Nálepka "konzervatismu" papeže Benedikta nedefinuje dobře. Politicky je totiž velmi obtížné ho charakterizovat. Byl jednou z intelektuálních sil, které zorganizovaly druhý vatikánský koncil. Stejně jako jeho předchůdce Jan Pavel II., i Benedikt ostře kritizoval válku v Iráku a staví se proti užívání vojenské síly ve většině případů - svolil by s ním pouze za nesmírně výjimečných okolností. Patří do oné široké skupiny prelátů, kteří v podstatě pohlížejí na moderní kapitalismus s odporem.

Ano, je doktrinářský tradicionalista, ale tomu také mnozí nerozumějí. Aby nebylo mýlky: netvrdím tu, že je Bůh konzervativec. Avšak úkolem Církve je být svědkem Pravdy. Pravda není něco, co je zapotřebí nově definovat pokaždé, když umře papež.

Kardinálové samozřejmě mohli zvolit někoho liberálnějšího. Ale představa, že existoval nějaký radikální reformátor, je zcela mylná.

Kardinálové byli překvapeni reakcí světa na smrt Jana Pavla II. Teprve po jeho smrti si plně uvědomili, jaký Jan Pavel II. zosobňoval historický fenomén.

Chtěli zvolit Pokračovatele. Někoho, kdo by představoval kontinuitu s doktrínami a hodnotami církve.

Důležité je také papežovo jméno. Svatý Benedikt nebyl papež, ale zakladatel mnišského řádu benediktinů. Benedikt je patronem Evropy. Jeho hlavní dílo - benediktinský řád - rozšířilo v temné éře po rozpadu římského impéria v 6. století kořeny křesťanství po celé Evropě. Bez Benedikta by Evropa nebyla střediskem křesťanství ve středověku, které ji učinilo kolébkou moderní civilizace.

Konkláve zjevně sdílela názor Jana Pavla II., že Evropě hrozí něco podobného jako ve středověku - lákadlo relativistického, materialistického sekuralismu, které Církev na kontinentě, na němž se zrodila postupně dusí. Tím, že zvolili Benedikta, projevili úmysl Církve postavit se této výzvě - nikoliv kompromisnicky, ale nekompromisním potvrzením všeobecné, věčné Pravdy.

Kompletní článek v angličtině ZDE