Pan Milan Kolář popisuje: „Voda ve studni byla tak kvalitní, že byla nezávadná i pro děti a po převaření i pro kojence. Zeptejte se pamětníků, potvrdí vám to. Voda ze studny zásobovala celoročně Hotárkovy z čísla 90, Majorovy a Pekárkovy z 92, Lazarovy a paní Čížkovou z devadesát čtyřky. Chataři ji odebírali v sezóně, od června do září.“

Historie studny začala na počátku padesátých let, kdy ji svépomocí vybudovali místní obyvatelé.

„Povolení ke stavbě vydal tehdejší předseda MNV soudruh Karel Chytrý“, uvádí paní Pekárková.

„Podle svědectví pamětníků se na vybudování podíleli obyvatelé z okolních chat a tří rodinných domků, jmenovitě pánové Nováček, Pekárek, Mareček, Major, Hotárek a Lazar, dále rodiny Motlova, Medkova a Musilova a rodina Mikuláškova. Fyzicky výkop studny provedl pan Hamerník.“

Studna byla vykopána, vody bylo pro všechny dost a byla dobrá. Lidi ji pili a o další se nestarali. Však co, studnu vám nikdo neukradne. Studna – stejně jako důl – to je díra do země, tu vám vzít nemůžou.

Jenže se začaly dít věci. Počátek devadesátých let přinesl změny majetkových poměrů. Studna, aniž by to kdo tušil, změnila několikrát formálně majitele. Místní se však domnívali, že je stále jejich. Koneckonců sami ji vykopali, tak čí by byla.

„Studna byla pořízena na náklady místních obyvatel a byla tudíž jejich majetkem“, je přesvědčen pan Kolář.

A pak, v roce 1999, magistrát města Brna napadlo, že se zbaví zbytečných a nevyužívaných studní. Převede je na městské části, pokud k tomu dají souhlas. A když nedají, bude po studnách. Zavezou je kamením.

Na území Bystrce se jednalo o deset studní a – jak správně tušíte – jedna z nich byla právě ta, o níž je zmínka.

Městská část Bystrc o studny nestála, ale také nesouhlasila s likvidací. Zveřejnila oznámení v Bystrckých novinách.

„O údržbu studny se staral do konce svého života (†11. 11. 1997) manžel paní Zdeňky Pekárkové, pan Milan Pekárek. Přesně za rok a den, projednala Rada MZ Brno-Bystrc stanovisko k dopisu (magistrátu) OTS/892/98 ke zrušení studny. Usnesení bylo zamítavé,“ popisuje vývoj událostí Milan Kolář, a ptá se: „Byla to náhoda, nebo záměr Odboru technických služeb Magistrátu města Brna, že po úmrtí pana Pekárka se začalo uvažovat o likvidaci studny?“

Z Bystrce napsali magistrátu, že si má své studny nechat.

„O ničem jsme nevěděli, nikdo občany osobně nekontaktoval“, tvrdí Milan Kolář. Na studni samotné nebo v okolí žádná oznámení nebyla. Bystrcké noviny nečetl. A zřejmě, i kdyby je četl, nevěnoval by oznámení pozornost, protože by ho nenapadlo, že právě jeho studnu, ze které bere vodu tolik lidí, prohlásí úřad za „nefunkční a ve špatném technickém stavu“.

„Ze skutečnosti, že pan Pekárek ošetřoval studnu ještě v roce 1997, vyplývá, že město Brno s tím nemělo vůbec nic společného,“ dovozuje pan Kolář.

Jenže magistrát se už dál na nic neptal, poslal na studnu auto s kamením – a bylo to.

„Pokusili jste se zabránit zasypání studny přímo během akce? Obrátili jste se třeba na starostu, když jste zjistili, že vám dělníci likvidují studnu?“, ptám se.

„Nebyli jsme u toho, studna se nacházela před chatou, která slouží k rekreaci. Byli jsme v zaměstnání,“ odpovídá Ing. Libuše Valíčková, která rovněž vodu ze studny brala.

„Zabránit zásypu během akce se nám nepodařilo. Zásyp byl proveden v době, kdy jsme nebyli na chatě. Že je studna zasypaná jsme zjistili až v červnu roku 2009. Potom jsme podali na magistrát města Brna žádost o její obnovení,“ vysvětluje pan Kolář.

Jenže se zlou se potázali. Podle magistrátu bylo všechno v pořádku, studna byla k ničemu, městská část ji nechtěla, věc je jasná.

Občané se obrátili na starostu Bystrce Svatopluka Beneše.

„Jsme toho názoru, že studna nikdy majetkem města nebyla,“ trvá na svém pan Kolář.

„Magistrát tvrdí, že studna byla předmětem privatizačního projekt č. 991 z roku 1992. Nikdy nám však žádný takový projekt neukázali. A jestli byla převedena do majetku Brna, tak od kterého vlastníka?

Kdy a která organizace si studnu, bez vědomí občanů přivlastnila, aby pak mohla být začleněna do FNM? Akciová společnost Brněnské vodárny a kanalizace, a.s. měla od roku 1950 do současnosti šest názvů,“ objasňuje pan Kolář, jak spletitý řetězec vlastnických vztahů během let vznikl.

„Nyní nemáme žádný zdroj vody,“ konstatuje.

A v čem vidí zúčastnění občané hlavní příčiny?

Pan Kolář si je jistý: „Příčinou je liknavost a nedůslednost úředníků, kteří se nepokusili zjistit vlastnické právo při zpracování privatizačního projektu. Když k doložení stáří, jakož i vlastnictví, postačí například svědecké výpovědi.“

Nikoho z uživatelů studny však úředníci před její likvidací nijak nekontaktovali.

„Další příčinou je špatná informovanost, neplnění povinností vůči nám, občanům,“ jsou si jisti lidé.

„Studnu bychom odkoupili, ale nevěděli jsme, co chystají,“ vysvětluje paní Valíčková.

Milan Kolář pokračuje: „Žádáme magistrát o urychlené obnovení zasypané studny na původním místě a v původním rozsahu.“

Magistrát se však křivdu napravit nesnaží, přehazuje žadatele na městskou část, která je pošle zpět na magistrát. Odpovědi úředníků z magistrátu hodnotí pan Kolář jako „alibistické, nepravdivé nebo věci se netýkající“.

Jaký bude další postup poškozených občanů?

„My se nejprve musíme domoci pravdy v tom, že si studnu město přivlastnilo neprávem, když se nám podaří dokladovat vlastnictví,“ vysvětluje pan Kolář, „Pak buď magistrát studnu obnoví, nebo jej zažalujeme za poškozování cizí věci. Obrátíme se také na média, na Občanské judo.“

Opravdu k tomu všemu muselo dojít? Stalo by se to, kdyby se magistrát namáhal a nalepil na „svoji“ studnu jedno jediné oznámení, kdyby investoval několik málo korun a vhodil do schránek v okolních domech dopis?

A když už k tomu přece jen došlo, nemohly by úřady namísto netečnosti a ignorace připustit, že k zanedbání došlo a prostě studnu obnovit? Částka, kterou by musely z rozpočtu dát, není nijak veliká – a za zkušenost je třeba zaplatit. Třeba by se příště snažily informovat občany lépe.

Co bude dál?

Libuše Valíčková odpovídá: „Po dohodě s dalšími zainteresovanými bychom chtěli studnu obnovit.“

„Studnu nehodláme obnovovat na vlastní náklady, ale i nadále hodláme bojovat,“ dodává rezolutně Milan Kolář.