Hitlerův Mein Kampf a propad k bezvýznamnosti

20. 3. 2024 / Boris Cvek

 

Hitler mezitím ve vězení psal svou knihu Mein Kampf. To, co napsal, průběžně četl svému spoluvězni Hessovi, který to upravoval. Další úpravy proběhly po propuštění z vězení. V Mein Kampfu se Hitler radikalizoval. Objevuje se tu téma nutnosti dobýt území na východě od Německa jako ve středověku. Toto téma pak už nikdy neopustil. Hitler přepokládal, že to bude snadné, protože SSSR sám zkolabuje, neboť je ovládán židobolševiky. Pokud jde o rasu, máme zde představy o škodlivosti křížení ras, o árijcích jako jediné tvůrčí rase, o nutnosti vyhladit židovskou rasu, jinak dojde ke konci lidstva. Hitler tak vydává boj proti lidem s židovským původem jako boj za záchranu lidstva ve smyslu: musíš zabíjet, nemáš-li být zabit. Vystupuje jako nový spasitel lidstva vyvolený prozřetelností. V souvislosti s bojovým plynem, použitým za první světové války, tvrdí, že kdyby bylo takto vyhlazeno několik desítek tisíc lidí židovského původu, válka by byla vyhrána a národ osvobozen. Vůbec je zvláštní, jak krajní pravice v té době vydává zničení demokracie a nástup diktatury za osvobození lidí a národa. Svoboda se objevuje v názvech krajně pravicových uskupení. Svoboda od parlamentu a demokracie. Mezi zdroje Hitlerových úvah ze známějších jmen autor uvádí francouzského vynálezce rasové teorie Gobineaua, amerického průmyslníka a antisemitu Forda a také americké eugeniky.

Autor životopisu také poměrně rozsáhle polemizuje s tezí, že Němci Mein Kampf nečetli. Argumentuje nejen tím, že kniha byla recenzovaná ve vlivných novinách, ale také tím, že byla zejména ve 30. letech masově půjčována v knihovnách. Podle něj mýtus o tom, že Němci nevěděli, je plodem snahy ospravedlnit se po druhé světové válce. Na druhé straně zhruba v letech 1924-1928 Německo prožívalo docela dobrou dobu a zájem o Hitlerovo dílo, ba i o jeho politiku byl malý. To se změnilo až ve třicátých letech. Vládě se podařilo vypořádat s inflací, dosáhla hospodářského růstu, dohody s Francií, zapojení do Společnosti národů. Kvetlo umění a kulturní život. Samozřejmě právě toto umění (včetně třeba jazzu) a tuto kulturu Hitler považoval za zvrácené.

Když se dostal ven z vězení, podařilo se mu opět ovládnout krajní pravici, a to i přes to, že mu bavorská vláda zakázala na nějakou dobu – když porušil své sliby, že se změní – veřejné působení. NSDAP byla opět povolena. Hitler měl jasný požadavek: kdo chce jít s námi, musí vstoupit do strany; kdo chce být ve straně, musí poslouchat mě. Ludendorffa se zbavil snadno. Podporoval ho v kandidatuře na německého prezidenta. Generál ve volbách získal asi jedno procento a bylo politicky po něm. Volby bohužel ale vyhrál nacionalistický kandidát, maršál Hindenburg. A to zásluhou komunistů, kteří postavili vlastního kandidáta a odmítli podpořit v druhém kole lidovce Marxe (Marx prohrál s maršálem jen těsně). Zvolení Hindenburga, který měl špatný vztah k demokratickým institucím, později Hitlerovi hodně pomohlo.

Složitější situace nastala přímo uvnitř NSDAP. Hitler podporoval expanzi strany směrem na sever, nicméně nějak se mu to vymklo z rukou. V severozápadním Německu vedl docela úspěšně tuto misi Strasser, který měl tendenci chápat nacismus jako levicové hnutí. Jeho asistentem byl Goebbels. Goebbels měl doktorát z německé literatury z Heidelbergu, to mu však nestačilo, chtěl být spisovatelem nebo žurnalistou. K frustraci ze znetvořené nohy se však přidala frustrace z toho, že nebyl zaměstnán v jednom berlínském liberálním deníku, kde se snažil uplatnit. Goebbels vnímal situaci stejně jako Strasser. Podle nich bylo třeba vylepšit původní program NSDAP směrem vlevo. Prioritou je socialismus, znárodňování, zahraniční orientace na sovětské Rusko. Strasser ani Goebbels nešli proti Hitlerovi, naopak ho chtěli vytrhnout z podle nich zhoubného, primitivního bavorského prostředí a získat na svou stranu.

Na stranické konferenci v Bamberku pak Hitler explodoval dlouhým projevem, v němž bod po bodu roztrhal Strasserův program. Sociální otázka bude vyřešena, jakmile dojde ke vzniku národního společenství, v ní už nebude žádný třídní konflikt. Národní a především židovská otázka je tedy na prvním místě. Přirozeným spojencem Německa je Itálie a Anglie, nikoli židovské a bolševické Rusko, jehož území musí naopak být dobyto. Hitler tak plně ovládl stranu. Goebbelse získal jako absolutně věrného učedníka chytrým nadbíháním a dvořením. Viděl v něm schopného člověka, kterého potřebuje pro své účely. Goebbels Hitlera vnímá přímo nábožensky. V době, kdy byl Strasserovým spojencem, se ve svém deníku ptá, zda je Hitler opravdu Kristus, nebo jen Jan Křtitel. Pak už nemá pochybnosti, i když Hitlerův projev v Bamberku ho nejprve zdrtí. Na evangelia se ovšem v tomto smyslu odvolává Hitler sám: je následovník Krista, protože i Kristus čelil mnoha protivenstvím, ale nakonec své učení rozšířil po celém světě. Další stupeň tohoto učení je pak podle Hitlera nacionální socialismus. Hitler zužitkoval křesťanský triumfalismus a zálibu v tom, že věřících je mnoho a tvoří celou civilizaci. Obsah evangelia ho zjevně nezajímal.

Závěrem je ovšem třeba zopakovat, že tento důraz na víru a věrnost učení navzdory všemu má svůj kontext ve velmi slabých výsledcích celého hnutí (6. června 1926 v Meklenbursku jen 1,7 procent, 30. října téhož roku v Sasku 1,6 procent, 30. ledna 1927 v Sasku 3,5 procent). Tehdejší analytici včetně třeba experta britského ministerstva zahraničí měli za to, že s Hitlerem a celou jeho NSDAP je konec. Jde jen o jakýsi pozůstatek dob hyperinflace. Dokonce v Mnichově se počet posluchačů jeho politických tirád dramaticky zmenšuje. On totiž ve svých řečech pořád mluvil o strašném stavu, v jakém Německo je, zatímco lidé začali cítit, že je jim lépe. Za sebe bych dodal, že tohle všechno musel velmi dobře chápat Adenauer, když se po válce rozhodl zabránit návratu nacismu k moci německým hospodářským zázrakem a blahobytem pro všechny. A nebál se na tom spolupracovat s bývalými nacisty.