník s dlouholetou politickou praxí a se zkušenostmi demonstranta. Musel dobře vědět, jaké budou reakce praktikujících lékařů, ODS a novinářů.

To, co si dnes můžeme v různých novinách (především v MF Dnes) přečíst jako obranné články proti ministrovi, obnažuje skrytý systém před veřejností a vyvolává stále více otázek. Vezmu za příklad náhodně vybrané dva články.

1.) „Čekali jsme, ale přišel drzý fracek“ – vydáno dne 21.2.2006 v Hospodářských novinách, autorem byl Pavel Suchý, ředitel Asociace velkodistributorů léčiv AVEL.

Ředitel Suchý v článku říká, cituji : „My jsme dávali na dluh dlouhodobě, čekali a čekali, až jsme vyčekali těch 400 milionů korun dluhu.“

2.) „Nejlepší platí přes 100 tisíc“ – vydáno dne 22.2.2006 v Mladé frontě Dnes – autoři Tomáš Lysoněk a Jiří Štický spolu se zpravodaji MF Dnes.

Tabulka prvních 50 firem s nejvyššími průměry hrubých mezd zaměstnanců říká :

a) na prvních 15 místech jsou firmy s IT 6x , bankovnictví 4x a farmaceutické firmy 5x ( jedná se o firmy Schering, Roche, Ratiopharm, Pfzer a GlaxoSmithKline )

b) společný průměrný hrubý plat v těchto firmách je 75.910 Kč, společný průměrný počet zaměstnanců v České republice je 150 lidí

c) z celkového počtu 50 firem v tabulce je IT 14x, farmacie a dovoz léků 12x, bankovnictví 6x, telekomunikace 6x, elektronika 3x, finanční poradenství 2x, dovozci automobilů 2x, drogerie 2x, kosmetika 1x, leasing 1x, loterie 1x.

Již z běžného pohledu vyplývá, že přes ohromující dlužné částky farmaceutické ani distribuční firmy nekrachují, dokonce si mohou dovolit jedny z nejvyšších mezd zaměstnancům v naší zemi. Ceny léčiv a zdravotního materiálu neustále stoupají, a to ve vyšším poměru, nežli je inflace.

To skutečně vypovídá o zneužívání poškozeného zdraví občanů vlivem zničeného životního prostředí, vlivem zdraví neúměrné pracovní zátěže, zdraví škodlivých životních návyků podporovaných reklamou a konzumem, psychickými stresy už od dětství, vlivem současného všude podporovaného životního stylu, naprosté neinformovanosti občanů o nemocech a anatomii lidského těla, o téměř vymýceném lidovém léčitelství a naprosté nedostupnosti volně rostoucích léčivých bylin v přírodě a o několika dalších faktorech a to nejenom u nás.

Kdo vytáhl na světlo boží tento geniální politický tah – nechat opozici, aby sama veřejnosti ukázala své tajné trumfy a prozradila na sebe všechnu špínu?

To nevím a asi se to nedozvím. V poslední době si však často kladu otázku, komu vlastně vyhovuje socialistický – tedy politický i ekonomický směr stále více podporován Evropskou unií. Jsem přesvědčená, že pacienti – občané to nejsou. Ti jsou úplně vyřazeni ze hry: nacpat do lidí co nejvíce škodlivin, vytáhnout z nich daně a pojistné platby a pak je léčit podle stavu státní kasy. Na všech třech stupních vydělat co nejvíce.

Dokud nepřestaneme lékaře ochraňovat jako společenské nedotknutelné božstvo, nikdy se nic nenapraví. Platy lékařů jsou ostudou této země, ale všichni předpokládají, že si mnozí lékaři přivydělají korupcí asi jako číšníci spropitným. A mnozí lékaři to považují za normální, nijak je tento stav nepohoršuje, naopak od pacientů přijímají materiální či finanční úplatek jako formu obětování darů bohům ze strany pacientů.

Že jde často o staré bezmocné babičky utrhující si z mizerného důchodu, to lékařům nijak na svědomí neubírá. Ale na prestiži ano. Úctu společnosti si musí každý zasloužit.

Lékaři však svou společenskou prestiž ztrácejí svým neetickým chováním vůči pacientům, svou honbou za elitním postavením ve společnosti a za penězi. David Rath nejspíše dobře ví, že se všichni ve zdravotnictví navzájem chrání - lékaři nežalují zdravotní pojišťovny a ony nežalují lékaře, distributoři v klidu čekají, neboť jim čekání přináší stamilionové zisky z penalizace za pozdní platby. Tedy naprosto bezplatné zisky garantované systémem státního rozpočtu a společnou kasičkou pojištěnců v jednotlivých zdravotních pojišťovnách.

PROČ? Vždyť žaloby na dlužníky i podvodníky jsou již několik let běžnou součástí každé soukromé firmy. Podnikatelé si musí také nalézt čas a peníze a o své dluhy se řádně starat a vymáhat je. Stávkování jim nepomůže a já doufám, že nepomůže ani soukromým lékařům, kteří jsou součástí ekonomického systému jako všichni ostatní a to ze svého svobodného rozhodnutí.

Zemědělcům, drobných potravinářským firmám i průmyslníkům nezbývá nic jiného nežli se podřídit praxi běžné v Evropské unii, kde zahraniční obchodní řetězce a velké průmyslové firmy vyžadují 6 – 12 měsíční lhůtu splatnosti faktur.

Každý účastník svobodného tržního systému se musí podřídit tomuto vyděračskému diktátu globalizačního tržního kolotoče, neboť je všichni včetně politiků, ekonomických expertů a médií ujišťují, že právě tento systém je jediný správný a běžný v západním světě a je nutný pro růst národního hospodářství.

A to se většinově jedná o občany s výučním listem nebo středoškolským vzděláním. Každý pekař s výučním listem a socialistickou výchovou se musí umět vypořádat s konkurencí bratrů Paříkových a jejich celoživotní podnikatelskou zkušeností z Francie a Lucemburska. Jak je možné, že právě vysokoškoláci se neustále domáhají nějaké státní ochrany a garancí od společnosti ? Ať už se jedná o lékaře, učitele, politiky či státní úřadníky.

MUDr.Jiří Pekárek, prezident České stomatologické komory řekl dne 25.2.2006 pro Český rozhlas 2 : „Požadujeme jistotu výdělečného systému, neměnného alespoň dalších 25 let.“ Konečně Pavel Suchý ve svém článku v HN (viz výše) prozrazuje, že o situaci pekaře na malém městě se všeobecně ví i „ve vyšších společenských“ kruzích, i o společenské praxi, že na obecního uličníka si stěžovat nelze, neboť jeho otec je ve městě starostou. Takováto slova o ekonomických a společenských praktikách z úst vysokého manažera ze zdravotnického resortu mnoho vypovídají, stejně jako dlouhodobé mlčení farmaceutických i distributorských firem.

Jan Macháček citoval 21.2.2006 v Hospodářských novinách slova profesora Parkinsona: „V boji za skupinový zájem se vždy argumentuje veřejným blahem, ztrátou svobody či rovnou krachem celého odvětví.“

Že se v případě boje lékařů s vládami jedná o vydírání pacientů a jejich statutu rukojmí a to ze všech tří stran, není pouze můj osobní pocit. O zdraví občanů se mluví vždy a pouze v souvislosti s vymáháním vyšších mezd lékařů v nemocnicích, platebních vyhlášek a financí soukromých lékařů. O zdravý životní styl se starají především neziskové organizace, občanská sdružení a drobní výrobci zdravých potravin spolu s biologickými farmami. Lékaři, pojišťovny ani ministerstvo zdravotnictví rozhodně nikoliv. Je zvláštní, jak lékaři již dnes přesně vědí, kolik pacientů a které budou omezovat vlivem nové vyhlášky, a pro jistotu začali s omezováním pacientů měsíc a půl před její platností.

Nová vyhláška totiž měla začít platit až od 1. ledna, ale omezená péče pacientům nastala v ordinacích ihned, jakmile se začalo hovořit o demonstraci v Praze. Lékaři nepředepisují léky z obavy, že jim nebude zdravotní péče uhrazena zdravotními pojišťovnami. Takhle se ale v tržní ekonomice nepostupuje. Riziko podnikání neseme v téhle společnosti všichni kromě výše jmenovaných skupin. Reklamace všeho druhu se uplatňují až po výkonu nebo platbě, nikoliv předtím. Pokud se někdo nemůže domoci náhrady škody, uplatňuje svoje právo soudní cestou. Nevím, proč praxe běžná pro všechny občany státu se lékařů netýká. Po tom, čeho jsem v pátek byla svědkem v lékárně našeho města, se nemohu zbavit dojmu, že někteří lékaři patří spíše za mříže a nikoliv do soukromých ordinací. Omlouvám se za takto tvrdý tón emotivně naladěný, ale lhostejně a bezcitně se o dnešním stavu ve zdravotnictví ani nedá hovořit.

Vždyť někteří lékaři se neštítí poškozovat zdraví ani u malých dětí a na to se jako žena s mateřským citem nemohu lhostejně dívat. Konkrétně šlo o maminku s lístečkem místo receptu od dětské lékařky, na kterém byly doporučené léky hrazené hotově pro malé děti viditelně nemocné chřipkou.

Lékárnice odmítala tyto léky hotově prodat, neboť dle jejích slov jsou pro děti naprosto nevhodné, ale na vyděšenou poznámku maminky, že tyto léky její děti braly na recept, odpověděla, že za recept je zodpovědná lékařka, nikoliv ona.

Nebyla jsem ve frontě sama, kdo doslova zděšeně zkoprněl. Copak lékárníci opravdu vědí o vědomém poškozování zdraví občanů podle vystavených receptů a kolegiálně mlčí ?

Nemohu přehlédnout strach pacientů, kteří se bojí lékařské msty na jejich zdraví, stejně jako se kdysi lidé obávali totalitní moci posvěcené ústavním paragrafem o vedoucí úloze KSČ. Nemohu přehlédnout strach některých právníků z malých měst jít do soudních sporů s lékaři.

Jak je v demokratické společnosti vůbec něco takového možné? Kdy už konečně najdeme odvahu postavit se jasně a veřejně na stranu vynikajících odborníků, vysoce zodpovědných, dávajících přednost naplnění přísahy Hippokratovy před elitním postavením ve společnosti a před výší soukromého majetku ? Vždyť v naší zemi je mnoho vynikajících a vysoce zodpovědných lékařských odborníků, ale my pacienti nemáme moc možností je nalézt a už vůbec se bez protekce k nim dostat pro přeplněnou kapacitu. Nelze donekonečna zneužívat poctivosti a zodpovědnosti jedněch na úkor druhých, kteří se pouze vyhřívají na společenském slunci a bezcitně poškozují své spoluobčany.

Nemohlo mi ujít, že poctiví lékaři nikdy nedemonstrují, nikdy nenechávají své ordinace zavřené v pracovní době, nejezdí do Prahy na náměstí hulákat jako pubertální výtržníci s primitivními hesly, neboť jim to profesionální hrdost a lidská důstojnost nedovolí. Takové zodpovědné odborníky bychom si my – pacienti rádi zaplatili. Nikoliv však anonymní socialistickou formou úhrady nabízenou ČSSD a KSČ ani plnou hotovostní platbou nabízenou ODS jako diskriminační politiku vedoucí k přirozenému úbytku nepohodlných obyvatel považovaných za neufinancovatelnou přítěž společnosti.

Kdy už najdeme odvahu si veřejně přiznat aroganci některých lékařů vůči pacientům ve stylu: "Studoval jste lékařskou fakultu vy nebo já?"? Domoci se trestu na nezodpovědném lékaři či alespoň nějaké náhrady za poškozené zdraví či doživotní následky je v naší zemi téměř nemožné. Výjimky samozřejmě existují. Každá vyšetřující komise nazývá selhání lékaře spíše pochybením, někdy dokonce nutným doprovodným jevem léčby. Špatně předepsané léky už pacienti ani lékařům nevyvracejí ani lékárnám nevracejí a rovnou je házejí do popelnic.

Protože bojovat s nezodpovědnými lékaři a jejich neetickým nadřazeným přístupem k pacientům je jako bojovat s větrnými mlýny. Bohužel ještě dnes se setkáváme se studenty pedagogických a lékařských fakult, kteří studují jenom proto, že si to přáli jejich rodiče, aby v životě NĚKÝM byli. Podle toho to také ve zdravotnictví vypadá. Většina pacientů léčících se v českých nemocnicích si vypráví o nemocničních vizitách, které často připomínají spíše honosný královský průvod, nežli kontrolu stavu léčby pacientů. Pacient, který si dovolí stěžovat si na špatnou léčbu v průběhu léčení, je považován spíše za blázna nežli za hrdinu, a následky své stížnosti dost často pocítí. Nedivím se, že se lékaři tak urputně brání veřejné kontrole zdravotních karet pacientů a kontrole dokladovosti pro zdravotní pojišťovny, dokonce i mnohokrát doporučovanému systému nemocenských pokladen.

Kromě možnosti vyžádaných výpisů od pojišťoven bych já-pacientka ze všeho nejvíce uvítala řádné účtenky v lékárnách a v nemocnicích. Ceny léků jsou sice na krabičce napsané, ale řádné potvrzení o doplatku za recept nedostanu a nemohu si jej uchovat jako důkaz o platbě. Řádnou účtenku vystavují lékárny pouze na vyžádání a to především na zdravotní materiál zúčtovatelný do nákladů firem a OSVČ.

Dokonce ani na plně hrazené léky jsem ještě nikde nedostala řádně vyplněný pokladní doklad, neboť dle zákona o dani z příjmu jsou nákupy v lékárnách na stejné úrovni jako nákupy u trafikantů nebo na tržnici. Mezi trafikou nebo pašovaným zbožím a lidským zdravím není pro naše politiky, lékaře ani lékárníky žádný rozdíl. V lékárnách se volně hrazené léky prodávají u jednoho pultu spolu s botami, kosmetikou, potravinami a dalším zbožím. Počet lékáren i na malých městech spíše stoupá nežli by klesal. To o dravé konkurenci a možnosti krachů lékárníků příliš nevypovídá. V nemocnicích by každý pacient měl podepsat rozsah léků i služeb včetně doby pobytu stejně jako při převzetí jiných služeb či zboží.

V každé jiné profesi musí příjemce i výdejce potvrdit dodací list jako základní podklad pro fakturaci a tento dodací list je při soudním vymáhání dlužných částek vyžadován jako součást fakturace a bez něho se věřitel těžko může domáhat svých pohledávek. Ale to by pak lékaři museli pacientovi sdělit, jaké léky mu podávají, neboť dnes se to v nemocnicích vůbec nedělá. Pacient dostane anonymní pilulky a nikdo se pacienta ani praktického lékaře neptá, jestli právě takové léky pacient může užívat. Kolik lékařů v nemocnicích konzultuje způsob léčby s praktickým lékařem ?

Nejsem si jistá, zda by se vůbec takový nemocniční lékař našel. Odborný lékař v nemocnici vystaví potvrzení = zprávu pro praktického lékaře, lékař si ji přečte a pokud má výhrady, řeší je telefonickým upozorněním dodatečně. To je moje osobní zkušenost. Toto dodatečné řešení, které vyžaduje následné a zbytečně drahé léčení předchozí špatné léčby v nemocnici, hradíme všichni z nákladů pojišťoven. Ve většině případů se ale obvodní lékař ani nebrání, neboť si to nechce rozházet s nemocnicí ani s jejím personálem, zvláště jedná-li se o odborníky gynekologie, kteří chodí do nemocnice občas operovat či odrodit své pacientky.

V některých městech naopak zuří neveřejná válka mezi praktickými lékaři a místní nemocnicí, zvláště jedná-li se o konkurenční specializované ordinace. V malých městských nemocnicích se stále častěji setkáváme s mladými nezkušenými lékaři, neboť nemocniční management často úzce spojený s radnicí upřednostňuje absolventy s nižšími mzdovými náklady, aby ušetřili na náklady materiální.

Přitom by se dala situace ve zdravotnictví řešit podstatně jednoduše přímou kontrolou pacientů, posílením pravomocí pacientů nahlížet do zdravotní dokumentace lékařských i nemocničních karet, vyrovnání společenské úrovně pacienta a lékaře na úroveň obchodní, ustanovením zdravotního ombudsmana s příslušnou odbornou posudkovou komisí či ustanovením jiné formy mimosoudních mechanismů pro vyřizování sporů mezi pacienty a lékaři, a především systémem zdravotních pokladen. Neškodila by ani zahraniční konkurence mezi lékaři a zdravotními sestrami.

Poslední kapitolou je dezinformační přístup médií, které jsou za peníze schopné všeho. V televizních šotech často vidíme a slyšíme rozezlené pacienty odmítající jezdit do vzdálené nemocnice na vyšetření a operace. Všichni pacienti samozřejmě auto nemají, ale i tak se do velmi vzdálených nemocnic mimo okres či kraj trvalého bydliště pacienta dnes jezdí s naprostou samozřejmostí a to i na specializace, které v městské nemocnici jsou, ale soukromý lékař nemá s touto nemocnicí uzavřenou smlouvu pro vzájemné konkurenční spory.

Další ukázkou byla dnešní otázka na Primě v pořadu Nedělní partie – „Obáváte se, stejně jako soukromí lékaři, zhoršené zdravotní péče?“ . To byla pro diváky přímo „podpásovka“, neboť mnoho občanů se obává zhoršené zdravotní péče právě od soukromých lékařů, tedy nikoliv v souladu s nimi. Ano také odpovědělo pouze 61% diváků. Takových případů by se dalo nalézt ještě mnoho.

O situaci ve zdravotnictví České republiky ba se dalo ještě dlouze hovořit. Je však na čase, aby se upřednostnila pravda před líbivými politickými hesly a prohlášeními a nebude třeba zdlouhavých řečí. Je čas na razantní činy, třebaže nebudou nikdy 100% ideální. Ti nejlepší zdravotníci by pak měli vyniknout nad ostatní a ti nejhorší propadnout a zkrachovat. Zatím se tak neděje. Zatím se ještě nemusí žádný lékař obávat skutečného krachu své živnosti, přestože skutečné lékařské péče by nám stačilo mnohem méně. V mnohých ekonomických a obchodních transakcích totiž platí, že méně znamená více. Ale s takovými slovy, která dnes vypustil z úst krajský hejtman Plzně v pořadu ČT1 Otázky Václava Moravce : „Lékaři si dnes za stejnou práci vydělají méně peněz nežli dříve, za stejnou částku musí pracovat více a déle.“, s takovými slovy se nikam nedobereme.

Taková praxe totiž v České republice funguje již 15 let na všech soukromých pracovištích ve všech oborech od zemědělství až po průmysl. Pokud chce někdo namítnou, že pekař není lékař, pak já musím namítnout, že všichni žijeme v jedné republice a zákony této země s jejími ekonomickými principy platí pro každého bez výjimky. Se svými požadavky na stavovská privilegia nadřazená nad ostatní občany si lékaři podporu ani pochopení od pacientů nezískají.

Až budou lékaři demonstrovat proti nehorázným cenám léků farmaceutických a velkodistribučních firem, až budou demonstrovat proti praktikám zdravotních pojišťoven, rádi je my pacienti podpoříme.

Ale já občanka České republiky protestuji proti trestání nás pacientů lékaři pro podnikatelské problémy lékařů a proti zaštiťování se našim zdravím pro jejich soukromé zisky.

                 
Obsah vydání       27. 2. 2006
27. 2. 2006 Nechci být rukojmím lékařů Věra  Říhová
27. 2. 2006 Jací jsou ti "muslimové" věznění v Guantánamo?
27. 2. 2006 Vede masturbace k terorismu?
27. 2. 2006 20 miliard buněk šedé hmoty Jiří  Drašnar
27. 2. 2006 Michael  Marčák
27. 2. 2006 Jak odolat "událostem století"?
27. 2. 2006 Viliam Buchert: "Tajemství Kateřiny N." Jan  Čulík
25. 2. 2006 Mimozemšťani by neměli šanci Bohumil  Kartous
27. 2. 2006 Kdy už si český podnikatel, právník, soudce či jiný „mocný buran“ konečně koupí obraz nebo sochu? Jan  Paul
27. 2. 2006 Quod licet bovi... Alex  Koenigsmark
27. 2. 2006 Michael  Marčák
25. 2. 2006 Čeští studenti mohou studovat v Británii zadarmo Jan  Čulík
25. 2. 2006 Chcete studovat v Británii pro získání titulu PhD v oblasti středoevropských studií?
24. 2. 2006 Jan Čulík a jeho semináře v České republice
27. 2. 2006 Michael  Marčák
27. 2. 2006 Myšlenky chemikovy Boris  Cvek
27. 2. 2006 Chce ČSSD zvrátit mandát ODS z krajských voleb? Boris  Cvek
27. 2. 2006 Opium moci, násilí a víry Vladimír  Rott
27. 2. 2006 O stranách, barvách a lidech Ladislav  Žák
27. 2. 2006 Francie: Šok z vraždy židovského mladíka Simone  Radačičová
27. 2. 2006 Absurdita v Brně Miroslav  Šuta
27. 2. 2006 Popírač Ransdorf Jaroslav  Kuba
27. 2. 2006 Podíl emocí na chodu demokracie Zdena  Bratršovská, František  Hrdlička
24. 2. 2006 Grebeníčkova politická závěť
24. 2. 2006 Válka a mír v době boje proti globálnímu terorismu Jan  Eichler
27. 2. 2006 Bojovat proti terorismu je nutné Alexandr  Černý
27. 2. 2006 Války jsou vedeny sofistikovaně Andrea  Cerqueirová
26. 2. 2006 Leteckou dopravu ohrožují jedovaté zplodiny
27. 2. 2006 Populismus - tentokrát selhávající František  Schilla
27. 2. 2006 Kdo vlastně jsou? Josef  Vít
25. 2. 2006 Na reakci není nikdy pozdě Jan  Kavan
25. 2. 2006 K demonstraci zdravotníků Jan  Mertl
25. 2. 2006 Zpravodajství iráckého odboje za dny 1. - 14. února 2006
22. 11. 2003 Adresy redakce
12. 2. 2006 Hospodaření OSBL za leden 2006

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
27. 2. 2006 Kdy už si český podnikatel, právník, soudce či jiný „mocný buran“ konečně koupí obraz nebo sochu? Jan  Paul
27. 2. 2006 Nechci být rukojmím lékařů Věra  Říhová
27. 2. 2006 Podíl emocí na chodu demokracie Zdena  Bratršovská, František Hrdlička
27. 2. 2006 Jací jsou ti "muslimové" věznění v Guantánamo?   
27. 2. 2006 Vede masturbace k terorismu?   
8. 2. 2006 Výhrady politického svědomí Oskar  Krejčí
7. 2. 2006 Konflikty karikatur   
7. 2. 2006 Kde skončily peníze pro odškodnění romských obětí?   
7. 2. 2006 Je vůbec možný „židovský stát“? Martin  Škabraha
6. 2. 2006 Británie bohatství a bídy, 2006   
6. 2. 2006 Endymión Boris  Cvek
6. 2. 2006 Luciferův ráj aneb úvaha nejen o kovbojích v sukni Karel  Moudrý
5. 2. 2006 Lidé čtěte !   
4. 2. 2006 Bulvární úzkost českých šéfredaktorů Jan  Čulík