O kempování pod širákem -- odpovědi na dotazy

2. 9. 2010 / Věra Říhová

Na můj článek o trampech a bezdomovcích mi napsalo hodně lidí a kladou mi velmi podobné otázky, proto jsem se rozhodla odpovědět všem najednou. Velmi si vážím toho, že o tématu čtenáři přemýšlejí a že chtějí znát odpovědi na otázky, které vyvstaly.

Až do loňského roku byli trampové pro maloměšťáky jenom chuligány, barbary a budižkničemové. A najednou po volbách začali tito maloměšťáci kempovat pod širákem. Nejde o to, že jezdí na kole, pod širákem spí i někteří motorkáři nebo lidé, kteří sednou do auta a jedou, kam je zrovna napadne. Konečně někteří dnešní trampové jezdí také na motorce nebo autem, protože veřejnou dopravou se dnes už nedá do mnoha míst v republice dostat. A také mnozí zpohodlněli nebo prostě nemají kvůli práci tolik času jako dříve nebo jim už zkrátka neslouží zdraví.

Někteří mi píší, že je to směšné a mají pravdu. Je to směšné. Až doteď nikdo na kole nekempoval. Ale všechno podléhá módě a všechno někdy nějak začalo. I tramping podléhal módě a postupně se vyvíjel a měnil. Směšné je na tom to, že dnes kempují i lidé, kteří ještě v loni prostou přírodou opovrhovali, protože byla jenom pro primitivní sedláky a socky. Směšné je, že si lidé, kteří si ještě vloni hráli na princezny, královny a krále, najednou hrají na něco, co patří tulákům, bezdomovcům a pochybným existencím. Proto ten článek o trampech a bezdomovcích.

Směšné je, že se snaží být něčím, co pro ně ještě nedávno bylo ponižující. Proč se člověk, který tolik opovrhuje chudými lidmi a bezdomovců se štítí, rozhodne chovat se stejně jako oni? Myslí si, že když mají na sobě drahé značkové oblečení, že jsou v lese něco jiného ? Vždyť se válí po zemi úplně stejně, jsou špinaví a páchnou. Jenom páchnou v luxusní kombinéze. Nu konečně, kdysi páchli i nejmocnější králové.

Směšné je, že dělají něco, čemu vůbec nerozumí. Spát pod širákem je nezapomenutelný zážitek a já ho každému přeji, ale není jen tak. Les není anglický trávník za barákem ani městský park. Všude je plno nebezpečného hmyzu, jedovatých rostlin, studánky už dávno nejsou křišťálové. V lese se opravdu potulují různé existence včetně motorizovaných pytláků s drahými loveckými puškami. Doufám, že hlad nedonutí některé občany klást pytlácká oka a lovecké pasti po vzoru amerických traperů, nerada bych přišla o nohy.

Také se v lese potuluje zvěř. Není to pro každého taková samozřejmost, jak by se na první pohled zdálo. Dnešní lidé ztratili schopnost komplexního myšlení, v televizi se dívají na dokumentární filmy o přírodě, sledují roztomilá zvířátka a pak vyrazí do lesa a vůbec je nenapadne, že tam ta zvířata jsou. Televizní les vyvolává představu něčeho vzdáleného, už ani nevnímáme rozdíly mezi dokumenty z Afriky a z českého lesa. Příroda je městskému člověku vzdálená jako informace ze školní vlastivědy a z hodin přírodopisu. Osobní setkání s kancem nebo liškou nemusí dopadnout vždy dobře, po lesích běhají také toulavé kočky a občas lidmi vyhozený pes. Uvnitř lesa to není stejné jako na kraji u silnice.

Uznávám, že žijeme v době, kdy každý může dělat, co se mu právě zachce. To beru, kdo jiný by měl rozumět svobodě, když ne tramp. Uznávám, že žijeme v době, kdy spousta lidí dělá cosi, čemu vůbec nerozumí, zatímco zkušení odborníci se ke svému oboru vůbec nedostanou. Podle toho také naše hospodářství vypadá a i to je jeden z důvodů současné krize. Nepoučili jsme se v tomhle od komunistů a přesně kopírujeme jejich chyby se všemi důsledky, nedivme se, že toho mezinárodní korporace lehce využívají. Ale to jsem sešla z cesty.

V lese také neroste koupelna. Potkala jsem dvojici na kole, která jela z lesa, bylo na nich vidět listí a jehličí, na dálku smrděli drogerií, protože se ani v lese nedokáží obejít bez moderních civilizačních návyků a nedostupnost pravidelné hygieny se snažili přetlouci kosmetikou, jako kdysi činili šlechtici. V lese to vypadá nejenom směšně.

Potkala jsem cyklistu s plynovým vařičem na nosiči. V lesích rozdělávají oheň lidé, kteří o ohništích vůbec nic nevědí, a to už směšné není. Především proto, že na mnoha místech českých lesů zůstal po polomech bordel. Naše lesy si koledují o pořádný požár, naštěstí pro lesy začalo pršet a veškeré přeschlé chrastí je mokré. Po lese chodí lidé v pantoflích a kraťasech jako po městském parku a po suchém roští si vykračují s cigaretou v puse.

Mnohem víc nežli cyklisté, kteří se chovají alespoň tiše, mi vadí, když v lese vidím stát auto na lesní cestě a vedle auta postavený stan. Vadí mi, že od jara do podzimu je v lesích přelidněno, že je to tam jako na náměstí. Nikoliv kvůli mně, ale kvůli zvěři, která se nemá kam schovat. Vadí mi, že v lese už neslyším ševelit vítr ve větvích, zpívat ptáky, zurčit potůčky, šustit listí, ale slyším tam hlahol jako od Homolkových, slyším sekačky, auta, motorky, čtyřkolky. Možná tomu jenom nerozumím, třeba mi to někdo vysvětlí, ale nepochopila jsem, proč mládež chodí do lesa se sluchátky na uších. Proč si tu hudbu neposlechnou doma nebo na ulici a chodí tak daleko ? Možná, že mi jenom něco uniklo. Jsem ráda, že o tomto problému píše pan Cvek.

Zájem o západní kulturu, především německou a americkou, byl v době socialismu velký. A komunisté mu v osmdesátých letech nijak nebránili. Trampové se objevují v mnoha českých socialistických filmech a "Balada pro banditu" je vyloženě v trampském stylu. Do kina jsme nechodili jenom na Vinnetoua, ale také na pravé americké kovbojky a indiánky. Na starší generaci to zanechalo stopy na duši. I ten nejzapřísáhlejší zahrádkář poslouchal country muziku.

Dnes o tom vyprávějí svým dětem a nedivme se proto, že mladí lidé spaní pod širákem zahrnuli do svých adrenalinových sportů. Kempování také dnes nahrazuje zahraniční dovolené, protože kvůli krizi lidé více šetří a hledají nové a levnější alternativy prožitků volného času.

Není náhodou, že moderní maloměšťácká společnost obsadila téměř všechna trampská území. Vodáctví a horolezectví je dnes běžnou moderní disciplínou, na některých českých řekách je provoz jako na dálnici.

Historie nám dokazuje, že tramping vznikl na bezdomovectví a chudobě. Do lesů se utíkalo během války, po celou socialistickou éru a není to náhoda, že dnes s nastupující krizí se zase utíká do lesů. To už není legrace. Každý má možnost si na internetu vyhledat historická fakta a knihy o dějinách trampingu. "Dějiny trampingu" od Boba Hurikána velmi doporučuji především mladým lidem, kteří se zajímají o to, co tramping byl. Kniha je nedoceněné dílo na vědecké úrovni.

Do české republiky nepřichází pouze americké zboží, ale také turisté a vojáci. Trampové vstupovali do vojenských objektů zcela volně a přirozeně, pokud se nebáli, že šlápnou na minu, kterých bylo například v ralských lesích dost. O vstup do vojenského prostoru amerických jednotek nikdo nestojí. Jak jinak zabránit anonymním bezdomovcům, nežli jim poskytnout alespoň na zimu střechu nad hlavou ? To jsem měla na mysli svou poslední větou.

Problém toulavých bezdomovců není jenom problém českých občanů. Po republice se toulá i neznámý počet cizinců, potulka je v Čechách běžná a nikdo si jí nevšímá. Dnes se už nedá zakázat jako kdysi. Svobodu máme zaručenou ústavou. V lesích přestává být bezpečno, jednak zanedbaným stavem, jednak zvýšenou koncentrací lidí. Kdo může zaručit, že se do lesů nezačnou stahovat neonacisté a budovat si tam výcvikové tábory? České lesy k tomu přímo vyzývají. A to už také není legrace.

Na závěr bych všem, kteří mi napsali, že z trampů dělám nějaké hrdiny, řekla, že jsem již několikrát toto téma vysvětlovala. Z dnešního pohledu se ale klidně přiznávám, že některé trampy, jako je například Bob Hurikán, za národní hrdiny považuji, protože proti komunistům udělali kus poctivé celoživotní práce a byli mnohým lidem vzorem, dali mnohým lidem naději a naučili je zbavit se pout ve svých myslích. Na rozdíl od Mašínových nepotřebovali kvůli tomu někoho střílet ani okrádat.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 2.9. 2010