Irelevantnost a fabulace informací je lhaní v dárkovém balení, pane prezidente!

5. 1. 2011 / Jiří Baťa

Stále nemohu pochopit, proč se Václav Klaus, alespoň podle několika studií veřejného mínění, drží na místě nejpopulárnějšího politika, respektive politika s největší důvěrou.

Po jeho novoročním projevu, ale i po brífingu v Lánech (po společném obědě Klause a jeho choti s premiérem Nečasem a jeho chotí), se mnoho lidí, hlavně pak novináři, zamýšlí nad relevantností vyřčených slov. Protože to však občané až tak nevnímají jako novináři, pan prezident na to zřejmě spoléhá. Má totiž občany za "ovčany" (v tom lepším případě), jak je dnes moderní občany nazývat. Jinak by nemohl, a navíc s takovým přesvědčením, pronášet slova a věty, z nichž irelevantnost trčí jak sláma z bot. Síla jeho slov, jakkoliv je do nich vkládána snaha a přesvědčení o pravdivosti, má jeden podstatný nedostatek. A sice, že pravdou je naprostý opak.

Jako příklad, že mluví spíše proto, že se mu na papíře připravený projev líbí a je s ním spokojen, než proto, že je o pravdivosti svých slov absolutně přesvědčen, je jeho poslední novoroční projev. Zvláště k zamyšlení vyzývá jeho závěr, kde prezident říká (téměř slovy básníka):

"Nepodléhejme hlasům těch, kteří si libují v pesimismu, v neustálé kritice všeho a všech, v nepřejícnosti a závisti, hlasům těch, kteří si rozhodnou a rozhořčenou kritikou a tepáním nešvarů budují své ničím jiným neopodstatněné postavení nadřazenosti a výjimečnosti, hlasům těch, kteří mají zvláštní radost z neúspěchu a nezdaru. Po celé naší zemi se potkávám se spoustou normálních, pracovitých a kreativních lidí, a to mi dodává optimismus. Říká mi to, že většina našich spoluobčanů hlasům věčných kverulantů nenaslouchá a že se jimi ve svých životních postojích a aktivitách nenechává zviklat."

Slova, za které by zřejmě dal i život, aby se naplnila a tím se otevřela cesta jeho, respektive jejich (rozuměj těch, kteří si přejí totéž, co V.K.) záměrům a cílům. Slova, kterým by tak rád věřil. Ve svém projevu dokonce varuje před těmi, kteří nejdou stejnou cestou, kteří mají na věci zcela opačný názor, respektive před těmi, kteří se nemohou spokojit s trendem, který naši politici v čele s V.K. s takovou urputností razí. Jsou to totiž podle něj lidé, kteří si prý svou zaslepenou kritikou budují postavení nadřazenosti a výjimečnosti, což se zřejmě neobyčejně silně dotýká ega samotného V. Klause. Co tím chtěl V.K. říci, poněkud zůstává záhadou. Pravda, je toho více k nepochopení, například když říká, "že po celé zemi potkává spoustu normálních, pracovitých a kreativních lidí, což prý mu dodává optimismus". V tom má jistě pravdu, jen nevím, jaké by při svých cestách po naší zemi měl potkávat lidi než takové, které zmínil. Pozoruhodná jsou i tato slova: "Říká mi to, že většina našich spoluobčanů hlasům věčných kverulantů nenaslouchá a že se jimi ve svých životních postojích a aktivitách nenechává zviklat". Zde stojí za pozornost, že mu to "jen říká", což neznamená, že dedukuje, respektive že mu to jeho spoluobčané přímo neřekli. Domněnku zde staví do role faktu. Těmito slovy chce uklidnit, či spíše odradit "spoluobčany", aby nevěřili těm "nepravdivým, zkresleným, vymyšleným a situaci zhoršujícím informacím", které nám mají sdělovat, že jdeme od deseti k pěti. To je zřejmě podle V.K. nedůstojné, nečestné a frustrující.

Jenže stačí si srovnat jeho slova s průzkumem veřejného mínění, abychom zjistili, že občanská nespokojenost se zvyšuje. Podle CVVM občané, tedy respondenti, konstatují zhoršení situace, a to až nad úroveň dvou třetin nespokojených občanů. V pořadí nespokojenosti je na prvním místě oblast sociálních jistot, dále nezaměstnanost, korupce, kriminalita, fungování ekonomiky a hospodářství atd. Máme snad mít z těchto údajů pocit, že nám V. Klaus sděluje pravdu? Asi sotva!

Své vize nám naznačil již v novoročním projevu v r. 2010, kdy národu s velkou dávkou důrazu na přesvědčení sdělil, že se občané neměli lépe, než v tyto časy. A v těchto intencích se nesou i všechny jeho další proslovy, projevy a jiné řeči. Lidsky řečeno: kecy, kecy a zase jenom kecy! Cožpak lze takovým slovům věřit? Jsou stejně falešné a nepravdivé, jako nám kdysi sděloval pravdoláskař V. Havel.

Že se V.K. nečervená ani před TV kamerami, mi už ani nepřijde, protože lhát je zřejmě jedna z prezidentských (dobře placených) výsad. To když vzpomenu, že po schůzce špiček politických stran koaliční vlády na Hradě s V.K. před TV kamerami a mikrofony sdělil, že nebezpečí na vyslovení nedůvěry vládě je zažehnáno dosažením dohody a že on sám je jejím garantem, aby pak v Lánech u příležitosti společného oběda s premiérem Nečasem razantně popřel, že by vůbec k jakékoliv dohodě došlo. Natož tajné, o jejímž obsahu se na veřejnosti, ale i v médiích jen spekulovalo. To opravdu není hodno prezidenta! Což jen potvrzuje, že věřit už je lepší meteorologům ohledně předpovědi počasí, než Václavu Klausovi.

Nezbývá, než při všech dalších projevech a vyjádřeních V. Klause mít na mysli fakt, že ne všechno, co V.K. národu či komukoliv jinému sděluje, musí být pravda, ale také, že slova vždy nejsou myšlena upřímně a čestně.

Kdo ještě Václava Klause nepoznal a považuje jej za čestného a věrohodného člověka, měl by se vrátit do r. 1990, kde jeho kariéra začíná. Pokud je ten člověk takový, jak V.K. o spoluobčanech soudí, tedy že je normální, pracovitý a kreativní, měl by poměrně snadno a rychle zjistit, s kým má tu čest. Protože český občan, Václave Klausi, opravdu, ale opravdu není ani debil ani ovčan, jak by sis zřejmě přál.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 5.1. 2011