Dvaapadesátiletý Mark Freeman by se měl považovat za člověka s velkým štěstím. Žije se svou rodinou ve vlastním domě v listnaté aleji v nejbohatší zemi světa. Když má hlad, nají se. Když je mu horko, zapne klimatizaci. Když něco potřebuje, podívá se na internet.

Jenže situace tak pozitivní není. Loni se banka pokusila zkonfiskovat Freemanův dům, přestože už měli téměř uhrazenou celou hypotéku (za dům za 50 000 dolarů zaplatili během desítek let celkem hypotéku 163 000 dolarů a banka se jim ho pokusila sebrat, když už měli doplatit jen tři měsíční splátky, na něž náhle neměli). Jejich autistického syna Andyho škrtla náhle zdravotní pojišťovna z pojistky jeho matky a podařilo se ho do pojistky pracně vrátit až po zaplacení velkého poplatku. Neustále se k jejich domu blíží čtvrť, kde dochází k násilí, vládnou tam drogy a střílí se tam.

Nejvíce znepokojující ale je, jak typičtí jsou Freemanovi. Oba jsou zaměstnaní v místní nemocnici a celkem vydělávají 70 000 dolarů ročně, příjem jejich domácnosti je asi o třetinu vyšší, než je americký průměr.

Mark Freeman v noci nemůže spát. „Kdybychom přišli o zaměstnání, máme úspory asi tak na tři týdny, než to začne jít do kosti,“ děsí se Mark. „Pracujeme ve dne v noci, abychom si uspořili na důchod. Jenže nikdy se nejsme dál od bezdomovectví než jen jeden dva platy.“

Postupné hospodářské zaškrcování milionů středostavovských Američanů, jako jsou Freemanovi, začalo dlouho před nynější hospodářskou krizí. Ta jej jen prohloubila. Průměrný plat 90 procent amerických rodin se v podstatě nezvýšil od r. 1973 – tedy v reálných číslech se za posledních 37 let zvýšil jen asi o 10 procent. Za stejné období se platy nejbohatšího 1 procenta Američanů ztrojnásobily. V roce 1976 dostávali generální ředitelé firem v průměru 26x větší než americký průměrný plat. Dnes dostávají více než třistakrát více.

Většina ekonomů považuje Velkou stagnaci za strukturní problém – který tedy nezpůsobuje ekonomický cyklus. Během posledního období hospodářského růstu v letech 2002-2007 průměrný americký příjem poklesl o 2000 dolarů. A také došlo k něčemu hluboce neamerickému: klesá příjmová mobilita. Když se dnes v Americe narodíte jako chuďas, je daleko pravděpodobnější, že jím zůstanete po celý život, než kdekoliv v Evropě. Třetím trendem je rychle se prohlubující ekonomická nerovnost.

Tatínek Connie Freemanové měl po druhé světové válce jako horník příjem 15 dolarů na hodinu – v dnešních cenách více než 40 dolarů na hodinu.Tatínek horník uživil rodinu a udržel dvě děti na studiích. Connie, která má daleko větší vzdělání, než měl kdysi její otec, vydělává dnes 17 dolarů na hodinu. Dnešní Freemanovi hradí účty za provoz své domácnosti jen s potížemi.

Ekonomové se shodují v diagnóze hospodářské situace většiny dnešních Američanů, neshody vládnou při určování příčin. Určitou roli hraje globalizace a konkurence zemí v třetím světě, jako je Čína. Jiným důvodem je exploze technologie, která zlikvidovala většinu mechanických zaměstnání. Ekonomové jako Paul Krugman viní také konzervativní „revoluci“, která zrušila odbory a nejprogresivnější rysy amerického daňového systému.

Méně než 10 procent amerických zaměstnanců je dnes členem nějakého odborového svazu. Zaměstnanci v Evropě jsou také vystaveni tlaku globalizace a technologie, ale jsou daleko ve velkých počtech členy odborů a jejich zdravotnictví financuje stát. Více než polovinu bankrotů amerických domácností způsobuje vážná nemoc anebo nehoda.

Zatímco příjmy v Americe stagnují, dramaticky rostou náklady na vzdělání. Od roku 1990 se zdvojnásobil počet Američanů, kteří ještě deset let po absolutoriu vysoké školy splácejí dluh za školné větší než 20 000 dolarů. Stále větší počty mladých Američanů odrazuje od vysokého školství hrozba obrovských dluhů.

Velká stagnace je pro Ameriku obrovskou krizí totožnosti. Po dlouhá léta byl tento problém částečně skryt tím, že byly k dispozici levné půjčky. Ty však nyní zmizely – z levných půjček vznikly těžké dluhy. Lidé odkládají odchod do důchodu. Absolventi vysokých škol se stěhují zpět do domu rodičů.

Příčiny jsou ekonomické. Ale hněv je lidský a je stále více politický. „Mám velké obavy ohledně budoucnosti Ameriky,“ říká nositel Nobelovy ceny, ekonom Michael Spence. „Když lidé přijdou o pocit optimismu, začne být situace velmi nestabilní. Nejvíce se bojím, že se Spojené státy stanou Latinskou Amerikou: vznikne drasticky nerovná společnost, která propadne divokým skokům od populismu k ideologii, takže nebude moci existovat rozumná vláda.“

Spence ovšem přiznává, že si Amerika pořád ještě zachovala své vynikající schopnosti technologických inovací. Většina ekonomů se na situaci nedívá tak černě jako Spence, ale je to mezi obyčejnými lidmi, kde má jeho pesimismus největší ohlas. „Většina lidí chápe svou situaci daleko lépe než jakýkoliv ekonom,“ dodává Spence.