V domku přes řeku umřela stařenka, tři dny ji vystavovali v rakvi a vesničané se s ní chodili rozloučit. Třetí den po polednách byla všechna okna domku otevřená, srpen dohoříval ke konci a přes řeku se nesly nábožné ženské hlasy, které zpívaly. Je to krásné zpívat, když někdo umře, a neplakat, když přišel čas. Zatímco pan farář uvnitř domu měl řeč nad mrtvou, dívala se Bětka, jak po černé řece, potažené stříbřitým chmýřím, plavou proti proudu bílé husy a jak po nebi plynou bílá oblaka. Zdola se k ní ve sladkých, rychle zmírajících vlnách přidávala vůně floxů a lehký vítr šustil v korunách stromů a jeho svist už byl podzimní. Průvod šel přes řeku, dechovka hrála a Bětka stála na louce a zdálo se jí, že čas proplouvá jejím tělem od hlavy a v patách se uzemňuje jako tichý blesk a věčný oheň. Jsme možná laděni na jeden tón, anebo na jediný mnohohlasý hlas.

(Eda Kriseová, Arboretum)