Osvědčený podnikatelský záměr: nejdřív ale spalte mosty, anebo lodě!

3. 8. 2011 / Miloš Dokulil

Tenhle malý seriál minule začal menší oklikou. I tentokrát začnu takovou oklikou, dokonce historicky doloženou. Když v antickém světě měli vojáci pocit, že by se třeba místo dalších výbojů zrovna chtěli vrátit domů, bylo možné bez dalšího přesvědčování vojska nějakými "politruky" dát spálit mosty na zpáteční cestu. Samozřejmě pokud zrovna mosty byly zárukou pro návrat. A potom najednou nebylo zbytí, než vydat se přece jen nepříteli vstříc. Nebyla žádná další okamžitě přijatelná alternativa k dispozici. Anebo při dobývání Nového světa, když se jaksi najatým dobrodruhům nezdálo, že by zrovna měli postupovat vpřed do nejistých situací v dalších střetech s domorodci, jakémukoli uvažování o nějaké alternativě směrem zpátky na lodě byl učiněn konec tím, že Cortés jako velitel dal jednoduše spálit lodě. A pak už nezbývalo, než se cestou vpřed a vstříc osobně nejistému výsledku boje se nějak proslavit. O nadmíru slavném následném dobytí Mexika je zbytečné něco dodávat.

A budu pokračovat další oklikou, a taky nejednou historicky doloženou. To třeba postavíte Národní divadlo a nato zjistíte, že ze dvou plánovaných a pro projekt požadovaných galerií vůbec není vidět na jeviště. Klenot a chlouba na pravém břehu Vltavy bude na celé generace dokladem nemalé nedomyšlenosti celého projektu, anebo politováníhodné nesouměřitelnosti záměrů s předpoklady reality. Nu a potom... náhodný, snad jen neopatrný ohýnek. Následně z něho už byl požár. A přímo tragický. "Kaplička nad Vltavou" vyhořela do základů. A bylo možno stavět hezky znovu. A taky poučeněji. Již bez těch do očí bijících nedostatků, či přímo neodstranitelných chyb. (A taky bez Zítka! Navíc po odsouzení dvou zámečníků, jejichž vina na požáru nemá přijatelný podklad; viz ZDE .)

A teď už jen malá doprovodná ilustrace, abychom nemuseli drasticky spoléhat na oheň. Zvláště když tutéž službu poskytuje -- nemálo diskrétněji -- už sám čas. Ten čas, který mění i ty "časy", jak je v těchto končinách nemálo dobře známo. Měli jsme třeba -- že by v Praze? -- historický "Zimní stadion". Nebyl hned v havarijním stavu. Ale kupodivu časem se může dít všelicos. I když čas zuby nemá, umí nicméně přesto až neslušně hlodat. A zrovna nemálo pak nahlodává to, na čem nám záleží a co chceme pietně a důstojně uchovat potomkům. Hned neříkejme, že nemáme orgány, které by se nestaraly. Starají se. Vykazují o tom také rozmanité doklady. Jenže když v mezičase přejde přímá zodpovědnost za stavbu mimo stát či municipalitu, veřejný a obecně kompetentní orgán je přímo "jaksi z obliga", mimo přímou odpovědnost. Stačí pak -- ať už z jakýchkoliv pohnutek -- okamžitě neodstraňovat závady a nedostatky, případně provozem vzniklé škody, a sebeonačejší objekt začne vůčihledě chátrat. A místo zprvu snadno uskutečnitelných oprav je pak k nápravě nutná kompletní rekonstrukce, anebo -- z bezpečnostních důvodů -- dokonce demolice. (Nemluvme o provaze v domě oběšencově, že?) ZDE. (Nebo v jiné variantě ZDE.)

A konečně k té poslední "věci" samé. Petrova bouda v Krkonoších ještě do konce uplynulého týdne byla dvousetletým pamětníkem. Ba, co dím, vždyť to byla "národní kulturní památka"! Stěží lze přehlédnout, že tato "pamětihodná" stavba už celá léta chátrala. Zatím se nějak neříká, proč tomu tak bylo. Vůbec otázky typu "proč" bývají dvousečně ošidné. Mohou být až příliš adresné a obtížně se uniká z takového sevření. Anebo naopak: až příliš často lze jimi odkazovat na nemalou složitost možných odpovědí na tuto otázku a mlžit "komplexností celé té problematiky". Takže teď pouze konstatujme, že majitel objektu nezajistil ani žádnou jeho ostrahu nebo aspoň uzamčením a dalším zábranami svůj odpovědný a zjevný úmysl nikoho dovnitř bez povolení nepouštět. Vzhledem k tomu, co víme od tohoto pondělka (1. 8.), je s podivem, že se dokonce již před časem -- dokonce v televizi -- ukazovaly obrázky, že se do té proslulé "boudy" mohl dostávat okny i dveřmi dovnitř třeba sníh. Přitom ale objekt je stále jakoby inzerován coby ubytovací zařízení, alespoň prostřednictvím internetu. --- Šlo-li tedy o "památku", byl za ni zodpovědný jen majitel? A proč již majitel -- ve vlastním zájmu -- neučinil včas kroky, aby přinejhorším aspoň zajistil stavbu jak před dalšími škodami působenými povětrnostními vlivy, tak také před riziky, které by volným přístupem dovnitř mohli navodit nezvaní a nevítaní návštěvníci? Aha, máme tu zase tu otázku --- "proč", že?

Zcela mimo pořadí těch možných otázek pak je, že v předpremiéře totální katastrofy Petrovy boudy došlo už týden předem (21. 7.) k založení ohně, který se ale dostatečně nerozhořel. Bylo následně konstatováno, že celý objekt je nemálo promoklý, a to vinou celkového zchátrání budov. Majitel objektu přitom -- jak se zdá -- útokem z 21. 7. na svůj majetek zřejmě příliš vyděšen nebyl. Neboť okamžitě nedošlo k žádným opatřením, které by zabránily podobným excesům. Až toto pondělí ráno nastal druhý poplach. I když se hasiči dostavili na místo bez ohledu na různé překážky překvapivě rychle, nebylo již co zachraňovat...

Jenže také se již doprovodně prostřednictvím médií rozšířila útěšná zpráva, že současný majitel objektu od samého začátku -- tedy ne až po zkázonosném požáru -- počítal s jeho rekonstrukcí. Zároveň ale také jedním dechem týmiž médii prosáklo, že rekonstrukce památkově chráněného objektu (dokud ještě jako celek stál a nebyl stráven ohněm) mohla stát nemálo víc než stavět jakousi jeho kopii "od základu". Teď policie zřejmě hledá žháře. Copak tak dlouho poskytovaná příležitost nehledala přímo sugestivně svého "pachatele"? Budeme se teď ještě chtít na něco ptát?

Takže nyní se můžeme zřejmě už jen pouze těšit na novostavbu -- pořád ještě? -- "Petrovy boudy"... a její majitel na to, že si kromě jiného uvolnil ruce k inovacím interiéru a k úsporám ve výdajích za stavbu na jedinečném místě, které by mu měl každý nemálo závidět. Bude to "terno", tam jednou zase nemálo výhodně podnikat! Inu, dočkej času...! Anebo nejdřív dočkej raději a spíše... zubu času? (Ostatně štěstí patří připraveným, že?)