Benderman se připojil k rostoucímu počtu vojáků, kteří protestují proti válce v Iráku odmítáním rozkazů, útěky do Kanady nebo opouštěním armády. Agentura CBS 8. prosince oznámila, že podle přiznání Pentagonu dezertovalo od počátku války v Iráku nejméně 5 500 příslušníků americké armády.

Kromě toho Steve Morse z Horké linky práv amerických vojáků tvrdí, že počet telefonických volání na linku vzrostl ze 17 000 za rok 2001 na 32 000 během roku 2004. Podle něho kolem 30 % tvoří vojáci, kteří pomýšlejí na dezerci.

"Mnoho lidí nedezertuje a chce sloužit zemi. Ale vidí, co se děje, a nemohou to udělat," řekl Morse 20. února v rozhovoru pro St. Louis Post-Dispatch.

To také motivovalo k dezerci 39letého veterána americké armády Carla Webba: "Nechtěl jsem zabíjet, protože jsem cítil, že jsem na špatné straně. Tohle je válka kvůli ropě a ziskům," řekl témuž listu.

Jako nezaměstnaný, který přišel v texaském Austinu o domov, přihlásil se Webb v roce 2001 do texaské národní gardy po sedmiletém působení v americké armádě. Měl sloužit pouze tři roky. Ale v červenci 2004, necelé dva měsíce předtím, než mu měla lhůta vypršet, mu armáda sdělila, že v rámci "stop-programu" by měl sloužit o 525 dní déle a že jeho jednotka bude vyslána do Iráku.

Program na zastavení odchodů z vojenské služby, který se poprvé objevil během války v Zálivu v roce 1990, brání americkým vojákům určeným pro nasazení v Iráku nebo Afghánistánu v odchodu z armády, když vyprší doba jejich služby. "Tato politika je prakticky neoficiální odvod," řekl Webb 10. února týdeníku Workers World. "Je to nedobrovolný odvod."

Webb řekl, že nemůže požadovat status odpírače z důvodů svědomí, protože nesplňuje kritéria -- zásadní odpor proti všem válkám. "Nejsem pacifista ... odmítám jít do války, protože nevěřím, že Spojené státy jsou na správné cestě. Myslím, že válka není o osvobozování lidí, ale o jejich útlaku."

Když jeho národní garda v srpnu oznámila výcvik, Webb se nedostavil. Totéž udělal, když jednotka v lednu odletěla do Iráku. Nyní je federálně hledaným uprchlíkem.

"Můj případ se liší od některých jiných vojáků, kteří dezertovali, buď proto, že nechtěli jít nebo proto, že se domnívají, že stop-program" je nelegální," řekl Webb Workers World. "Říkám lidem, že i kdyby toho nebylo, kdyby vláda nepoužívala nelegálně rezervisty a národní gardu, pořád bych byl proti téhle válce. Nemyslím, že jde o to, o jakou kategorii jde - zda jste rezervisté, gardisté nebo příslušníci řádné armády -- myslím, že všichni, kdo jsou ve zbrani, by měli být proti téhle imperialistické válce."

Vojákem proti válce, který na sebe přitáhl mezinárodní pozornost, se stal 28letý seržant Camilo Mejia, který byl 15. února propuštěn poté, co byl odsouzen k jednomu roku vojenského vězení za to, že se odmítl vrátit do Iráku.

Mejiova jednotka národní gardy byla v lednu 2003 povolána k aktivní službě a v dubnu 2003 byla poslána do Iráku. V bojích v Iráku strávil šest měsíců, pak se vrátil na dvoutýdenní dovolenou do Spojených států. V březnu 2004 se obrátil na americkou armádu a žádal o přidělení statutu odpírače války s tím, že zkušenosti z Iráku ho přesvědčily, že jde o válku nelegální a nemorální.

"Podstatou této války jsou peníze a žádný voják by neměl jít do Iráku a dát svůj život za ropu," prohlásil Mejia na protiválečné webové stránce newyorských vojáků. "Byl jsem svědkem utrpení lidu, jehož země je v troskách a který je nadále ponižován hlídkami, raziemi a zákazy vycházení od okupační armády. Moje zkušenost z téhle války mne navždy změnila."

"Jeden z našich seržantů střelil na malého chlapce, který nesl pušku AK-47. Další dvě děti, které šly s ním, utíkaly pryč, když se raněný chlapec začal plazit do bezpečí. Druhý výstřel ho zastavil, ale pořád žil. Když se ho jeden Iráčan pokusil dopravit do civilní nemocnice, vojenští medici z naší jednotky mu v tom zabránili a trvali na tom, že raněný chlapec musí do vojenské nemocnice. Tam ho odmítli ošetřit, protože ho měla ošetřit jiná jednotka. Ta ho taky odmítla ošetřit a dítě umřelo.

Jindy moje četa reagovala na politický protest v Ramádí, který probíhal ostře. Moje četa zaujala obranné postavení na střeše, když někteří demonstranti začali házet granáty na úřad starosty. Dostali jsme rozkaz zastřeli každého, kdo hodí něco, co bude vypadat jako granát. Z davu vyběhl mladík a něco nesl v pravé ruce. Než to stačil hodit, zahájili jsme palbu a zabili jsme ho. Z předmětu se vyklubal granát, který explodoval daleko od lidí. Vím, že muž, kterého jsme zabili, neměl žádnou možnost nás zranit -- byl příliš daleko. Velitel mé čety později řekl, že jsme během téže demonstrace zabili tři Iráčany, i když já jsem je zemřít neviděl.

Když jsem v říjnu 2003 přišel domů na dovolenou, měl jsem možnost poskládat si myšlenky a poslechnout si, co říká mé svědomí. Lidé se mne ptají na mé válečné zkušenosti a když jim odpovídám, vrací se mi všechny ty hrůzy -- boje, útoky, chvíle, kdy jsem viděl iráckého mladíka plazit se kaluží vlastní krve, muže, kterému naše palba utrhla hlavu a můj přítel střelil dítě do hrudi.

Když jsem se dostal domů, dokázal jsem si jasně uvědomit linii mezi vojenskou povinností a morálním závazkem. Mé pocity proti válce mi velely, abych se jí už nikdy neúčastnil. Zachování mých zásad bylo neslučitelné s účastí v armádě a složením zbraní jsem se projevil jako lidská bytost."

I když zatím není tolik dezertérů a vojáků proti válce jako v době vrcholu amerického hnutí proti vietnamské válce v roce 1970, vojáci a jejich rodiny se organizují proti válce v Iráku mnohem dříve než k tomu došlo za předchozí války. Organizace Iráčtí veteráni proti válce byla založena v červenci 2004, něco přes rok poté, co válka začala. Vietnamští veteráni proti válce vytvořili organizaci v dubnu 1967, pět let potom, co Spojené státy oficiálně válku ve Vietnamu zahájily.

Na rozdíl od vietnamské války byly rodiny vojáků v čele demonstrací proti irácké válce. Přes 2 000 rodin patří k hnutí Rodiny vojáků říkají Pryč, které vzniklo v listopadu 2002, čtyři měsíce před americkou invazí do Iráku.

Stan Goff, bývalý profesionální voják amerických zvláštních sil, jehož syn je vojenským mechanikem v Iráku, hrál přední úlohu v organizaci protiválečného hnutí rodin vojáků pod názvem Vraťte je hned domů!. "Neříkáme vraťte vojáky domů, protože strádají námahou a hladem," řekl v září 2003 v magazínu In These Times. "Většina vojáků ví, že námaha a hlad patří k jejich práci. Říkáme vraťte je domů, protože trpí námahou a hladem ve válce, která je nemorální a nelegální."

Zdroj Green Left Weekly, 16. 3. 2005 ZDE