Tisková zpráva zástupců KSČM na konferenci

Mezinárodní konference v Praze ve dnech 23. -- 24. dubna 2005, uspořádaná KSČM a skupinou Evropská sjednocená levice/Severská zelená levice (GUE/NGL) v Evropském parlamentu u příležitosti 60. výročí vítězství nad fašismem, se zúčastnili představitelé 38 komunistických a dalších levicových stran z 33 zemí. Zaměřila se především na aktuální poselství jubilea pro všechny síly nalevo od sociální demokracie. Vyzvedla rozhodující zásluhu Sovětského svazu na osvobození evropských i asijských národů od fašismu, na nějž mezinárodní kapitál vsadil v zajetí iluze, že jednou provždy umlčí své aktivní odpůrce, kteří pak byli i nejaktivnější silou protifašistického odboje v okupovaných zemích. Všem, kdo se do něj dokázali zapojit, vzdala upřímný hold.

Konference rozhodně odmítla sílící demagogii, jež má v očích nynějších generací od základu zfalšovat, kdo byl viníkem fašismu a války a kdo vnesl největší vklad i oběti do jeho porážky i prosazení demokratického finále 2. světové války. Pravda o všech těchto otázkách ilustruje s mimořádnou silou mírovou, humanistickou, demokratickou misi socialismu a jeho aktivních stoupenců. Třeba ji ještě mnohem lépe využívat proti manipulaci veřejným míněním, jež má ospravedlnit nynější tažení za demontáž politických výsledků 2. světové války.

Na pořadu prvého dne konference byly perspektivy socialismu, jimiž se mezinárodní komunistické hnutí na podobně reprezentativním fóru nezabývalo od konce 80. let. Tehdejší likvidace socialismu v Evropě nepřinesla slibované výsledky, jak to na příkladu svých zemí ilustrovala řada diskutujících. Zatímco špičku nepočetné vrstvy "vítězů" vyzvedla až mezi dolarové miliardáře, obyvatelstvo východní Evropy zbavila většiny sociálních jistot. Jeho značné části nedává důstojnou perspektivu a dodnes často ani někdejší životní standard. Národního bohatství těchto zemí se zmocnil zahraniční kapitál i domácí elity bez zásluh za podmínek, jichž by těžko dosahoval i v řadě bývalých kolonií. Namísto halasně deklamované prosperity, přivedlo to k ekonomickému propadu, který je v řadě zemí dokonce hlubší než v letech hitlerovské agrese. Tam, kde lidé podobné jevy nepamatovali už po desítky let, dosáhly "sociální vyloučení" i různé projevy sociální patologie dimenzí i projevů, typických pro kapitalismus v jeho primitivních formách z hlubin předminulého století. Každý skutečný demokrat musí rozhodně odmítnout diskriminaci a někdy i přímou politickou represi, jak se dnes projevují například v pobaltských zemích.

Ze zvratu v mezinárodním poměru sil těží tlak na demontáž sociálních a demokratických práv pracujících také v západních a rozvojových zemích. Zástupci jejich levicových sil zároveň dokumentovali, jak nebývalé úrovně nabylo přerozdělování ekonomických výnosů i moci do rukou globální vertikály kapitálu. Do krajnosti to vyhrocuje antidemokratickou třídní podstatu kapitalismu. Zbavuje reálně demokratického obsahu také jeho politický systém i tam, kde zůstává zachována jeho vnější fasáda. Ještě žádná z vládnoucích oligarchií si dosud neosobovala právo rozhodovat téměř o všem, co lidská civilizace vytvořila a co předurčuje její perspektivy i zachování rovnováhy mezi člověkem a přírodou, s tak vypjatým egoismem a arogancí, na úkor tak početné a různorodé masy světové populace, jako dnešní špičky finančního kapitálu a vojensko-průmyslového komplexu v čele s Bushovým vedením "unipolární hypervelmoci". Oč zhoubnější následky to přináší, tím neklamněji se ukazuje, že řešení akutních problémů a výzev naší doby není v silách kapitalismu a v zájmu jeho vládnoucích kruhů.

Debakl "třetí cesty" i jiných koncepcí, jež měly masovou nespokojenost svést do neškodného řečiště, přiznávají i jejich vlastní tvůrci. Víc, než kdy předtím, se tak ukazuje, že jediným reálným východiskem je socialismus -- svobodná, hospodářsky prosperující, sociálně spravedlivá a všestranně demokratická společnost. Na prahu nového tisíciletí, shodli se účastníci konference, se socialismus prosadí úměrně tomu, nakolik všestranně dokáže demonstrovat svou humánní, emancipační podstatu a schopnost využít v zájmu lidské svobody, rovnosti a důstojnosti všech výsledků civilizačního pokroku. Jedním z ohnisek diskuse byla úskalí a rizika, jimž třeba předejít po dosavadních zkušenostech boje za nekapitalistickou vývojovou alternativu. Živou odezvu nalezla myšlenka M. Grebeníčka : socialismu lze trvale dosáhnout jen tehdy, ztotožní-li se s ním většina obyvatelstva, není-li diskreditován zvolenými metodami a je-li vždy stanoven naprosto realisticky i program každé z jednotlivých etap, směřujících ke konečnému cíli. Deformace ve vývoji východoevropských zemí, jež v mnohém usnadnily dosažení cílů "studené války" imperialismu, podrobila kritické analýze i řada dalších vystoupení. Upozorňovala zároveň, že vytěžit z dosavadních zkušeností vše, co má hodnotu pro socialismus budoucnosti, předpokládá i naprosto věcnou analýzu složitých křižovatek, jimiž se historicky prvá forma socialismu v Evropě nemohla vyhnout; ostré třídní konfrontace, jež mu byla vnucena proti jeho vůli a v níž na bedrech SSSR a jeho spojenců ležela i obrana světového míru a práva desítek bývalých kolonií na svébytný rozvoj.

Konference vysoce ocenila úspěchy ČLR, která už po více než dvě desetiletí drží primát v dynamice hospodářského rozvoje a stává se dále důležitějším motorem i centrem světové ekonomiky. Rozvíjení socialistického tržního hospodářství v ČLR i Vietnamu, které výrazně spojuje přednosti lidové moci s nejnovějšími výsledky vědy a techniky a aktivním uplatněním na špičkových mezinárodních trzích, je originálním příspěvkem k rozvoji teorie a praxe socialismu s velkou inspirativní silou pro celou mezinárodní levici. Značnou pozornost účastníků upoutaly rovněž informace o dalším prohlubování široké lidové participace a podpory cílům kubánské revoluce, vystavené zákeřnému tlaku hlavního světového hegemona v těsném sousedství. Účastníci konference vyjádřili podporu lidu KLDR a také pokrokovým silám Asie, arabského světa a Latinské Ameriky, jež dokázaly v posledních letech porazit své pravicové, proimperialistické rivaly a úspěšně prohlubují nezávislost i demokratickou a sociální orientaci politiky svých zemí, či naopak čelí zesílenému tlaku a represím ze strany reakce.

Obzvlášť cennou inspirací jsou zkušenosti boje za demokratické výsledky války, jež skončila právě před 60 lety. Schopnost radikální, především marxistické levice vzít smrtelně vážně, o čem je demokracie doopravdy, byla rozhodujícím faktorem reforem, na něž byl kapitál nucen přistoupit v podobě "sociálního státu" i prohloubení demokratických práv široké veřejnosti. Vytrvalý boj, vedený s invencí za zásadní demokratizaci politiky i hospodářství, znásobil pozice a vliv odpůrců kapitalismu. Kde tomu imperialismus nemohl zabránit silou, otevřel se mnohdy prostor až k socialistickým přeměnám.Až "studená válka" zmařila jasnou orientaci komunistického hnutí na socialismus cestou všestranného prohlubování demokracie - na hluboké demokratické přeměny, ústící organicky až v socialismus. Rozpoutala ji reakce, nejvíc zaskočená právě schopností levice triumfovat demokratickými prostředky. Navázat na tyto tradice, shodli se účastníci konference, a dále je rozvinout v nových podmínkách je rozhodujícím požadavkem dneška.

Druhá část konference byla věnována aktuálním otázkám bezpečnostní a obranné politiky v Evropě. Normy mezinárodního práva pro oblast mezinárodní bezpečnosti, přijaté na základě drastických zkušeností 1. a zejména 2. světové války, v zásadě přetrvaly i v období obvykle označovaném jako studená válka. Nadějným krokem pro Evropu byly výsledky Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975 a následné kroky, které vedly ke značnému snížení napětí, k postupnému zmenšení koncentrace ozbrojených sil a výzbroje a k dalším opatřením k posílení důvěry.

Zvrat nastal po rozsáhlých politických změnách ve střední a východní Evropě po roce 1989, které vedly k novému rozložení sil. Kroky v politické a vojenské oblasti rychle dospěly až k balkánským válkám, k agresi proti Jugoslávii, k obsáhlému použití vojenské síly bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN i na jiných místech světa a ovlivnily eskalaci zbrojení. Aby se zvýšila bezpečnost nejen v Evropě, nelze nadále trpět porušování mezinárodního práva nikým a nikde. Naopak jeho roli je třeba posilovat zejména v těchto ohledech:

• znovu potvrdit a důsledně dodržovat závazky nepoužití síly, řešení sporů mírovými prostředky, všestranného rozvoje spolupráce mezi státy v duchu charty OSN a závěrečného aktu KBSE,
• vyvodit závěry ze skutečnosti, že významným bezpečnostním rizikem jsou obrovské rozdíly mezi bohatými a chudými, které se stále zvětšují,
• posilovat integrační prvky v bezpečnostní spolupráci s účastí evropských organizací, včetně Evropské unie, Společenství nezávislých států, Severské rady a dalších. Možnou cestou k posilování bezpečnosti a mírové spolupráci v Evropě je obnovení původního poslání OBSE, případně její efektivní propojení s Radou Evropy,
• zakázat použití a výrobu zbraní hromadného ničení a zajistit jejich bezpodmínečnou likvidaci,
• ukončit účast evropských států v politicko-vojenských seskupeních, zejména v NATO,
• omezit konvenční zbrojení a likvidovat vojenské základny na cizím území. Vytvořit Evropskou agenturu pro odzbrojení a kontrolu zbrojení,
• zvýšit účast občanů a jejich podíl na řešení otázek bezpečnosti.

Je nezbytné co nejdříve za spoluúčasti představitelů států, které mají výhrady k současnému mezinárodně politickému vývoji, společně se zástupci mírového a sociálního hnutí a široké veřejnosti čelit:

• politice USA jako supervelmoci, která uskutečňuje své politické záměry na úkor ostatních,
• nové strategické koncepci NATO z roku 1999,
• takovému pojetí, kdy právo na sebeobranu přestává být obranou proti ozbrojenému útoku a naopak napomáhá nastolení režimů, které jsou loajální k agresorům,
• povyšování hrozby terorismu, který svou podstatou i formou je především organizovanou kriminální činností a vhodnou záminkou záměrů kapitálu upevnit svou globální nadvládu,
• vytváření koalic "ochotných" států k prosazování cizích zájmů,
• Smlouvě o Ústavě pro Evropu, v níž Evropská unie potvrzuje třídní podtext svého vzniku a zakotvuje také militarizaci samotné unie i jednotlivých členských států, včetně přijetí nebezpečné koncepce tzv. preventivních válek; v této souvislosti vyjádřili účastníci konference podporu francouzské levici, která má slibnou šanci zabránit ratifikaci tzv. euroústavy v referendu koncem května t. r.

Prosazení těchto záměrů může mít vyhlídky na úspěch jen za předpokladu, že na jejich podporu budou jednotně a důrazně vystupovat nejširší levicové, demokratické, protiimperialistické a protiválečné síly a budou žádat jejich uplatnění v politice vlád i mezinárodních organizací.

Mnozí z účastníků konference kriticky upozornili na sílící projevy politiky vměšování zahraničních kapitálových a mocenských center, jež pod hesly "rozvoje demokracie", "obrany lidských práv" apod. usilují o nastolení poměrů a politických garnitur, jež s rozvojem demokracie nemají nic společného a mnohdy jsou s ním v příkrém rozporu.

Účastníci konference shodně ocenili velice otevřenou a demokratickou atmosféru pražského setkání, jež spolu se shodou v základních otázkách vyjádřilo i existující názorové rozdíly v přátelském a konstruktivním ovzduší.

Praha 24. dubna 2005