Jak se z potoků stávají vodopády

4. 1. 2008 / Pavel Urban

polemika s článkem Pavla Janíčka "Vlády se střídají, všechno je v pořádku"

V jedné protektorátní komedii (jméno si bohužel nepamatuji) je scéna, v níž hlavní hrdina - sympatický, ale prolhaný floutek - popisuje společnosti svůj údajný letitý pobyt v Číně. "Ale to je výborné, " poznamená kdosi z přítomných, "máme tu totiž problém domluvit se s tímto pánem." Pán se zjevně asijskými rysy pronese cosi, co je patrně pozdravem. Hrdina neztratí duchapřítomnost a asi minutu popisuje Číňanovu cestu do Evropy. "Úžasná řeč." vzdychne okouzleně jedna z dam. "Co všechno se dá říci jedním slovem !"

Na tuhle scénu jsem si vzpomněl, když jsem četl polemiku Pavla Janíčka na můj - rovněž polemický - článek v BL. Přiznám se, že formální mechanismus střídání vlád a poslanců skutečně považuji za důležitý. Jiné formy - například státní převraty - podle mne poskytují horší pozadí pro naplňování většiny lidských potřeb.

I pro možnosti čelit ekonomickým a sociálním rizikům. Plyne z toho, že tato rizika jsou nepodstatná a marginální?

Jsou lidé, kteří hledají v politice jeden univerzální klíč k řešení všech sociálních problémů. Stejnou logiku předpokládají i u druhých. Pak by to souhlasilo. Pokud tvrdím, že údajný politický bůh všemohoucí funguje, znamená to, že je všechno OK. A pokud něco vylučuji z přímé působnosti tohoto boha, pak to zároveň degraduji do bezvýznamnosti.

Aplikujme tuto logiku na problémy bezdomovce v zimě. Pokud se nají, nemůže zmrznout a vše je tedy OK. To bych měl jako tvrdit já. Můj oponent je ovšem chytřejší. Ví, že to není pravda. A z toho odvodí, že jídlo není důležité. A že nemá cenu chodit někam, kde člověk dostane najíst, pokud se zároveň nezahřeje.

Jestli tohle má být předobraz hledání vize přechodu k vyšší a efektivnější společnosti, pak se omlouvám. Raději se nechám zmanipulovat médii a zůstanu věrný vládě, i kdyby skutečně nenabízela nic jiného, než obranu proti zadrátované minulosti.

Demokratické mechanismy opravdu fungují nedokonale, ostatně jako většina věcí lidských. Ale nevím, jestli údajná či skutečná zaujatost českých médií je zrovna tím nejlepším příkladem. To už je na tom pan Chávez tak špatně, že prohrává referenda kvůli nepřízni českých novinářů?

Nevím, proč bych měl za ideální fungující demokracii považovat současný Irák, Afghánistán či Palestinu. Ostatně Afghánistán neměl pověst vzorového státu ani v dobách, kdy spolu s Československem patřil do tábora míru a socialismu. A tvrdí-li pan Janíčko, že "první forma socialismu ...přinesla i některé [užitečné] náměty," předpoklám, že neměl na mysli Polpotovu Kambodžu. Nebo ano?

Proč se na nás valí vodopád hororových zvěstí o minulosti? To nedokážu posoudit už proto, že žádného takového vodopádu nevidím. Vidím jen potoky, předvídatelné tekoucí svými již poněkud vymletými koryty.

Je ovšem možné, že kdybych zmínky o komunismu v českých médiích četl a domýšlel tak, jako pak Janíčko přečetl a domyslel můj článek, viděl bych ten vodopád taky.

Pravda je, že nás tato převážně velkokapitálem vlastněná média vůbec neinformují o demokratických, netotalitních, pěkných, funkčních atd. alternativách. Tím skutečně vzbuzují dojem, že takové alternativy neexistují. Myslím, že by pan Janíčko měl takovéto konkrétní alternativy popsat alespoň čtenářům BL. Sám bych se tohoto úkolu rád ujal, ale chybí mi materiál.

Kapitalismus a demokracie jsou dvě různé věci. V praxi ovšem demokracie plodí kapitalismus, pokud z něj přímo nevyrůstá, a kapitalismus přitahuje demokracii. Takže kdo obhajuje moderní demokracii, skutečně fakticky obhajuje i kapitalismus.

Naopak, kdo obhajuje "prvotní socialismus", implicitně obhajuje diktaturu. Obhajuje-li tedy někdo některé její pozitivní stránky, dalo by se čekat, že tuto diktaturu jasně a nekompromisně odmítne. Tím spíš, pokud jej logika diskuse nutí vyjádřit zásadní výhrady k současné formě demokracie.

Pan Janíčko to neudělal. To samozřejmě neznamená, že by chtěl vzbudit dojem, že demokracie a socialismus jsou neslučitelné. To dělají pouze masová média.

Pokud "masová mediální manipulace" dokáže lidi přimět tak, že v důsledku své volby nemohou strachy spát, pak jde ze strany manipulátorů o špičkový výkon. Sám dr. Goebbels by jim mohl uznale potřást pravicí.

Kupodivu tito šampióni zcela selhávají při obhajobě americké radarové základny. Přitom teoreticky jde o úkol mnohem jednodušší, neboť americký radar se života naprosté většiny lidí v této zemi patrně nijak nedotkne. Je pravda, že odpůrci radaru dostávají v médiích více prostoru, než obhájci socialismu. Ale to je spíš důsledek, než příčina; na začátku celé kampaně tomu tak nebylo. Je pravda, že obhájci radaru většinou mlátí prázdnou slámu. Ale antikomunismus vládních stran i masových médií na tom není o nic lépe.

Zdá se tedy, že interpretace minulosti ze strany "masových médií" má k paměti většiny lidí přece jenom blíž než ta, kterou naznačuje Pavel Janíčko. Ten přitom nemusel žít "někde jinde." Život v komunismu skutečně tvořila celá řada světů oddělených sociálními i regionálními bariérami. Těžko lze panu Janíčkovi vyčítat, že o těch ostatních neví nebo nechce vědět; tohle bohužel platí pro všechny strany "diskuse" o komunistické minulosti. Pokud ovšem chce přesvědčovat nepřesvědčené -- a bez toho se úspěšné mediální kampani čelit nedá -- pak to není zrovna nejlepší začátek.

Tady narážíme na psychologický problém. Člověk má přirozenou tendenci předpokládat, že všichni lidé na světě myslí podobným způsobem a podle stejných hodnotových žebříčků, jako on sám nebo lidé, které dobře zná. Třeba separatistické národnostní menšiny : já se nechci separovat, moji známí také ne, jediná významnější národnostní menšina v této zemi také nežádá samostatnost. Co z toho plyne ? Že jestli nějaká menšina o separaci usiluje, pak musí být zmanipulována.

Ne že by taková manipulace nemohla existovat. V tomto případě má ale smysl i pro své oponenty. Je to jedna ze zkratek, které nám umožňují pochopit svět, aniž bychom o něm museli příliš přemýšlet. V tomhle případě jde o logiku a motivy lidí, kteří uvažují jinak, než my.

Pokud jde o vizi "přechodu k vyšší a efektivnější společnosti založené na společenské kooperaci, nikoliv na vzájemné likvidaci a okrádání", pak jde zčásti o vlamování se do otevřených vrat. Současný kapitalistický svět je založen na kooperaci (a efektivitě), jakou dějiny nepamatují. Někteří dokonce soudí, že je jí až příliš.

Užitečné náměty "prvotní formy socialismu" bych rozdělil na ty, které ukázaly, jak se to dělat nemá a na ty, které ve svobodné společnosti nelze použít. Obávám se, že při hledání "forem, které umožní skutečně nastartovat dlouhodobě udržitelný rozvoj lidstva jako celku a také ovšem ČR" nám asi moc nepomohou. Tohle je ovšem už jen můj názor a navíc obecný. Nevím, které užitečné náměty konkrétně má pan Janíčko na mysli.

Nevím, zda novináři zaměstnaní zahraničním velkokapitálem mohou či chtějí naslouchat. Trvám ovšem na tom, že v původně diskutovaném článku pana Tomana toho moc k naslouchání není. Jistě, jde o nespokojenost, která třeba může svrhnout i vládu. Nebo třeba i společenský systém. Ale co dál ? Nahradit kapitalismus nějakou jinou společenskoekonomickou formací sice lze, bojovat touto cestou proti okrádání a ničení slabších je ale něco podobného, jako opravovat orloj bagrem.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 4.1. 2008