Poprvé došlo v Česku k masivnímu průvalu informací o tajné službě těsně po revoluci, kdy za tehdejšího ministra vnitra ČSSR Richarda Sachera (KDU-ČSL) došlo během rozpouštění StB a během očisty zastupitelských úřadů k vyzrazení sítě rezidentů zahraniční nelegální rozvědky (1. správy). To bylo fatální selhání, které několik desítek lidí v zahraničí v ilegalitě stálo život.

Petr Cibulka ve stejné době vydal víceméně neškodný (patřičně vyčištěný, upravený a podvržený) seznam agentů a spolupracovníků StB, ke kterému se "náhodou" dostal prostřednictvím agenta Davida Elledera. Student Elleder byl ještě předtím v roce 1992 potichu a nenápadně utopen v Srbsku, aby nemluvil. Poškození jeho vozu Favorit po pádu do řeky bylo podle protokolu takového druhu, že nebylo možné ani potvrdit ani vyloučit střet s jiným vozidlem. Jako příčina byl uveden pravděpodobně spánek řidiče. Druzí dva spolujezdci - také studenti vyplavali a přežili. Nicméně nejasnosti o nehodě nikdo z nich nikdy ani do vyšetřovacího spisu nevyvrátil ani nepotvrdil. Národ se od té doby o aktivní služby nestaral, listoval seznamy nepoužitelných či dávno mrtvých agentů, vzpomínal a proklínal. A listuje si s nimi, vzpomíná či proklíná dodnes. Kukaččí vejce nese i po dvaceti letech svůj plod.

Podruhé došlo k masivnímu průvalu ve chvíli, kdy jakobínská povaha několika "historiků" se mnohým politikům hodila k tomu, aby zakryli své bývalé selhání a dvacet let po "sametovém" státním převratu už přestala platit tehdejší dohoda odstupující moci s nastupující mocí, kterou ve skutečnosti iniciovali a koordinovali Henry Kissinger, James Baker, Brent Scowcroft, Anatolij Dobrynin, Anatolij Černjajev a Georgij Šachnazarov. Své určitě ví i Stanislav Milota.

Jak dodává k tomuto textu bývalý zpravodajský důstojník a posametový bezpečnostní ředitel zamini, autor Britských listů Miroslav Polreich: "Chybí ještě to zvěrstvo, které udělali ti novinářští náměstci na MV po revoluci (Ruml, Šustrová, Fendrych) když rozdávali "živé" agenturní svazky rozvědky každému, kdo přišel." Polreich popisuje tento stav podrobně ve své knize " Utajená zákulisí" (od str. 267).

Pandořina skříňka se před rokem otevřela znovu a další nejasná obvinění následovala vzápětí. Politická scéna měla silné náhradní téma, o kterém mohla diskutovat a vytvářet tak čerta na zdi ze stárnoucí a senilnějící komunistické strany. Z bývalých donašečů a kolaborantů s tehdejší mocí se stali hrdinové nikdy neuznaného protikomunistického odboje, kteří by zakázali i MDŽ a už není nikdo, kdo by jejich bývalé "zásluhy" pošpinil...

Třetí vlna denunciací přichází nyní. Neznám nikoho, kdo by byl ochoten spolupracovat s tajnou službou vlastní země, která neumí držet jazyk za zuby minimálně padesát či v některých případech dokonce sto let. Dnes je možno historicky studovat období první světové války, ale i to jen částečně. Některé kontakty Tomáše Garrique Masaryka s některými americkými politiky dodnes nesnesou denní světlo... Mladá Československá republika byla už tehdy prodlouženou rukou americké špionáže na "starém" kontinentu. USA neměly vždy shodné zájmy s Velkou Británií. A už vůbec ne s Německem.

Rozkrytí části sítě vojenského zpravodajství, bývalé technologické či bývalé diplomatické rozvědky je ale stejně jako zneschopnění nelegální rozvědky fatální chybou, za kterou budou "nové" české služby platit ještě desítky let.

Prostě a jednoduše: nikdo se s nimi nebude bavit. Nikdo pro ně nebude chtít z "ideových" důvodů spolupracovat. A získávat informační zdroje a spolupracovníky pouze vydíráním či korupcí vždy nelze - buď proto, že je to nestabilní, neuřiditelné a rizikové pro řídící orgány, nebo proto, že je to nesmírně drahé.

Ti, kteří povolili zveřejnění žijících spolupracovníků českých tajných služeb, by se měli zodpovídat podle trestního zákoníku - za vlastizradu (§ 309) a rozvracení republiky (§ 310). Uvažovat by se dalo i o sabotáži (§ 314), ohrožení utajované informace (§ 317), porušení služební povinnosti vojáka (§ 393)... Případně o maření úkolu úřední osoby z nedbalosti (§ 330). Následky totiž budou dlouhodobě fatální.