14. 3. 2024 / Matěj Metelec
Proces přijetí České republiky, Polska a Maďarska do Evropské unie probíhal pomalu a NATO se zdálo rychlejší cestou, jak dosáhnout začlenění do západních struktur, které měly garantovat jejich bezpečnost a stabilitu. To druhé mělo v kontextu balkánských válek svůj neoddiskutovatelný význam – staré evropské rivality hibernovaly v důsledku studené války a nikdo nemohl zaručit, že se s rozpadem bipolárního světa neobnoví.
Pro Spojené státy byla Aliance nástrojem nečekaně dosažené hegemonie (jak známo, pád sovětského impéria nikdo z amerických sovětologů neočekával) a její rozpuštění nebylo nikdy seriózně zvažováno. O tom, že by se s koncem Varšavské smlouvy rozpustit měla, se sice příležitostně mluvilo (přál si to zprvu například Václav Havel, který se později stal naopak vášnivým podporovatelem Aliance) byla představa spjatá s atmosférou konce dějin po roce 1989. Odpůrci Aliance a někteří idealisté dodnes tvrdí, že kdyby bylo NATO v devadesátých letech zrušeno, mohli jsme dospět do světa bez velmocenské rivality. Realisté jim namítají, že konec studené války byla pouhá epizoda, která nikdy nemohla vyústit ve „věčný mír“. Střety mezi velmocemi se podle nich do světa musely nutně vrátit a ten, kdo by překoval meče v pluhy, by brzy splakal nad výdělkem.
Historická zkušenost dává za pravdu spíše realistům, i kdybychom však snad v devadesátých letech náhodou propásli šanci na dosažení „světového míru“, pokud by v současnosti NATO neexistovalo, asi málokdo by se v Evropě cítil bezpečně. Nedávné výroky prezidenského kandidáta Donalda Trumpa však ukazují, do jaké míry je tato bezpečnost křehká.
Nikdo nevíme, do jaké míry jsou Trumpovy vyhrůžky, že je ochoten nechat na holičkách ty státy, které nebudou podporovat armádu 2 procenty své HDP, míněný vážně. Evropské státy je ale v žádném případě nemohou brát na lehkou váhu. Evropská obranyschopnost totiž stojí a padá s ochotou Spojených států ji zajistit. Po druhé světové válce západoevropské státy přenechaly starosti o svou bezpečnost na USA a věnovaly se více méně pokojnému hospodářskému rozvoji, jež narušovaly pouze (čím dál bezvýchodnější) násilná snaha udržet své zámořské kolonie. Záhy se klíčovým prvkem vojenských doktrín obou velmocí staly jaderné zbraně a evropskou obranu proti převaze sovětských konvenčních sil představoval americký jaderný deštník. Británie a Francie sice rozvinuly vlastní nukleární program, jeho význam byl však spíše prestižní, protože ani spojené síly obou bývalých impérií nemohly konkurovat jaderným silám sovětským. A na tom se dodneška nic nezměnilo.
O společné evropské obranné politice se mluví léta, zatím se však v tom směru neudělalo skoro nic. Trump může představovat katalyzátor, jež tento odkládaný projekt uvede v život, i kdyby se tak ale skutečně stalo, Evropa nemá ani ve střednědobém horizontu šanci vyrovnat ruskou jadernou převahu. Bez NATO se zkrátka v současnosti neobejdeme. I když bychom nepochybně měli usilovat o to, aby tato situace netrvala navždy. Bezstarostně považovat Spojené státy za samozřejmou a věčnou náhradu autonomní evropské bezpečností politiky už po Trumpových výrocích není možné.
Diskuse