Kawasakiho růže: Krása

6. 7. 2010 / Ema Čulík

< Jan Hřebejk v Karlových Varech

Právě jsem zhlédla nejnovější Hřebejkův film Kawasakiho růže . Psycholog-disident Pavel Josek má dostat státní vyznamenání za zásluhy pro českou společnost. Jako součást příprav na toto vyznamenání natáčí televizní štáb (jehož zvukař je shodou okolností Joskův zeť) dokumentární film o jeho životě, současném i minulém, vzpomínky tam vypráví Josek sám, jeho rodina i lidé, s nimiž se v životě setkal. Během natáčení vyjde najevo, že Joskova minulost není tak bez poskvrny, jak se zdá: že za komunismu udal tehdejšího milence své budoucí manželky.

Tento film je napínavý, krásný a tragicky poctivý.

An English version of this article is in CLICK HERE

Recenze Hřebejkova filmu Kawasakiho růže od Jana Čulíka je v BL ZDE

Je napínavý, protože pomalu a pečlivě odhaluje pravdu, která se skrývá v Joskově minulosti. Joska a jeho rodinu natáčí filmový štáb a postupně se dovídáme o tomto psychologovi stále více informací. Pak najednou vyjde najevo soubor dokumentů, které nikdo zjevně neviděl celá léta -- zprávy Stb o Joskově spolupráci -- informace, které získal během pohovorů jako psycholog. Filmaři začnou natáčet rozhovory s lidmi, kterých se to týká -- s tajným policistou Kafkou a s prvním milencem Joskovy ženy Bořkem. Z vlastních osobních důvodů zvukař Luděk předá tyto dokumenty své manželce, která s nimi pak konfrontuje Pavla, který, jak nyní vychází najevo, zřejmě není jejím otcem, a svou matku. Dobrá na tom, jak se to všechno odhaluje, je skutečnost, že se ve filmu nejprve vyskytnout náznaky, než se dovíme celý příběh. Tady se přidržují Hřebejk a Jarchovský zlatého pravidla Billyho Wildera, který řekl: "Dovolte divákům, aby jim to došlo samotným. Budou vás za to mít nadosmrti rádi." Film obsahuje prvky záhady, a proto bude zajímavý skoro pro každého, protože vás do příběhu zatáhne. Avšak v tomto film je ještě mnohem víc.

Byl vizuálně překrásný. Nádherná kamera Martina Šáchy mi připomínala staré fotografie a vzpomínky, barvy někdy byly vybledlé, někdy byly mírně přeexponované, od hlav lidí se linulo světlo. Záře v Göteborgu, plná duh, způsobovala, že to město vypadalo jako magický, snový svět.

Nejdůležitější jsou ale lidi. Kawasakiho růže není jen o solidaritě a o zásadách. Je taky o vztahu lidí k minulosti a taky o konfliktu v rodině a ve společnosti. Kdyby Pavlův zeť nebyl zvukařem při natáčení dokumentárního filmu o Pavlovi, celá věc by tak výbušně asi neexplodovala. A kromě toho, většina skandálu spočívala v tom, jak Pavel zacházel se svou vlastní rodinou. Jeho dcera žila šestatřicet let ve falešné víře, že je Pavel její otec, a teprve pak dostala šokující informace z vybledlých dokumentů. Z hlediska veřejnosti byl Pavlův image poškozen, už ho veřejnost určitým způsobem nemůže vidět, přišel o svou integritu. Avšak pro rodinu se Pavel stal úplně jiným člověkem. Z otce se proměnil v cizince, protože lidé, kteří s ním vyrůstali tolik let, si nyní uvědomují, že ho vůbec neznají. Samozřejmě důvod pro to, co dělal, pocházel z rodiny a byl hluboce osobní. Lidé zvenku si neuvědomují, co se děje v životě lidí, protože všechno se odehrává za zavřenými dveřmi. Možná nikdo ani nevěděl, že Pavel v minulosti znal Bořka. Takovéto rodinné historie se zdají tak složité. Společnost nemůže znát veškeré podrobnosti a faktory, které vedly k Joskově zradě.

Názor společnosti je vrtkavý. Společnost nikdy nezná všechny podrobnosti a málokdy si je pamatuje. Být veřejnou osobností může být nebezpečné, protože to, co si o vás lidé myslí, může mít jen minimální vztah k tomu, co jste ve skutečnosti v životě kdy udělali. Tento film dokazuje, že jen rodiny dokážou předávat pravdu, protože jen rodiny znají pravdu celou. Společnost má své vlastní zájmy a je krutá. Předává informace jen, pokud se to hodí v aktuální politice. To, jak společnost hovoří, se v různých idealistických režimech od sebe radikálně odlišuje. Proto může dospívající dcera (ať je jakkoliv rozmyslná a citlivá) říci: "Nevím, proč to lidi pořád ještě rozmazávají." Pro mladé lidi, kteří se narodili koncem osmdesátých let, může být většina traumat, která zažili dospělí za komunismu, naprosto cizí či dokonce nesrozumitelná. Dospělí ne vždycky předávají svým dětem všechno. Je to pochopitelné, protože jak bychom tomu všemu měli porozumět? Já také objevuji věci o svých rodičích a můj ruský přítel objevil některé neuvěřitelně překvapivé věci o svých praprarodičích, protože, jak mu vysvětlila jeho matka: "O těchhle věcech se prostě nemluvilo." Mohu říci, že tato zkušenost je velmi blízká nám a zřejmě i jiným lidem z mé generace z České republiky, z Ruska i s dalších bývalých komunistických zemí.

Z tohoto důvodu je Hřebejkův film opravdu silný -- promlouvá nejen k lidem, kteří ty strašlivé časy zažili, ale i k těm, kteří tuto historii zdědili a nesmějí ji zapomenout.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 2.7. 2010