31. 8. 2010
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
31. 8. 2010

Kapitalistický realismus

Mark Fisher: Kapitalistický realismus. Přeložil Radovan Baroš. Praha, Rybka Publishers, 2010. 212 s.

Kniha Kapitalistický realismus svou rozmanitostí působí jako jedna z dalších postmodernistických esejí, jež je plná pozoruhodných myšlenek a mostů mezi světy, které jsou na první pohled neslučitelné. Ačkoli je text psán, jak je dnes zvykem, s mnoha příklady z filmů, knih a statistik, není ochuzen o čtivost, naopak, je díky těmto ilustracím poutavější.

Jedním z oslovujících momentů je úvodní kapitola „Dnes je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu“, kde je hned v úvodu použita metafora z filmu Potomci lidí. Obsah textu je naladěn ve stejné tónině, tak, aby každá myšlenka byla ilustrována moderním spektáklem. Na pár stranách jsou pak v jeden obraz sjednoceny takové entity jako Friedrich Nietzsche, hip hop, smrt Kurta Cobaina a jeho revolta proti MTV na MTV, filmy z mafiánského prostředí (Kmotr, Kasino) a nakonec revize pojmu „postmodernismus“ s přejmenováním na „kapitalistický realismus“.

Vše je strukturováno tak, aby vyšlo najevo, že kapitalismus je aktuální logos, pán všeho řádu, pán politického nevědomí. A to vše za cenu negativních paradoxů, o kterých je téměř celá kniha (byrokracie, decentralizace moci, duševní poruchy), které stojí na myšlence, že ke kapitalistickému realismu, jak autor dnešní ekonomicko-politické vztahy označuje, již skutečně neexistují žádné viditelné alternativy, jak tomu ještě bylo v osmdesátých letech. Na mnoha ilustrujících příkladech (apokalyptické filmy) je pak ukázáno, jak je představa konce kapitalismu utopistická. Tyto ilustrace pak vedou k hlavnímu cíli: poukázat na paradoxy, které vůbec nejsou překážkou kapitalistického pokroku. Asi bych sám vyhodil film o beztřídní společnosti do popelnice. V lepším případě bych ho zařadil mezi „béčkové“ sci-fi.

Pojem kapitalistický realismus je explicitně definován ve třetí kapitole. Původně byl přebrán z uměleckého prostředí 60. let, kde byl používán skupinou pop-artistů jako ironická narážka na „socialistický realismus“. Fisher tento pojem přesouvá na obecnější rovinu, aby vyjádřil atmosféru kapitalismu, která je neredukovatelně spjata s hranicí každého subjektu.

„Kapitalistický realismus, jak ho chápu já, se neomezuje na umění nebo kvazipropagandistický charakter reklamního průmyslu. Jedná se spíš o všudypřítomnou atmosféru, která ovlivňuje nejen kulturní produkci, ale také organizaci práce vzdělávání, přičemž působí jako neviditelná bariéra omezující naše myšlení a jednání.“ (s. 28).

Pokud použiji Debordovu metodu vychýlení, tak bych pojem „kapitalistický realismus“ přiblížil k větě J. P. Sartra „existence je před podstatou“, jež by po vychýlení vypadala asi takto: „kapitalismus je před existencí“.

Kapitalismus je v současné době nutnou a zároveň neviditelnou strukturou všeho dění kolem nás, protože je svými principy zakódován hluboko ve společnosti. Otázkou pak zůstává, podle autora, jak lze takový konstantní, nenapadnutelný systém změnit? Slovo „nenapadnutelný“ používám z toho důvodu, že se nezdá, že by vedle kapitalistického realismu existovala nějaké alternativa nebo vnější páka, pomocí níž by jej bylo možné kritizovat či dokonce změnit.

Řešení, jež Fisher nabízí, je podle mého názoru jen určitou formou metody, protože se v tomto případě nezaměřuje na konkrétní kritiku kapitalistického systému, z nějakého dosud určitého nekontaminovaného prostředí, nýbrž se zaměřuje jen na jeho nedostatky. Nedostatky ve formě mezer mezi různými ideologiemi. Přičemž ideologií myslí konkrétní falešný obraz, jenž na sebe bere podobu reality.

Falešná představa přirozenosti je důsledkem empirických dogmat – politických diskursů, jež určují, co je v daný moment považováno za přirozené. Podle Fishera lze vystopovat skutečnou realitu jen v mezerách mezi různými ideologiemi, které vytváří mozaiku reality, ale zároveň nejsou s to eliminovat anomálie v mezerách mezi sebou. To je podle Fishera moment, kdy lze přirozenost nahlédnout.

Když vezmu v potaz, že se různé diskursy navzájem překrývají (v čase, kvůli pomíjivosti), tak podle mě vzniká problém, jenž se schovává v prostoru mezi diskursy, které jsou momentálně aktuální; v mezerách totiž doznívají diskursy minulé, jež jsou také obrazy falešné reality, i když se jedná o již neaktivní ideologie; stále je to obraz, který v určité době simuloval realitu.

Myslím, že právě tomu Slavoj Žižek přisuzuje označení „ontologická nedostatečnost“. Mezi tím, co je známé, jsou nevyplněné mezery. Tím se Fisher dostává na tenký led, protože anomálie mezi ideologiemi jsou taky určitými falešnými obrazy. Následkem toho vyvstává otázka, jak je vůbec možné najít takové kritické místo, které by bylo dnes plodné na změny. Pokud by takové místo skutečně existovalo, je možné, že bych namísto tohoto textu psal recenzi na sci-fi román o smyšleném kapitalistickém realismu.

Silnou motivací pro změnu je reflexe paradoxů ohrožujících jedince vrženého do moderní všednosti. Fisher upozorňuje, že každý člověk vystavený vnitřnímu pnutí ekonomie (zejména upozorňuje na rezignaci mladých lidí ve Velké Británii, kteří nepovažují za smysluplné podílet se aktivně na změně), může trpět dlouhodobými duševní zvraty, jelikož aporie institucí jsou bez ohledu na člověka svou podstatou rozporuplné.

Jedinec musí navštěvovat vzdělávací instituce řízené a dotované státem, ale zároveň ta stejná ekonomická politika rozvíjí aktivní rozptýlení, což vede k rozporům cílů stanovených státem. Příkladem je různá spotřební elektronika, která ruší plynulý chod edukace. Studenti jsou vystavení síle konzumu, čili alternativy ke školství.

„Jamesovy úvahy o aspiracích, očekáváních a fantazii korespondují s mými vlastními postřehy týkajícími se toho, čemu říkám ‚hédonická deprese‘ britské mládeže.“ (s. 53).

Z toho vyplyne další epifenomén, a to negramotnost. Negramotnost způsobená ekonomickými tahy uzavírá subjekty do imaginárních webových kolektivů, které na jedince působí zejména obrazy, jež dostatečné uspokojí jeho informační potřeby. Tím Fisher rozšiřuje Deleuzovu tezi, že kapitalismus je ve své podstatě negramotný.

Paradoxy jsou doprovázeny změnou struktury výroby. Fordismus se mění na postfordismus. To znamená, že centrum distribuce práce utvářené velkou hierarchií jednoho podniku se snižuje a distribuce práce se rozšiřuje z jednoho velkého centra do menších center, která jsou mezi sebou provázaná.

„Ve fordovské továrně existovala elementární dělba práce na dělnické a úřednické profese, přičemž odlišnost různých typů práce se projevovala samotným uspořádáním budovy továrny.“ (s. 48).

Tento jev je paradoxní v tom, že namísto úlevy od povinností pracujícího se decentralizace dostává do samotné duše člověka. Tím je kapitalismus neredukovatelnou platformou pro život.

Následkem zůstává, že již nejde jen o to (například i levici, která se často odvolávala na minulost a změnu stavu) změnit věci k lepšímu, protože lidé trpí syndromem nezměnitelnosti. Lidé si uvědomují, že chod zaběhlých věcí nelze změnit, a proto se jen snaží aktuální stav věcí zachovat. Na rozdíl od změny nich k lepšímu je podle nich jedinou šancí zastavení změn ekonomického pokroku. Tímto se Fisher domnívá, že by se levice neměla snažit dosáhnout moci, nýbrž by se měla snažit podřídit stát lidem, protože moc je decentralizovaná a její struktury nejsou jen politické, ale hlavně politicko-ekonomické.

„Bez věrohodné alternativy a koherentní alternativy ke kapitalismu bude kapitalistický realismus i nadále ovládat politicko-ekonomické nevědomí.“ (s. 101).

Levice by se namísto získávání státní moci měla snažit podrobit stát obecnému mínění. Fisher za „obecné mínění“ dosazuje pojem „obecná vůle“. Sám si je dobře vědom, že by se tento pojem musel naplnit novým obsahem, nebo minimálně rehabilitovat.

„To se neobejde bez toho, že si uvědomíme, že autentická nová levice by neměla usilovat o získání statní moci, ale že by se měla snažit podřídit stát všeobecné vůli.“ (s. 100).

Celá kniha je ukázkou, že alternativy k dnešnímu kapitalistickému realismu jsou kvůli určitým jevům skutečné nedosažitelné. To, co tvoří celou totalitu, je decentralizovaná moc (postfordismus) a tržní stalinistická byrokracie (úpadek duševního a systémového rozvoje). Byrokracie nese tuto nálepku stalinismu, protože latentně obsahuje stejné nedostatky, které se ve stalinistickém myšlení objevují jako důsledek neefektivního vývoje. Všechny byrokratické tahy nebyly tvořeny proto, aby se systém stal efektivnější, nýbrž všechny tahy byly tvořeny samy o sobě, aby obstály v prezentaci před samotnou mocí. Dobře vyplněný formulář předchází samotný fakt, proč byl formulář vytvořen.

Celá škála doprovodných příkladů je většinou přejímána z prostředí Velké Británie, kde autor nabral nejvíce zkušeností. To ovšem neznamená, že by se tyto příklady vymykaly našemu prostředí. Tyto příklady jsou relevantní zvláště proto, že v České republice zvítězila pravice, která je do značné míry extremistická. Označení „extremistická“ používám z toho důvodu, že své pojetí lidských práv je schopna díky své ideové utrženosti ze řetězu realizovat. Jak píše http://www.denikreferendum.cz/clanek/5458-roman-joch-jako-inspirace-pro-levici Michael Hauser: „Pravice je mnohem více než levice připravena radikálně změnit liberální demokracii.“ Svou moc pravice čerpá z toho, že zanikl střed. To, co prozatím bylo středem, je momentálně považováno za levici. Z toho plyne, že tendence aktuální levice nejsou skutečně levicové, nýbrž liberální v novém plášti. Tím je levice zbavena svého programu konkurenčně tvořit vlastní aktuální témata. Místo toho je v roli obránce aktuálního stavu. Oproti svým vlastním změnám se levice musí zajímat o cizí změny pravice, které se pokouší zastavit a zapomíná na svůj vlastní program.

                 
Obsah vydání       31. 8. 2010
31. 8. 2010 Kapitalistický realismus Roman  Rakowski
31. 8. 2010 O historickém smyslu českého nesmyslu Karel  Dolejší
31. 8. 2010 Liberálové s modrými brožurkami Jan  Potměšil
30. 8. 2010 Organizace OSN pro zkoumání globálního oteplování "potřebuje reformu"
31. 8. 2010 "Skeptický ekolog" Bjørn Lomborg: Na boj proti globálnímu oteplování je zapotřebí 100 miliard dolarů ročně
31. 8. 2010 Může být svět poháněn solární a větrnou energií?
30. 8. 2010 Michael  Marčák
31. 8. 2010 Policejní stát Petr  Jánský
31. 8. 2010 Neklid v justici Zdeněk  Jemelík
31. 8. 2010 Vesmír online
31. 8. 2010 Iráčané chtějí, aby americká vojska neodcházela
31. 8. 2010 Soukromý sektor nedokáže zaměstnat lidi propuštěné v důsledku vládních škrtů
31. 8. 2010 Británie a Francie v rámci úspor uvažují o sdílení letadlových lodí
31. 8. 2010 Vojenská základna na Islandu se stane soukromou školou pro boje se sovětskými stihačkami
31. 8. 2010 Muzicírování v Dubu na Moravě Boris  Cvek
31. 8. 2010 Což takhle dát si Senát? Pavel  Kopecký
31. 8. 2010 Česká republika na cestě k řízené demokracii? Jan  Prokeš
30. 8. 2010 Putin: Demonstranti bez povolení dostanou "ránu do kebule"
30. 8. 2010 Jak podojit Vietnamce Pavel  Pečínka
30. 8. 2010 O čem Lidový dům sní... Ladislav  Žák
30. 8. 2010 Vyšetřování útoku na Flotilu svobody – čtyři různé komise, čtyři různé výsledky? Petra  Šťastná
30. 8. 2010 Čím vyšší školné, tím lepší univerzita? Jan  Čulík
30. 8. 2010 Chce se někdo ještě učit cizí jazyky?
30. 8. 2010 Hrozba propouštění na katedře cizích jazyků, Swansea University
30. 8. 2010 Proti korupci lze bojovat jedině provokacemi Jan  Čulík
30. 8. 2010 Ani provokace nejsou v Česku vůči korupci účinné
30. 8. 2010 Kurzarbeit, „oživlý mrtvý“ kapitalismus a budoucnost levice Greg  Evans
30. 8. 2010 Sekejte trávu kosou, ne sekačkou! Boris  Cvek
30. 8. 2010 Dvojí zemědělství John Michael Greer
30. 8. 2010 Neoliberalismus a „neúprosná logika trhu“: odpověď Pavlu Baršovi Matěj  Šuster
30. 8. 2010 Sovětská invaze v srpnu 1968 samozřejmě byla agrese
30. 8. 2010 V ČSSR nezavraždili ani jedného jediného človeka...!!!
30. 8. 2010 Individuální práva lůzy Martin  Profant
30. 8. 2010 Jak Gorbačov obětoval britské horníky
29. 8. 2010 Bývalý britský ministr zahraničí: Británie jednala proti americkému mučení příliš pozdě
29. 8. 2010 Tony Blair na Bushovo přání bránil Gordonu Brownovi, aby se stal britským premiérem
12. 10. 2010 Zkušená účetní nabízí své odborné služby za velmi rozumné ceny
27. 8. 2010 "Nestoudné lži a diletantismus Jaroslava Spurného"
3. 8. 2010 Hospodaření OSBL za červenec 2010