Zvlášť mne zaujal článek bývalého generálního konzula v Petrohradu Vladimíra Votápka na webu idnes.cz K tanci musí být dva. Tento text dle mého soudu vystihuje skvěle sedící šablonu pro většinu článků a televizních spotů věnovaných summitu. V mých očích však diagnostikuje i progresivní duševní chorobu českých sdělovacích prostředků obecně; autoři spatřují hrozbu tam, kde ve skutečnosti není, a tam, kde hrozba reálně existuje, vidí spásonosný maják. Zatímco na jedné straně média hovoří o „koaliční operaci spojenců v Afghánistánu“, kde američtí vojáci vytáhnou z postelí několik školáků, svážou jim ruce a na místě je popraví, zabijí těhotné ženy a nezletilou dívku, informují o „stabilizaci Iráku“, ačkoliv angloamerická invaze a stále přetrvávající okupace z této země učinily jednu z nejnebezpečnějších oblastí na světě, kde dosud pravidelně dochází k sebevražedným atentátům a úmrtím civilistů, a na druhé straně sdělovací prostředky rentgenují ruskou politiku, jež způsobuje „demonstrativní anexi gruzínských provincií Abcházie a Jižní Osetie, jejichž loutkové režimy pod ochranou ruských zbraní vyhlásily „nezávislost“ na Tbilisi“, i když zde k podobným hororům nedochází, alespoň pokud je mi známo.

Pana Votápek píše o tom, že „Rusko více bere, než dává“ v tom smyslu, že Obamova administrativa je ve vztahu k Rusku velkorysá, čehož si Rusko přirozeně neváží a dělá obstrukce – opět se jedná o leitmotiv většiny reakcí na pražský summit. Proč by Rusko nemělo dělat obstrukce a mělo by se cítit jako rovnoprávný partner Spojených států? Má k tomu naprosto reálné důvody, jak se můžeme přesvědčit i v mainstreamovém tisku. Spojené státy v severním Polsku rozmístí rakety země vzduch, pouze 70 kilometrů od ruské enklávy Kaliningrad. Jak by asi reagoval Washington v čele s osvíceným Obamou, kdyby Rusko rozmístilo pár raket v Mexiku, jen 70 kilometrů jižně od Rio Grande? To je ale nemyslitelné a český novinář ani konzul takto vůbec neuvažují. Jak může Moskva s klidem Angličana reagovat na plány Washingtonu vybudovat v Evropě sofistikovaný flexibilní ochranný štít namísto starého dysfunkčního radaru a používat dvě vojenské základny v Bulharsku a Rumunsku? Znovu se nabízejí alternativy ve výsostném hájemství Spojených států ve Střední Americe, jež pro českou rusofobii ani paranoiu neexistují.

Autor nadčasového textu Votápek rovněž vypichuje „fakta“, která jsou s přihlédnutím k jeho světonázoru opravdu zajímavá a opět mají obecnou platnost: „Moskva dlouhodobě sleduje tyto cíle – vytlačení USA od ruských hranic, udržení postavení Ruska jako jedné ze dvou hlavních jaderných velmocí, omezení budování systémů protiraketové obrany, oslabení vedoucího postavení USA v oblasti mezinárodních vztahů (prosazení takzvané doktríny multipolárního světa). V tomto smyslu dává Rusko přednost řešení jednotlivých problémů na takových mezinárodních fórech, kde disponuje právem veta (třeba Rada bezpečnosti OSN), případně prosazuje vytvoření takových fór. (…) Írán: Rusko spíše blokuje přijetí účinných (sic! – pozn. aut.) sankcí, než aby je podporovalo, protože to vyhovuje jeho zájmům. Afghánistán: příspěvek Moskvy se zaměřuje spíše na vytváření překážek, příkladem může být snaha vytlačit USA z letecké základny v Kyrgyzstánu…“ Co se doktríny multipolárního světa týče, nelze než s Ruskem souhlasit; tato vize je jistě pro většinu zemí přijatelnější než unipolární svět pod bagančetem globálního policajta, včetně řešení jednotlivých problémů na mezinárodních fórech, byť tím Moskva pravděpodobně sleduje vlastní mocenské ambice. Íránský jaderný program např. podle blízkovýchodního reportéra-veterána Roberta Fiska nepředstavuje zásadní problém - na rozdíl od existence pákistánských jaderných zbraní. Ačkoliv je možné, že íránská vláda usiluje o atomovou bombu, což z jejího pohledu představuje logickou reakci na obklíčení nepřátelskými silami a vojenské manévry i odpověď na tužší sankce a výhružky na denním pořádku, je prakticky vyloučeno, aby ji někdy v budoucnosti použila proti svým nepřátelům, jak dále tvrdí Fisk. Skutečnou moc nad íránskou zahraniční politikou nemá íránský prezident Ahmadinežád, ale ajatolláh Chameneí, a ten již dříve vydal fatvu proti výrobě, hromadění a použití nukleárních zbraní, protože to islám zakazuje. Dokonce i protivníci íránského prezidenta, kteří proti němu loni v září před budovou OSN protestovali, odsoudili „ochromující sankce“ mezinárodního společenství proti své zemi s odůvodněním, že „by tyto sankce mohly dále zhoršovat stav lidských práv v Iránu.“ Prezident Obama však v Praze volal po zesílení těchto sankcí, k čemuž se Rusko a Čína stále stavějí rezervovaně.

Přestože Obamova vláda dva dny před pražským summitem opustila Bushovu jadernou doktrínu, podle níž Spojené státy mohly zaútočit na libovolnou zemi atomovými zbraněmi, stále si vyhrazuje právo atomového útoku proti Íránu a KLDR, aniž by je tyto chudé a slabé země chtěly napadnout, jak třeba říká novinář Jonathan Schell. Ačkoliv je třeba zdůraznit rozumný posun od šílené Bushovy doktríny, dvě země nadále představují „legitimní cíl“ amerického jaderného útoku, což zcela odporuje Obamově vizi světa bez jaderných zbraní a jejich použití, a je cynickou slinou do tváře jeho stoupenců i odpůrců. Nová jaderná doktrína Spojeným státům také umožňuje „vyčlenit miliardy dolarů na „modernizaci“ stávajícího arzenálu“. Není rovněž jasné, co se po vyhlášení této doktríny stane se sedmi miliardami dolarů, jež si před dvěma měsíci Obamova vláda vymínila právě na nukleární proliferaci a modernizaci jaderného potenciálu. Je možné, že by tyto peníze mohly být investovány nedej bože třeba na opravu americké infrastruktury a nikoliv na jadernou proliferaci? Jak máme této schizofrenní politice rozumět? Z prohlášení amerického ministerstva zahraničí vydaného k implementaci nové smlouvy START se můžeme také dozvědět, že současná i budoucí globální schopnost Spojených států zaútočit konvečními zbraněmi zůstává nadále nedotčena. „Smlouva v žádném případě Spojeným státům nebrání ve výrobě a dislokaci balistických střel s konvečními hlavicemi,“ zní oficiální stanovisko ministerstva zahraničí.

Shrnuto a podtrženo. To, čeho jsme byli svědky z první ruky, byla jen PR šaráda; velké hubaté nic – nikoliv zásadní krok směrem ke „světu bez jaderných zbraní“, jejíž úkol byl soudě podle reakcí českých i zahraničních sdělovacích prostředků splněn na výbornou. Nadále tu přetrvává problém se spojenci Spojených států vlastnících jaderný arzenál – s Izraelem, Pákistánem a Indií. Izrael začíná být poslední dobou čím dál více nevyzpytatelný a pomalu šílený. Vyhrožuje, že ve stejnou dobu zaútočí na Írán, Sýrii, Libanon a Gazu. Odmítá se zúčastnit nadcházejícího summitu o jaderné bezpečnosti z dobře známých důvodů. Prezident Obama pokračuje v Bushově jaderné spolupráci mezi Spojenými státy a Indií, což nelibě nese Pákistán. Ten je dále destabilizován rozsáhlými manévry pákistánské armády i americkými bezpilotními nálety. Jeho chatrný, byť existující nukleární arzenál by za této situace mohl skončit v „nebezpečných rukách“. To je však již téma příštích dní a na samostatný článek.