Jinými slovy, pokud někteří mají dojem, že jsme se stali pouze „slouhy“ na jedno použití, či že nás velmoci využijí a pak odhodí, nebo také, že jsme byli žádáni jen coby číšníci, jsou názory nehodné autorů těchto slov. Naskýtá se otázka, co je vede k tak skeptickému pohledu, zda je to opravdová nespokojenost, vyplývající z pohledu mocenského postavení USA a Ruska na malost našeho státu (kartograficky, počtem obyvatel), což při faktu, že Praha, jako hlavní město Česka pro tuto událost dostala přednost před Kyjevem, se zdá být zcela neopodstatněné, nebo je to fakt, že některé osobnosti se cítí být nedoceněny tím, že jim byla, či lépe řečeno nebyla věnována větší pozornost?

Pan Cyril Svoboda dokonce vyčítavě sděluje, že nejsme žádné „ořezávátka“, aby s námi bylo takto zacházeno, protože prý jsme členy NATO, jsme v klubu spojenců a přitom jsme zůstali „jen“ jako hostitelé, což je zvláštní. Pan Svoboda jaksi pozapomněl, že Pražský summit nebyl veden ani jako schůzka kámošů z NATO, ani jako diskutabilní kroužek členů klubu spojenců, ale že to byla výsadní záležitost dvou supervelmocí, tedy USA a Ruska s tím, že jsme byli poctěni možností završit tento rozhodně ne nevýznamný akt právě v našem hlavním městě republiky, tedy v Praze. Notabene by měl být pro tyto zklamané pány potěšující fakt, že Prahu si prosadili sami Američané. Zdá se to být málo? Jak by asi komentovali rozhodnutí, kdyby se o konání tohoto aktu uvažovalo či rozhodovalo např. mezi Varšavou, Bukureští, Prahou, Kyjevem či Vídní a rozhodnutí padlo na Bukurešť? To by bylo zklamání, výčitek a zhrzených, že jsme to nebyli my, kdo mohl poskytnout půdu pro tak významnou událost!

Nechci nikomu sahat do svědomí, ale jestliže si dělali někteří páni politici ambice na nějaké osobní kontakty s hlavními představiteli summitu, že se tím zapíší do análů či dějin mezinárodní politiky v boji a úsilí o zachování světového míru a nebylo jim toho dopřáno přesto, že se to „přece dělo na naší půdě a my nejsme jenom vzduch“, pak se enormně přeceňují, jedním slovem, mají smůlu. Domnívám se, že ani hrabě Schwarzenberg , ani pan Svoboda a jiní nejsou ani pro B. Obamu, a už vůbec ne pro D. Medvědova nic víc, než jedni z těch tisíců rádoby V.I.P. mezinárodní úrovně, notabene „slouhů“, nedosahující mnohým jiným cizím politikům ani po kotníky. Ve srovnání s postoji či hodnocením jiných našich politiků to jejich vidění vyznívá spíše v osobní zklamání, ve ztrátě svých vlastních ambicí, než jimi k zemi přitlačená úroveň a význam summitu. Nemyslím si, že by Pražský summit měl být nějakým dějinným zlomem ve vztazích mezi USA a Ruskem, nutné je však uvědomit si, že je lepší dílčí úspěch, třeba i kompromis, než nečinnost, či kroky opačným směrem. To, že bylo dosaženo ne až tak výrazných cílů ve snižování arzenálů jaderných zbraní při vědomí, že jde jen o nepodstatnou část, včetně likvidace zastaralých zbraní, které mohou být přesunuty do zálohy, nic nezmenšuje význam setkání a podpisu smluv, protože nelze neocenit především snahu a úsilí obou představitelů supervelmocí o dosažení, byť postupné a tím i pomalé, likvidace jaderných zbraní, tedy kroky, vedoucí k udržení míru ve světě, v krajním případě v Evropě a americkém kontinentu. Za to bychom měli být oběma pánům prezidentům vděčni. Že to učinili v Praze, tím víc.