Čekání na milénium

2. 7. 2010 / John Michael Greer

Sociologům a studentům historie je dobře známo, že když známé mýty selhávají a život se stává obtížným, výsledky až příliš často nabývají formy kolektivního fantazírování. Vezměte například cargo kult, Tanec duchů, Američany čekající na chicagském příměstském dvorku na přílet Vesmírných bratří, a jakýkoliv další příklad, kdy lidé reagovali na obtížnou situaci vírou ve skok na vzdálený břeh, jenž ve skutečnosti neexistuje. Promyslete to nyní znovu, s vědomím, že tentokrát motivační faktory mohou docela dobře obsahovat symboly, hesla a vášnivé naděje, které se dotknou většiny z vás... Revitalizační hnutí vznikají, jestliže všechny praktické možnosti řešení krize jsou buď nefunkční, nebo nemyslitelné.

KD│ Dlouhodobí čtenáři si vzpomenou, že jedním z mých centrálních projektů v rané fázi byl pokus dekonstruovat nejhlouběji zakořeněný soubor mýtů, které průmyslová kultura používá k definování budoucnosti. Chcete-li si vypůjčit termín Carlose Castanedy, mýtus o pokroku a mýtus o apokalypse byly vhodnými oponenty, a doufám, že konfrontace s nimi byla pro čtenáře stejně poučná, a občas zábavná, jako pro mě. Jsem potěšen, když mohu říci, že pochybná volba mezi budoucí v podobě nekonečného pokroku směrem k jakési technokratické utopii a budoucností náhlého kataklyzmatického zhroucení do jakési romantické utopie ztratila značnou část svého vlivu.

To ovšem neznamená, že tyto konkrétní narativy zcela zmizely. Nevzpomínám si v poslední době, že by přešel týden bez alespoň jedné zprávy v mé e-mailové schránce, která tvrdí, že jsem na úplném omylu a lidstvo bude pokračovat v pochodu kupředu a vzhůru ke svému hvězdnému osudu, a alespoň jedné tvrdící, že jsem na úplném omylu a průmyslová civilizace se v nějakém nejasném, nicméně bezprostředně hrozícím okamžiku ve velice blízké budoucnosti rozpadne na cimprcampr. Přesto již tyto připomínky netvoří většinu odpovědí na mé příspěvky, tak jako kdysi. Byl jsem samozřejmě jen jedním z mnoha hlasů v rozhovoru, který tuto změnu zprostředkoval, ale rád bych si myslel, že to pomohlo.

Bylo třeba, aby k takovému posunu došlo, v neposlední řadě proto, že dnešní hnutí ropného zlomu možná stojí na pokraji zásadní změny, se kterou jen málokdo z nás počítá. Po víc než deset let od doby, co první aktivisté oprášili předpovědi M. King Hubberta a uvědomili si, že dávají o hodně větší smysl než snadný optimismus kornukopiánů, lidé znepokojení ropným zlomem provozovali denní snění o budoucnosti, zatímco zbytek světa si konečně všiml, že nemůžete těžit nekonečné množství ropy z konečné planety, a že technologická, ekonomická a sociální opatření založená na nekonečné nabídce levné ropy by mohla být o dost méně chytrá, než jak vypadala. Velmi málo z nás bralo tuto možnost opravdu vážně, což má na svědomí paradox skrytý v šanci, že by téma ropného zlomu mohlo stát na pokraji chvíle, kdy se stane předmětem velkého zájmu hlavního proudu.

Místo ropného zlomu hnutí v jeho kontextu a dynamice je těžké přehlédnout. Před patnácti lety byla myšlenka ropného zlomu tak vzdálená, že seriózní knihy o energetice vydávané akademickými vydavateli - Průvodce Janet Ramage po energetice (Janet Ramage: Energy: A Guidebook. Oxford University Press, 1997) je dobrý příklad - vůbec nepřipomínaly, že produkce ropy dosáhne vrcholu dlouho před tím, než bude ze země vyčerpán poslední barel. Před deseti lety bylo hnutí ropného zlomu hnutí na nejvzdálenějším okraji okraje, byla to malá síť penzionovaných ropných geologů a inženýrů probírajících údaje předpovídající načasování událostí, o nichž většina odborníků tvrdila, že nikdy nenastanou. Před pěti lety vyšly první opravdu dobré knihy na toto téma - Hubbertův zlom (Hubbert's Peak) Kennetha Deffeye, Konec večírku (The Party's Over) Richarda Heinberga, Dlouhý nouzový stav (Long Emergency) Jamese Howarda Kunstlera, a pár dalších - a bjevily se denunciace ze strany učenců, kteří do té doby považovali hnutí ropného zlomu za cosi, co je pod jejich rozlišovací schopnost.

Zhruba během posledního roku se posun z okraje do hlavního proudu rozjel na plné obrátky. Ropný zlom se stal známým ve finančních médiích, rostoucí počet tržních analytiků ho považuje za reálný a nevyhnutelný jev, exkluzívní panely různého druhu doporučují vládám, že by měly začít budoucnosti ropy opravdu věnovat náležitou pozornost; americká armáda přiřadila zmenšující se nabídce energií vysokou prioritu na seznamu bezprostředních hrozeb národní bezpečnosti; dokonce i svět vysoké kultury, který tak často registruje i ty největší společenské změny až naposledy, se přidal s významnými osobnostmi podporujícími projekt Dark Mountain. Vše co zbývá politickým lídrům průmyslového národa je začít mluvit o ropném zlomu, a soudě podle některých nedávných tiskových konferencí Baracka Obamy věnovaným úniku ropy způsobenému společností BP, tento den nemusí být příliš daleko.

Co se stane pak? Je zajímavé povšimnout si, že poněkud umírněné verze dvou mýtických vyprávění, která jsem zmínil v předchozí části tohoto příspěvku, sehrály velkou roli při spekulacích o důsledcích skutečnosti, že se ropný zlom stává všeobecně známým. Někteří lidé - nemnozí, ale ještě tací existují - lpějí na naději, že se lidé v průmyslových společnostech zhluboka nadechnou, rozhodnou se problému ropného zlomu čelit a zachrání projekt pokroku a naději na stále jasnější budoucnost až do nekonečna. Jiní jsou spíše přesvědčeni, že veřejné oznámení skutečnosti, že věk ropy končí, povede k hromadné panice a kolapsu veřejného pořádku v orgiích výtržností, rabování a střelby ostrými.

Domnívám se, že ani jedno z toho není nijak zvlášť pravděpodobné. Jistě dost záleží na okolnostech, ale mám podezření, že první reakce bude mít dost společného s ropným šokem 70. let, kdy Spojené státy překročily svůj vlastní Hubbertův zlom a národ zvyklý na neomezený přísun levné energie musel čelit nedostatku a rostoucím cenám. Když k tomu došlo, někteří lidé to přijali a pustili se do práce, jiní v té či oné míře propadli panice, ačkoli pokud se něčeho opravdu velice nedostávalo, pak to byly vzbouřené davy ze survivalistických fantazií; ještě jiní celou věc popřeli jako komunistické, liberální, konzervativní, nebo fašistické spiknutí - nemyslím si, že by mezi údajnými viníky energetické krize 70. let chyběl někdo jiný než Amišové - a takřka naprostá většina pokrčila rameny a zabručela, v závislosti na temperamentu, a snažila se nějak protlouci.

Uprostřed těchto různorodých reakcí bylo vykonáno hodně konstruktivní práce, a je nesporné, že ještě ani teď alternativní energetická scéna nedospěla k bodu, jehož dosáhli přední představitelé hnutí přiměřené technologie, než finanční škrty a ultralevná ropa počátkem 80. let jeho rozvoj zastavily. Pokud zažijeme podobnou směs různorodých reakcí, je na dosah další kolo stejně konstruktivní práce. Samozřejmě, že pravděpodobně dojde i na další kolo debaty mezi mýty pokroku a apokalypsy, jež bylo zmíněno výše - debaty rozsáhlejší a hlasitější, a bude nepochybně i dost mlácení kolem sebe, jak budou lidé procházet pěti stádii vyrovnávání se s ropným zlomem - a to pokud nevíte, jsou popírání, hněv, vyjednávání, deprese a snaha dělat něco konstruktivního.

Přesto stále existuje až nepříjemně velká pravděpodobnost, že by mohl také mohlo dojít k čemusi mnohem destruktivnějšímu než to, co bylo výsledkem 70. let. Navzdory všem potížím zmíněného desetiletí byly zdroje energie ještě poměrně hojné a ekonomiky průmyslových národy byly daleko méně přetíženy finančními halucinacemi, ziskuchtivostí a otevřenou korupcí než dnes. Limity růstu byly v dohlednu, ale ještě se tvrdě neprojevily a výzkumníci v oboru energetiky mohli rozumně narýsovat křivku přechodu, který by mohl průmyslové národy přivést k udržitelnosti bez masivního sociálního a ekonomického traumatu.

Tato možnost byla potlačena, když se vedoucí představitelé významných průmyslových zemí po roce 1980 namísto pro smysluplné plánování rozhodli pro krátkodobou politiku. V tomto okamžiku již zdroje, které by bývaly mohly zajistit přechod k udržitelnosti, byly spotřebovány během poslední orgie okázalé spotřeby, a důsledky tohoto závěrečného řádění v kombinaci s impozantně špatně řízeným hospodářstvím a pořádnou porcí šikanování a přímých podvodů přiblížily průmyslové národy tomu, co slibuje stát se dlouhým a obtížným obdobím hospodářského selhávání.

Sociologům a studentům historie je dobře známo, že když známé mýty selhávají a život se stává obtížným, výsledky až příliš často nabývají formy kolektivního fantazírování. Vezměte například cargo kult, Tanec duchů, Američany čekající na chicagském příměstském dvorku na přílet Vesmírných bratří, a jakýkoliv další příklad, kdy lidé reagovali na obtížnou situaci vírou ve skok na vzdálený břeh, jenž ve skutečnosti neexistuje. Promyslete to nyní znovu, s vědomím, že tentokrát motivační faktory mohou docela dobře obsahovat symboly, hesla a vášnivé naděje, které se dotknou většiny z vás.

Standardní výraz pro jevy tohoto druhu je revitalizační hnutí. Dochází k nim, když je společnost postižena opakovanými problémy, které zasahují samotné jádro její identity a hodnot. V takových dobách, kdy stávající instituce selžou a kolektivní základy smyslu se rozpadají, vzniká velká poptávka po nové vizi osudu, která by dodala smysl starostem a nabídla způsob, jak jimi projít k nějaké světlejší budoucnosti. Vzhledem k tomu, jak funguje ekonomika populárních přesvědčení, poptávka se velmi rychle dočká příslušné nabídky.

Revitalizační hnutí, stejně jako nová auta, jsou nabízena se standardními funkcemi a řadou volitelných doplňků, které lze přidat, aby bylo vyhověno vkusu kupujícího. Standardní funkce zahrnují důkladnou kritiku stávajícího společenského řádu, jež má ukázat, že k problémům došlo buď proto, že lidé, kteří jimi sami trpí, nebo patřící k nějaké jiné skupině, která je na vině, se zachovali nesprávně a jsou trestáni; dále vizi utopické budoucnosti, která dorazí krátce po potížích v případě, že bude postupováno správně; a přímočarý akční plán přechodu od starostí k utopické budoucnosti. Problém spočívá v tom, že akční plán nemůže slibované zboží také skutečně dodat; to je právě to, co definuje revitalizační hnutí, daleko spíše než například běžné hnutí usilující o sociální změnu. Revitalizační hnutí vznikají, jestliže všechny praktické možnosti řešení krize jsou buď nefunkční, nebo nemyslitelné.

Volitelné prvky zahrnují celý rejstřík možností od neškodných až po strašné. Například zaměření na očištění, je obvyklým volitelným doplňkem - ale očištění může znamenat spoustu věcí. Třeba v indiánském revitalizačním hnutí dvacátého století to obvykle znamenalo zdržet se alkoholu a jiných toxických látek bílé kultury, a to komunitám Prvních národů hodně pomohlo, když se začínaly zotavovat z hrůzné zkušenosti století bezprostředně předcházejícího. V evropských revitalizačních hnutích, která se objevila v důsledku černé smrti, to naopak většinou znamenalo zbavit se Židů a dalších sociálních outsiderů, jimž byla připisována vina za šíření epidemie, a to pomohlo položit základy mánie honu na čarodějnice identifikovatelné v dalších staletích.

Zdá se až nepříjemně pravděpodobné, že taková hnutí by mohla být uvedena v pohyb ropným zlomem coby veřejně přiznanou krizí. Tendence tohoto druhu již působí přímo v populární kultuře průmyslového světa. Fanoušci Sarah Palinové, kteří si udělali mantru z hesla "Drill, baby, drill" se jistě účastní zaklínání, ale takové heslo musí být něčím víc než jen pohodlnou brzdou myšlení; velmi mnoho lidí, kteří heslo vyslovují, z celého srdce věří, že vše, co musíme udělat, je vyvrtat dost děr, a můžeme mít všechnu ropu, kterou chceme; a jsou ochotni udělat cokoli, aby se začalo vrtat. Tento akční plán nemůže dodat slibované zboží; jeho příznivci by zrovna tak mohli provozovat cargo kult, stavět falešná letiště na izolovaných ostrovech v Tichomoří a doufat, že tak přivedou zpět letouny DC-3 plné potravinových dávek a levného spotřebního zboží, jaké na souostroví přistávaly během druhé světové války. Přesto zde nejspíše nejde o nic, co by snadno pochopili; nai rodící se revitalizační hnutí nemá rozum žádný účinek.

Posun od zaklínadla k revitalizačnímu hnutí probíhá také na druhé straně politického spektra, ačkoli zde obecně ještě postrádá podobné napětí - jde o připomínku toho, že přinejmenším v současné Americe má ideologie levice tendenci být zvýhodněna v prostředí stále relativně privilegovaných středních tříd, zatímco dělnická třída upřednostňující ideologie pravicové po celá desetiletí tahá za kratší konec. Přesto takové tendence existují i na levici. Podívejte se na rozhovory na většině rozumně aktivních fór věnovaných ropnému zlomu, a velmi pravděpodobně najdete lidi trvající na tom, že my všichni, nebo alespoň hrstka vyvolených, může dosáhnout světlejší budoucnosti, pokud se jen budeme řídit některým z akčních plánu, o nějž se s námi ochotně podělí. V těchto rozhovorech semena vznikajících revitalizačních hnutí vyrážejí své první pokusné výhonky.

Mám podezření, že pokud tato semínka vyraší a vykvetou, zachovat si jasnou mysl uprostřed jejich opojných vůní bude náročnější úkol, nežli si většina čtenářů připouští. Co odlišuje revitalizační hnutí od více zaklínací činnosti osob oddaně věřících v pokrok nebo apokalypsu je to, že revitalizační hnutí se skutečně do něčeho pustí a něco dělají, a dost často alespoň něco z toho, co dělají, stojí za to. Naděje je omamná droga; naděje smíchaná s příležitostmi ke zřetelně konstruktivní činnosti je ještě silnější; přidejte emocionální lákadlo sounáležitosti, slib vzájemné podpory a povzbuzení, a spěch, který přichází s opuštěním běžných obav ve prospěch jednomyslného sledování sdíleného ideálu, a máte vysoce návykovou látku, jaké je těžké odolat a ještě těžší s ní přestat. To je důvod, proč revitalizační hnutí tak často přitahují davy lidí, a dovádějí svou vnitřní logiku do těch nejextrémnějších důsledů, bez ohledu na to, jak katastrofální mohou být.

Ve zmíněném případě by mohly být opravdu katastrofální. Myslím, že většina lidí zná teorii o destinaci cesty dlážděné dobrými úmysly, ale revitalizační hnutí, která jdou šejdrem, mají špatný zvyk uvádět tuto teorii do praxe. Příště budu zkoumat tyto nepříjemné možnosti podrobněji, a přitom ukážu, jak magického myšlení, které je základem revitalizačních hnutí, může být použito mnohem konstruktivnějšími způsoby.

Pro tuto chvíli chci poskytnout protikouzlo proti zaklínacímu myšlení, o kterém jsem se zmínil v závěru minulého příspěvku. Stejně jako kouzla v pohádkách je spojeno s tabu, které omezuje vaše možnosti s ním nakládat. Tabu je následující: Můžete protikouzlo použít, abyste se sami bránili před zaklínadly, pokud o něm přemýšlíte a chápete ho, a můžete ho předat někomu jinému, kdo je připraven je převzít a chápe ho. Ale pokud ho předáte někomu, kdo ho není ochoten je přijmout, způsobí přesně to propadnutí zaklínadlu a fantazii, kterému mělo zabránit. Tady je:

Neleží před námi žádné zářné zítřky.

Udržujte je v tajnosti; udržujte je v bezpečí. Více si povíme příště.

Článek v angličtině: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 2.7. 2010