Dívám se na stránky Muzea MHD v Praze a vidím, že pražský Dopravní podnik rád pronajme komukoliv jakoukoliv historickou tramvaj. Jinými slovy, vytvořit tramvaj číslo devět tak, jak v šedesátých a v sedmdesátých letech skutečně jezdila, nemohlo být problém. Je to jen filmařský šlendrián.

Chovám se pedantsky? Nemyslím. K úvaze nad antihistoričností současných českých filmů mě vede jeden další poznatek, týká se filmu Tři sezóny v pekle. To je nevýrazný film, na němž, jak jsem už psal (recenze ZDE) zaujme jen úzkostlivá snaha zachytit přesně vizuální a kulturní aspekty života v Praze koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let. Člověku, jako jsem já, který tu dobu nezažil, se zdá být iluze skoro dokonalá. Jenže já jsem tu dobu nezažil. Bylo pro mě velmi zajímavé slyšet svědectví osmdesátileté dámy, která se na ten film šla podívat do kina a vrátila se s tím, že je naprosto ahistorický, protože se tak, jak to film zobrazuje, koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let mladí lidé vůbec nechovali. Například by bylo nemyslitelné, aby dívka rozepínala svému chlapci poklopec.

Tak se cítím zrazen. Mně se začátek filmu Tři sezóny v pekle zdál evokací dobového prostředí vizuálně docela přesvědčivý, teď slyším svědectvím, že tomu tak vůbec není. Vede mě to tedy k úvaze: Celá česká společnost neustále propadá různým mystifikacím; nejnověji zřejmě při posledních všeobecných volbách. Musíme propadat mystifikacím i při sledování českých historických filmů, které arogantně - nebo prostě bez zájmu - vtiskují zřejmě minulosti rysy, které minulost nemohla mít? Nevytváříme tak začarovaný kruh, kdy minulost hodnotíme prostřednictvím přítomnosti a vnucujeme jí rysy naší doby, aniž bychom to vůbec věděli?

Anebo to jinak nejde a nemůžeme si pomoci?