Násilí, zájmy dítětě a lhostejnost institucí

4. 1. 2008 / Anna Čurdová

Reakce na článek Věry Říhové „Násilí nikoho nezajímá“ a článek „Skotsko: Zákaz fyzických trestů pro děti“

Uvedené příklady násilí, které popisuje autorka, jsou skutečně otřesné. Situace je o to horší, že jde o špičku ledovce. Je pravda, že jak některé sociální pracovnice, tak policisté nevědí, co si s týráním dětí počít, natož je aktivně vyhledávat a postihovat. Nejjednodušší je říci, že si za to dotyčný může sám. Nebo násilí vůči dětem tolerovat s tím, že „na některé fracky škoda facky, která padne vedle...“ Zřetězení násilných vzorců chování přenášených rákoskou z otců na syny vede po několika generacích k celospolečenské  toleranci násilí.

V závěru mě zaujal rozbor postojů rozvedených matek i otců. I když se snaží být objektivní, pak mám pocit, že se více straní mužům. Jakoby oni byli ti, kteří jsou více oběťmi v přidělování péči o dítě. Jako příklad je uvedena zmanipulovaná Terezka.

Případ Terezy Smutné je, bohužel, důkazem úplně jiného druhu týrání. Nikoli týrání a manipulací matky. Otec Terezy s rodinou nikdy nežil ve společné domácnosti, soudil se o otcovství a teprve po druhém testu DNA začal o dceru projevovat zájem. V tom je velký rozdíl od jiných případů. Nechceme si stále připustit, že týrat dítě není normální, že dítě má svá práva a že bychom je měli respektovat. Jaká má Tereza práva?

Terezu Smutnou netýrá matka, ta jí poskytuje dlouhodobě zázemí, o kterém se může mnoha dětem jenom zdát. Paradoxně ji nechápe její vlastní otec, který jedná ve svém, tzv. oprávněném zájmu a dožaduje se práva na dítě, se kterým má problém navázat vztah. A jak se postupně ukazuje, ten problém navázet vztah je možná dán geny. Holčička z rozhodnutí soudu běhá po psychiatrech (nikoli dětských) a jsou nařizovány nové a nové posudky.

A co soud? Jedná prý v zájmu dítěte.

Tak nevím, co je tím zájmem dítěte. Žít v pohodě nebo se stresovat.? Konec konců i první příklad týraného dítěte z pera autorky článku vypovídá něco o úrovni našich soudů v těchto záležitostech. Týrané dítě zůstává v péči matky. Fyzické příklady týrání dětí jsou měřitelné, jsou měřitelné modřinami, zraněními. Psychické jsou většinou nezměřitelné.

Nejhorší co u těchto případů existuje je lidská lhostejnost. Lhostejnost okolí, ale i nezájem institucí. Tam, kdy by měli zasahovat, tak nezasahují, tam, kde nemusejí, tam zasahují a vytvářejí si prostor pro nadvládu nad ostatními.

Jednou z cest, jak v těchto případech pomoci, je nebýt lhostejný. A pro ty, kteří rozhodují být chápavý a umět se vcítit do duší dětí, o kterých rozhodují. Míra empatie českých soudců a soudkyň je často pod bodem mrazu. Případ, který je lidským osudem, je pro ně spisem, houskou na krámě a dítě není živý tvor, které může mít své problémy. Je navíc jednoduché je zmanipulovat. Dle názoru mnoha znalců. Z vlastní zkušenosti vím, že to není tak jednoduché, jak se píše. Mnoho dětí je schopno si udělat poměrně brzy vlastní názor na to, kdo koho týrá a podvědomě brání slabšího. Puberta je období samo o sobě obtížné. Jak pro rodiče, tak pro děti.

Ale zpět k případům týrání dětí. Je dobře, že Britské listy tyto případy zveřejňují a píší o nich. Je škoda, že jsou stranou zájmu mainstreamových médií. Bez medializace,  zájmu veřejnosti a veřejného odsouzení jak násilných jevů vůči dětem, tak i lhostejnosti sociálních pracovnic a úředníků, ale i cynismu soudních sadistů se nepohneme z místa. Stvořili jsme si svět lhostejný k osudům bližních. Stvořili jsme si svět sobeckých a násilných bližních. Chceme i nadále v takovém světě žít?

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 4.1. 2008