Hořký plod frustrace aneb E, pozdě...

21. 5. 2011 / Karel Dolejší

Obamova revize postoje USA k izraelsko-palestinským jednáním následovala zhruba týden po rezignaci bývalého senátora George Mitchella, který byl prezidentem pověřen, aby tuto věc "vyřešil". To se mu "kupodivu" naprosto nepodařilo - ačkoliv USA jsou si dávno vědomy toho, že neschopnost dosáhnout řešení palestinsko-izraelského sporu způsobuje výrazný pokles jejich vlivu v muslimském světě.

Prioritě, jakou Obamova administrativa hned na počátku funkčního období připisovala izraelsko-palestinskému sporu, by byla odpovídala masivní a vpravdě bezprecedentní investice vlastní prestiže, legitimity a diplomatických zdrojů do tohoto tématu. Bylo toho zapotřebí už proto, že bez skutečně výrazného tlaku USA se prostě nedalo očekávat vůbec nic. Palestinci byli v té době rozděleni a na smrt znepřáteleni - a Izrael si, otevřeně řečeno, žádná skutečná mírová jednání naprosto nepřeje. Jeho cílem je ve vztahu k americkému State Departmentu předstíráním dobré vůle získávat čas pro pokračování ilegální kolonizace okupovaných území - a ve vztahu k Palestincům praktikovat diktát, hrozbu silou nebo přímo brutální sílu. Otázka tedy nezněla tak, zda Obamova administrativa někoho "přesvědčí", aby vedl skutečné rozhovory o dvoustátním řešení. Otázkou bylo, zda bude mít Obama dost odvahy, aby navzdory opozici doma využil čerstvého mandátu od voličů a vyvinul dostatečný tlak na obě strany (tedy včetně Izraele), nebo jestli se nechá Izraelci dobrovolně tahat za nos, zatímco dál poběží ilegální kolonizace a etnické čistky. Jak už dnes víme, b) bylo správně a Obama má za ta léta už frguli jako Pinocchio.

Rok před koncem funkčního období tak americký prezident čelí debaklu své blízkovýchodní politiky. Palestinci díky změnám-nezměnám v Egyptě, které vnitropoliticky zřejmě přinesou mnohem méně, než očekávaly euforické davy, získali nového vlivného sponzora. Alespoň zahraničněpolitická linie egyptské junty je mnohem nezávislejší a mnohem méně proizraelská než za dob Mubaraka - a zdá se, že v této oblasti se tak či onak skrytě prosazuje vliv Muslimského bratrstva, které patří mezi pravděpodobné vítěze nedcházejících voleb. Mezipalestinský smír iniciovaný Káhirou - smír mezi Fatáhem donedávna sponzorovaným především USA a EU a palestinskou odnoží Muslimského bratrstva, která se jmenuje Hamás - znamená značnou redukci amerického vlivu na Palestince. Rovněž tak diplomatické úspěchy v podobě uznání státu Palestina řadou latinskoamerických zemí jsou pro Palestince mocnou vzpruhou. Obamův chabý pokus obnovit americký vliv podporou části tzv. saúdskoarabského mírového plánu při současné kritice zapojení Hamásu a úsilí o uznání Palestiny via OSN bude jen velmi málo úspěšný, protože Palestinci velmi dobře vědí, že nebýt změn v Káhiře (s nimiž je spojuje právě Hamás) a vlastní diplomatické ofenzívy, nedočkali by se z americké strany ani toho, co nyní Obama předvedl. Představa, že kritika amerického prezidenta povede k revizi dohody o zřízení společné vlády Fatáhu a Hamásu či k ukončení snah o diplomatické uznání Palestiny v OSN, by byla neuvěřitelně naivní. Bílý dům by za tyto podstatné oběti neměl co nabídnout.

Ale zrovna tak se nedá mnoho očekávat od Izraelců. Ty, s jejich vlivnou vnitroamerickou lobby, mohl snad k něčemu donutit mimořádně populární prezident Obama s čerstvým mandátem od voličů hrozící přerušením vojenské pomoci, ale nikoliv prezident blížící se konci funkčního období, s relativně malou podporou veřejnosti a fakticky již sahající po postavení "chromé kachny" ("lame duck"). Dokud měl Obama silný mandát, velmi se snažil, aby nebyl vnímán coby politik příliš radikální; nyní, když má již mandát velmi slabý, zaujímá v řadě případů radikálnější stanoviska než na počátku, ačkoliv je z jeho strany dosti iluzorní myslet si, že tím ještě ve zbývajícím čase něčeho podstatného dosáhne.

Čerstvě jmenovaný ředitel CIA generál David Petraeus ještě coby velitel CENTCOMu vzbudil poprask analýzou, podle níž je bezpodmínečná podpora Izraele pro Spojené státy koulí na noze způsobující soustavný pokles vlivu v regionu. Toto varování zapadlo a Petraeus byl "za odměnu" odeslán do Afghánistánu. Dnes, když je více než kdy jindy zřejmé, že měl pravdu, jsou už seberadikálnější prohlášení Bílého domu málo platná.

Protože každý, kdo není na hlavu padlý, jednoduše vidí, že Obama především zoufale bojuje proti zcela zřetelnému úpadku mezinárodního vlivu své země - a že čas rozhodně nestojí na jeho straně.

0
Vytisknout
3254

Diskuse

Obsah vydání | 23. 5. 2011